Článek
Přede mnou se rozprostírala nádherná scenérie. Nekonečná modrá, pláž probouzející se do nového dne a v dálce hory, které se zvedaly nad městem jako němí strážci. Chtěla jsem si ten okamžik užít naplno, ale sotva jsem se začetla do své myšlenky, začal se vedle mě odehrávat zvláštní příběh.
Na terasu přišla čtyřčlenná česká rodina. Manželé s dvěma dětmi, evidentně čerstvě po ránu, ještě ospalí, ale s úsměvem. V ruce si nesli talíře se snídaní, očividně si chtěli dát jídlo venku stejně jako ostatní hosté. Jenže sotva se posadili, objevil se číšník, a to s takovým výrazem, že bylo jasné, že jim nejde jen popřát dobrou chuť. Začal jim vysvětlovat, že si tady sednout nemohou, že tato část terasy je určena pro jiné hosty. Řekl to anglicky, ale dost hlasitě, aby to slyšelo půl terasy.
Na první chvíli jsem si myslela, že jde o nějaké nedorozumění. Možná je tu nějaký speciální prostor pro hosty určitého typu ubytování, třeba pro ty s dražší variantou pokoje. Ale když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že kolem sedí převážně hosté jiných národností. Všichni spokojeně snídají, nikdo je nevyhání. Dokonce ani rodinu u vedlejšího stolu, která měla talíř přetékající jídlem, zatímco česká rodina měla pár krajíců chleba a trochu ovoce.
Otec rodiny se snažil zjistit, co přesně znamená „jiní hosté“. Číšník mu s ledovým klidem zopakoval, že mají svůj stůl uvnitř, a že tady venku je prostor jen pro hosty z „určitých zemí“. Děti nechápaly, proč si musí sbalit talíře a jít zpátky dovnitř, když venku je spousta volných míst a výhled na moře, který byl očividně součástí té „speciální výsady“. Matka rodiny se snažila udržet klid, ale bylo na ní vidět, jak ji to ponižuje. Nebylo to o místě u stolu, ale o tom, že jim někdo dal jasně najevo, že tady nejsou dost dobří.
Zajímavé bylo, že když otec řekl, odkud jsou, číšník jen pokrčil rameny a opakoval svou větu. Několik lidí se přestalo věnovat své snídani a začalo celou scénu sledovat. Hosté u vedlejšího stolu se dívali trochu rozpačitě, ale nikdo neřekl ani slovo. Měla jsem chuť se ozvat, ale zároveň jsem cítila, že nejsem přímo účastníkem situace a nechci, aby to pro rodinu bylo ještě trapnější.
Nakonec si sbalili své talíře a odešli zpět do jídelny. Viděla jsem je, jak si sedají k malému stolu v rohu, bez výhledu, a snaží se dělat, že se nic nestalo. Ale bylo jasné, že to bolelo. Nejde o to, že by člověk musel sedět na terase. Jde o to, že někomu dovolí sedět venku jen kvůli jeho národnosti. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak tenká je hranice mezi hostem v očích některých lidí a jak se tahle neviditelná čára stále táhne Evropou.
Seděla jsem na svém místě a přemýšlela, jak bych se cítila na jejich místě. Jsem si jistá, že by mi ten výlet pokazil celý den. A co víc, že bych na ten hotel už nikdy nevkročila. Zvlášť, když platím za ubytování stejně jako ostatní. Co je tohle za nesmyslné dělení hostů podle toho, odkud přijeli? Vždyť jsme všichni turisté, kteří tu nechávají peníze.
Ten incident mi zůstal v hlavě celý den. Když jsem odpoledne šla kolem recepce, přemýšlela jsem, jestli by měly smysl stížnosti nebo recenze, které by na podobné chování upozornily. A možná by to bylo fér, protože pokud se nikdo neozve, nic se nezmění. Jenže znám to. Spousta lidí má pocit, že si tím nic nevymůže, že to prostě „tak je“. A tak raději mlčí.
Možná to byla jen iniciativa jednoho číšníka, možná je to neoficiální politika hotelu. Ale ať tak či tak, pro mě je to nepřijatelné. Když si někam přijedu odpočinout, chci být hostem, ne něčím podle druhého řádu. A rozhodně nechci být svědkem toho, jak se s někým zachází nespravedlivě jen proto, že se narodil na „špatném“ konci Evropy.
Na terase už se mezitím nic zvláštního nedělo. Hosté si dál užívali kávu, smáli se, děti si hrály. Všechno vypadalo idylicky. Jen já jsem věděla, že ten obrázek má trhlinu, kterou nevidí ti, kdo ji nezažili. A možná právě proto se takové věci dějí, protože většina kolem sedí a mlčí. Ale řekněte sami, je tohle opravdu normální?
