Článek
Do Krkonoš jsem vyrazil s jednoduchým plánem. Vypnout hlavu, chodit, dýchat studený vzduch a být aspoň pár dní mimo svět notifikací a termínů. Chtěl jsem zažít přírodu, ne program. Představoval jsem si ranní mlhu mezi stromy, prázdné stezky a ten zvláštní klid, který se dostaví, když člověk několik hodin nemluví. Realita mě ale začala dohánět už na parkovišti, kde jsem hledal místo mezi desítkami aut a poslouchal cizí rozhovory, ještě než jsem vůbec nazul boty.
První kilometry jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že to patří k věci. Že je přece sezóna, že jsem s tím měl počítat. Jenže místo ticha jsem slyšel hlavně kroky, smích a cinkání turistických holí. Když jsem se zastavil, ne proto, abych se rozhlédl, ale abych pustil další skupinu, došlo mi, že jsem vlastně pořád mezi lidmi. Jen v jiném prostředí než doma nebo v práci.
Nejvíc mě to praštilo u jednoho z vyhlídkových míst. Stál jsem tam, koukal do údolí a čekal, až se mi dostaví ten pocit „tady jsem správně“. Místo toho jsem vnímal hlavně to, kdo se tlačí vedle mě, kdo si chce udělat fotku a kdo se ptá, jestli už půjdeme dál. Příroda byla kulisa, ne hlavní role. A já si připadal skoro provinile, že mě to štve, když jsem tam dobrovolně.
Cestou dolů jsem si uvědomil, že mě vlastně netrápí samotní lidé. Netlačí mě dav jako takový, ale ztráta toho, co jsem hledal. Chtěl jsem být sám se sebou a horami, ne součástí proudu. Místo zpomalení jsem se přizpůsoboval tempu ostatních, místo vnímání krajiny jsem řešil, kam šlápnout, aby nikdo nezakopl.
Večer na ubytování jsem si sedl ven a díval se na kopce, které se konečně uklidnily. V tu chvíli mi došlo, že chyba není jen v místě, ale i ve mně. Možná jsem si od hor chtěl vzít něco, co mi v tu chvíli nemohly dát. Možná už nestačí jen přijet „do přírody“ a čekat, že se všechno samo srovná.
Odjížděl jsem s pocitem lehkého zklamání, ale i s jasnějším uvědoměním. Hory se nezměnily. Změnil se způsob, jak k nim přistupujeme. A taky očekávání, která si do batohu balíme spolu s lahví vody a svačinou. Příště možná pojedu jinam. Nebo jindy. A možná hlavně s menší představou o tom, jak by to mělo vypadat.
