Článek
Dvojnásobná částka
Nakupovala jsem po práci v malém obchodě s domácími potřebami, kam chodím často. Měla jsem pár věcí. Svíčky, čisticí prostředky, nějaké drobnosti. Na pokladně přede mnou stála paní s vozíkem plným zboží, takže jsem čekala, koukala kolem a v hlavě už přemýšlela, co budu dělat k večeři.
Když jsem přišla na řadu, pokladní mladá dívka, mohla mít sotva dvacet, byla zjevně nervózní. Dvakrát jí spadla účtenka, několikrát se omlouvala, že se jí zasekl terminál. Zaplatila jsem hotově, a když mi podávala peníze zpátky, brala jsem je automaticky, bez přepočítání. Až doma, když jsem si je vysypala na stůl, mi to došlo. V peněžence mám o několik stovek víc, než jsem měla.
Rozhodování
První myšlenka? Asi se spletla. Druhá? Co když to byl záměr? A třetí, nejhlasitější, měla bych to vrátit. Jenže člověk se vždycky chvíli přemlouvá, že to „přece není jeho vina“. Mohla bych si říct, že jsem nic neukradla, že to byla její chyba. Ale ten pocit mi nedal pokoj.
Představila jsem si, jak ji šéf napomíná, jak musí vysvětlovat manko, které se jí někde ztratilo. A bylo mi z toho divně. Tak jsem se rozhodla, že tam druhý den zajdu a peníze vrátím.
Ráno jsem se zastavila v obchodě cestou do práce. Všude ticho, jen hučení lednic a pípání pokladny. Dívka tam seděla sama, vypadala vyčerpaně. Když jsem jí podala bankovky a vysvětlila, že mi včera omylem vrátila dvojnásobek, zvedla oči a chvíli se na mě jen dívala.
Čekala jsem úsměv, vděčnost, aspoň poděkování. Místo toho si odfrkla a řekla, že to mám nechat být, že si to prý „určitě vymýšlím“. Zůstala jsem stát jako opařená. Nabízela jsem jí peníze zpátky, ale ona jen mávla rukou a dál markovala zboží jinému zákazníkovi, jako bych tam nebyla.
Nepříjemný pocit
Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Cestou do práce jsem měla chuť ty peníze hodit do charity, jen abych se jich zbavila. Poctivost se mi obrátila proti mně. V hlavě mi běželo, jestli to třeba nebyl test, jestli to neviděl kamerový systém a teď si někde manažer říká, jak jsem trapně přehnaně slušná. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že nejde o její reakci. Já udělala to, co jsem považovala za správné. A jestli to někdo nedokáže ocenit, to už není moje odpovědnost.
O týden později jsem do toho obchodu musela znovu. Cítila jsem se trapně, ale potřebovala jsem pár věcí. U pokladny seděla stejná prodavačka. Tentokrát se na mě podívala jinak. Když jsem jí podala peníze, usmála se a řekla tichým hlasem, že se mi musí omluvit.
Prý si opravdu všimla, že jí chyběly peníze v kase, ale bála se, že ji kvůli tomu vyhodí. A když jsem tam druhý den přišla, byla zaskočená a nevěděla, jak reagovat. Nakonec přiznala, že si tehdy kvůli tomu celou noc vyčítala, jak se ke mně zachovala. Byla jsem překvapená, že si to vůbec pamatovala.
Lidskost
Ten rozhovor netrval ani dvě minuty, ale něco ve mně změnil. Uvědomila jsem si, jak často si o druhých děláme unáhlené závěry. Že někdo působí protivně, a přitom je možná jen zoufalý nebo unavený. Kolik drobných nedorozumění by se dalo vyřešit, kdybychom si to prostě vysvětlili. A i když jsem přišla o pár hodin klidu a prošla si nepříjemným pocitem, nelituju, že jsem se vrátila. Možná to nebylo o penězích, ale o malé lekci z lidskosti.
Když jsem odcházela z obchodu, zůstala jsem se na chvíli stát před výlohou. Dívka mi ještě jednou kývla a já si v tu chvíli řekla, že i když to zpočátku vypadalo zbytečně, mělo to smysl. Protože někdy to, co uděláme správně, nepřináší hned odměnu.
Někdy stačí, že člověk může usnout s klidným svědomím.
