Článek
Bistro bylo nové, stylové, plné lidí s kávou v ruce a zamyšleným výrazem, jaký mívají lidé, kteří čtou noviny na mobilu. Příjemná hudba, světlé dřevo, betonová stěna s mechovým nápisem. Všechno jak má být. Až na jednu věc. Až na ten moment, kdy se vedle nás ozval rána a náhlý pláč.
Malá holčička, mohla mít tak dva roky, se zřítila i se židličkou přímo na zem. Matka stála dva kroky od ní, měla v ruce ubrousek a tácek s džusem, a nestihla vůbec zareagovat. Holčička dopadla na bok, židlička pod ní, brečela, ale nebyl to ten teatrální dětský pláč, byl to ten plačtivý, přidušený, kdy víte, že to bolí. Že to není jen kvůli pozornosti.
Co udělali lidé kolem? Nic. Ani jeden číšník, ani jeden barista, ani jeden z těch, kteří stáli v frontě u kasy a míchali ovesné latté, se ani nepohnuli. Jen se otočili. Jedna servírka, která předtím naší kamarádce nosila vodu, se na vteřinu zarazila, ale pak pokračovala v chůzi. Jako by to nebylo její. Jako by to nebyl problém.
Matka holčičku zvedla. Tiskla si ji k sobě, konejšila ji a přitom s pohledem, který se těžko popisuje, hledala v místnosti očima něco… někoho. Možná podporu, možná reakci, možná jen potvrzení, že není blázen, že se to opravdu stalo a že někdo jiný to viděl. Já jsem se zvedla. Podala jsem jí její tašku, co jí upadla, a zeptala se, jestli něco nepotřebuje. Zůstala stát se mnou, pořád holčičku v náručí, a jen řekla: „Oni tady mají ty židličky úplně vachrlaté, už jsem ji pod ní podkládala třikrát.“
To mě dostalo. Takže o tom věděli. Takže věděli, že se to může stát. A nic s tím neudělali. Jen doufali, že to třeba tentokrát neupadne. Jenže upadlo. A mohl to být ošklivý úraz. Měla štěstí, že padla na bok, ne hlavou dozadu. Měla štěstí, že to odnesl spíš šok než něco horšího. Ale i tak – v tu chvíli se svět zastavil. A ten kontrast byl až absurdní. Vedle pláče dítěte šuměla hudba, někdo se smál nad avokádovým chlebem, někdo si fotil latté s ozdobou. A personál? Jako by byl slepý.
Doteď přemýšlím, co mě na tom vlastně zasáhlo nejvíc. Možná ten chlad. Ta lhostejnost. Ta okázalá nevšímavost, která dává najevo: tohle není naše starost. My jsme tady jen na kávu. Jako by v tom bistru nešlo o lidi, ale o design. O styl. O výběrovou kávu a hezky nafocený dezert. A že se tam zrovna stalo něco lidského – něco těžkého, bolestivého, nečekaného – to už tam nepatřilo. To se mělo přeskočit jako reklama. Odsunout. Potlačit. Ignorovat.
Zažila jsem ledacos. Viděla jsem spoustu situací, kdy se lidi kolem zachovali skvěle. Kdy zafungoval ten automatický reflex: pomoct. Reagovat. Zastavit se. A pak jsem viděla i chvíle, kdy všichni koukali jinam. Ale tohle bylo něco jiného. Tady byli lidé, jejichž práce by mimo jiné měla zahrnovat i péči o prostředí. O bezpečí hostů. O normální lidskou reakci. A ti jen mlčeli. Tvářili se, že nevidí. A to mě, přiznávám, naštvalo.
Nečekám, že číšník bude zdravotník. Ale čekám, že když dítě spadne i se židličkou, někdo se alespoň zeptá, jestli je v pořádku. A když se ví, že židličky padají, tak se přestanou používat. Nebo se podloží, opraví, nahradí. To není otázka peněz. To je otázka přístupu. A toho, jestli na lidech kolem záleží. Nebo jen na tom, jak vypadají fotky z bistra na Instagramu.
Zůstali jsme tam ještě asi půl hodiny. Holčička usnula matce v náručí, později se posadila na klín a jedla kousek rohlíku. Nikdo za nimi nepřišel. Nikdo jim nenabídl vodu, dezinfekci, omluvu. Byla jsem v šoku. A přitom je to tak snadné – udělat krok, podat ruku, zeptat se. I kdyby to mělo být trapné. I kdyby se to někomu zdálo zbytečné.
Když jsme odcházeli, kamarádka se zastavila u pultu a nahlas řekla: „Víte, že vám dneska spadlo dítě i se židličkou? Všimli jste si vůbec?“ Slečna za pultem zamrkala a řekla: „Jo, to už se párkrát stalo. Máme to nahlášený.“ A pak pokračovala v tom, co dělala. Bez omluvy. Bez stopy zájmu. Jen další víkendová směna, další lístek s objednávkou.
Cestou domů jsme se s kamarádkou bavily o tom, jak se z péče stala služba. Jak i tam, kde by měl fungovat základní lidský reflex, nastupuje rutina, odtažitost, nezájem. Jak snadné je stát se někým, kdo vidí, ale nekoná. A jak těžké je dnes někoho přimět k tomu, aby vnímal druhého jako člověka. Ne jako hosta, zákazníka, objednávku, ale prostě – člověka.
Ten obraz malé holčičky, která leží na zemi mezi nohama stolů, zatímco svět kolem dál pije kávu, mi zůstává v hlavě. Ne proto, že by to bylo to nejhorší, co se může stát. Ale proto, že to bylo tak tiché. Tak nevyslovené. Tak snadno přehlédnutelné. A přitom tak výmluvné.
Nechci na to zapomenout. Chci si to zapamatovat právě proto, abych nikdy nezůstala stát jako ta servírka. Abych nikdy neřekla „to není moje věc“. Protože v tu chvíli – i kdyby jen na pár vteřin – se to stane naší věcí. A buď se zachováme jako lidi. Anebo jen jako kulisa. A to je rozdíl, který dělá svět lepším. Nebo neobyvatelným.
