Článek
Něco málo se snažíme odložit stranou a zbytek necháváme na drobné radosti. Žádná věda, prostě aby nám to vycházelo a nebyli jsme v červených číslech. Občas si jeden z nás koupí něco navíc, ale vždycky jsme si o tom řekli. Aspoň jsem si to myslel. Jednoho večera jsem si sedl k účtu a procházel pravidelné platby.
Obvykle je to nuda, protože jde pořád o ty samé položky. Tentokrát mě ale zarazila jedna částka. Nebyla nijak vysoká, pár stovek měsíčně, ale vůbec jsem netušil, odkud se tam vzala. Nešlo o elektřinu ani internet, ani o žádnou službu, kterou znám. V první chvíli jsem to chtěl přejít, protože stovky měsíčně člověka nespasí, jenže červíček pochybností ve mně hlodal. Vždyť se snažíme mít přehled o každé koruně.
Začal jsem pátrat. Nejprve jsem si myslel, že jde o něco k telefonu, že třeba běží nějaké předplatné, které jsme zapomněli zrušit. Ale ne, se svým účtem to nesedělo a partnerka mi tvrdila, že o ničem neví. Vypadalo to na něco schovaného. Zadal jsem název platby do vyhledávače a okamžitě mi vyskočilo, že jde o službu, která rozhodně nesouvisí ani s telefonem, ani s běžnými nákupy. A v tu chvíli mi spadla brada.
Ukázalo se, že platba míří na web, kam by člověk s čistým svědomím chodit nemusel. Bylo mi jasné, že jsem na to nepřišel já, protože já nic takového nikdy nevyužíval. Zbyla jediná možnost, že se k tomu nějak dostala partnerka. Seděli jsme spolu u stolu, já jí položil mobil před oči a zeptal se napřímo, co to má znamenat. Nejprve zapírala, že o ničem neví. Tvrdila, že to musí být omyl, že třeba někdo použil naše údaje. Jenže po chvíli, když viděla, že ji nepustím, začala mluvit.
Prý to bylo nevinné, prý jen ze zvědavosti klikla a pak se jí spustilo předplatné. Jenže ve mně už to bublalo. Nešlo jen o peníze, i když nás to stálo několik stovek měsíčně. Bylo to spíš o tom, že mi něco zatajila a tvářila se, jako by nic. Přišlo mi to jako podraz. Důvěra, kterou jsme si roky budovali, dostala vážnou ránu. A co hůř, ona se tvářila, že to vlastně není žádný problém.
Další dny doma nebyly vůbec jednoduché. Já jsem byl plný vzteku a zklamání, ona zase uražená, že jí to vůbec vyčítám. Přitom šlo o společné peníze, které se snažíme držet na uzdě. Najednou se ukázalo, že má potřebu si něco tajně platit, a ještě k tomu za něco, co jsem nikdy nečekal. Rozpoutala se hádka, která se táhla několik večerů. Vyčítali jsme si staré křivdy, vytahovali věci, které jsme už dávno měli nechat spát.
Měl jsem chuť bouchnout dveřmi a jít pryč. Ale zároveň jsem věděl, že to tak snadno nevyřeším. Máme spolu děti, máme společný život, který se nedá jen tak přestřihnout. Takže jsem si sedl a přemýšlel, co vlastně dál. Pokud člověk nemůže věřit vlastnímu partnerovi, co mu ještě zbývá. Ona se mi snažila vysvětlit, že to opravdu nebylo nic víc než hloupá zvědavost, že se jí to vymklo a nechtěla mi to říkat, protože věděla, že se rozčílím. Jenže právě tím mlčením a zatajením toho docílila.
Z původně malé částky na účtu se stala obrovská věc, která nám málem rozbila vztah. Najednou jsme stáli před otázkou, jestli nám za to všechno stojí pokračovat, nebo jestli raději nepůjdeme každý svou cestou. Bylo mi hrozně, protože jsem si uvědomoval, že takhle by to mohlo být s čímkoli dalším. Když se dokázala přihlásit k takové službě a měsíce o tom mlčet, jak si mám být jistý, že se něco podobného nebude opakovat.
Dnes už je platba zrušená a dohodli jsme se, že si budeme dávat ještě větší pozor na to, co nám z účtu odchází. Ale důvěra, která se jednou naruší, se těžko obnovuje. Je to jako když se člověk spálí. Jizva zůstane a pořád ji má na očích. I když se snažím věřit, pořád někde vzadu v hlavě slyším tichý hlas, který se ptá, jestli se to nebude opakovat. A právě ten hlas je důvodem, proč už to doma nikdy nebude stejné jako dřív.
