Článek
V našem domě bydlím už téměř dvacet let a většinu sousedů znám alespoň od vidění. Nikdy jsme nebyli nějaká mimořádně soudržná parta, ale když bylo potřeba něco opravit nebo vyřešit, dokázali jsme se domluvit. Před dvěma lety jsem odešla do důchodu a najednou měla víc času na věci, které jsem dlouho odkládala. Miluju knihy a doma se mi jich za celý život nahromadilo tolik, že některé police už byly úplně plné. Jednou mě napadlo, že bych mohla několik desítek knížek dát do společných prostor, aby si je lidé mohli půjčovat. Na schůzi vlastníků jsem se zeptala, jestli by někomu vadila malá knihovna v prostorném výklenku u schodů. Všichni souhlasili.
Manžel mi kdysi vyrobil dřevěnou skříňku, kterou jsem měla ve sklepě. Nechala jsem ji opravit, natřela na světle zelenou a postavila na domluvené místo. Přidala jsem cedulku, že si každý může knihu vzít, přečíst a případně přinést jinou. Během několika týdnů se knihovna zaplnila. Paní z druhého patra přinesla detektivky, jedna mladá maminka dětské knížky a soused z přízemí věnoval několik starých cestopisů. Občas jsem knihy srovnala, otřela prach a odnesla ty, které byly poškozené. Měla jsem radost, že se něco tak obyčejného ujalo. Dokonce se u knihovny začali zastavovat lidé, kteří se předtím jen pozdravili ve výtahu.
Problém nastal začátkem podzimu, kdy se v knihovně objevila krabice starších knih o historii a umění. Přinesl ji pan Karel ze čtvrtého patra po vyklízení bytu svého strýce. Byly mezi nimi i krásné obrazové publikace, které vypadaly skoro jako nové. O víkendu jsem odjela za synem a po návratu jsem zjistila, že většina těchto knih zmizela. Zůstalo jen několik tenkých brožur. Myslela jsem si, že si je někdo půjčil, a nijak jsem to neřešila. Jenže za dva dny mě zastavila sousedka a zeptala se, kam jsem knihy odnesla. Když jsem řekla, že nikam, podívala se na mě způsobem, který mě okamžitě zarazil.
Večer se v domovní skupině objevila zpráva, že některé knihy údajně končí v antikvariátu a že by bylo dobré zjistit, kdo s nimi obchoduje. Nikdo mě přímo nejmenoval, ale několik sousedů začalo psát, že klíče od skříňky mám především já a že ji pravidelně vybírám. Když jsem se zeptala, proč si myslí, že jsem knihy prodala, pan Karel odpověděl, že jeho strýc měl doma cenné publikace a nerad by zjistil, že na nich někdo vydělává. Připomněla jsem mu, že knihy do společné knihovny přinesl dobrovolně. To ho rozčílilo ještě víc. Tvrdil, že je daroval lidem z domu, ne někomu, kdo si je odnese za peníze. Tehdy mi došlo, že mě skutečně podezírají.
Dva dny jsem na zprávy skoro neodpovídala. Mrzelo mě, že lidé, kterým jsem věnovala svůj čas, najednou předpokládají to nejhorší. Nakonec jsem požádala předsedkyni domu, aby se podívala na kamerový záznam ze vstupní chodby, který správce uchovával kvůli bezpečnosti. Ukázalo se, že si krabici s knihami odnesl mladý soused Martin. Když jsme se ho zeptali proč, vůbec nechápal, co se děje. Vysvětlil, že jeho babička bydlí v domově seniorů a několik tamních obyvatel si přálo knihy, které by si mohli prohlížet společně. Proto si odnesl větší množství najednou. Byl přesvědčený, že knihobudka funguje právě na tomto principu a že knihy nemusí zůstávat pouze v našem domě.
Martin nabídl, že knihy přiveze zpátky, ale já mu řekla, že to není potřeba. Kdybych věděla, kam je odnáší, sama bych mu přidala další. Pan Karel zpočátku mlčel. Potom uznal, že se možná nechal unést, ale zároveň poznamenal, že by se mělo jasně stanovit, kdo si může knihy brát. Odpověděla jsem, že pravidla klidně doplníme, ale že by bylo dobré především nevyslovovat obvinění, dokud člověk nezná skutečnost. Několik sousedů se mi omluvilo, jiní už se k celé věci nevrátili. Nejvíc mě překvapilo, jak rychle se mezi námi dokázala rozšířit nedůvěra kvůli několika knihám.
Knihobudka na chodbě zůstala. Jen jsem na ni přidala větší cedulku, že knihy jsou určené ke čtení a jejich další darování je vítané. Martin jednou za měsíc vozí do domova seniorů nové tituly a občas přinese zpátky ty, které už přečetli. Pan Karel už žádné knihy nepřidal, ale při poslední schůzi mi poděkoval, že se o knihovnu pořád starám. Já jsem mu řekla, že mi na ní záleží. Jen už vím, že je mnohem jednodušší vybudovat mezi sousedy společnou knihovnu než společnou důvěru. Ta se totiž nedá opravit novým nátěrem ani cedulkou s pravidly.
Zdroj: autorský text







