Článek
Děti byly u babičky, muž jel se švagrem pomáhat na chalupu a doma bylo výjimečné ticho, které se nedalo neocenit. Po dlouhé době si mohla uvařit kávu jen pro sebe, pustit si rádio a chvíli nemuset nic. Jenže jí chyběl čerstvý chleba. Takový ten křupavý, s pořádnou kůrkou, ideálně ještě teplý. V pekárně na rohu ho mají výborný a navíc čerstvě upečený kolem deváté. Rozhodla se tedy vyrazit, jen tak nalehko, v teniskách a bez kabelky. Vzala si jen peněženku do kapsy, klíče a telefon. Během deseti minut byla venku.
Cesta do pekárny nebyla nijak dramatická. Město se teprve probouzelo, lidé venčili psy, jeden pán vybíral sklo z kontejneru, jiný tlačil vozík s nákupem. Ulice voněla ranním chladnem a kafem z kavárny na rohu, kde už seděli první hosté. Olga si užívala ten klid. Když došla k pekárně, stála tam fronta až ven. To ji nepřekvapilo. Jejich chleba je vyhlášený a lidé se kvůli němu dokážou postavit do řady i za deště. Přidala se na konec a chvíli jen tak pozorovala okolí.
Před ní stála starší paní, poctivě nalíčená, s pečlivě srovnaným nákupním košíkem, a za ní mladý pár, možná studenti. Běžná směsice sobotních zákazníků. Fronta se posouvala pomalu. V pekárně byla jen jedna prodavačka a ta si s každým zákazníkem povídala, což je sice hezké, ale ne úplně efektivní, když venku čeká dalších deset lidí. Olga ale nespěchala. V hlavě si plánovala, co udělá k obědu a jestli by si mohla odpoledne konečně sednout s knížkou. Jenže pak ji něco vytrhlo z klidu.
Hádka. Nejdřív jen zvýšený hlas, pak ostřejší slova. Někdo ve frontě začal být netrpělivý. Zřejmě muž středního věku, který dorazil až po Olze. Nejspíš čekal, že si jen „rychle skočí pro chleba“ a zmizí, ale když viděl tu frontu, začal být neklidný. Nejdřív si jen brblal pod vousy, pak nahlas poznamenal, že „to snad není možný, aby to takhle trvalo“ a že „ta ženská za pultem je snad na sedativech“. Někteří lidé ve frontě se snažili dělat, že nic neslyší, jiní se ošívali. Olga se na něj otočila a řekla, že každému to občas trvá déle, že má být trpělivý. To neměla dělat.
Muž se do ní okamžitě pustil. Začal vykřikovat, že ho nebude poučovat nějaká pipina, která si chodí do pekárny jen tak postát, když má očividně celý den volno. Dodal něco o ženských, které se nudí, a že on na rozdíl od nich musí „opravdu pracovat“. Atmosféra zhoustla. Olga cítila, jak jí začíná tepat v hlavě. Nechtěla se hádat. Chtěla jen chleba.
Starší paní před ní se otočila a snažila se muže zklidnit. „Takových nás tu je víc, každý čekáme. Buďte tak laskav, chovejte se slušně.“ To muže rozčílilo ještě víc. Začal nadávat, že to je přesně ten problém, že lidi nic neřeknou a všechno si nechají líbit. Nakonec vyštěkl, že na tohle nemá čas, a odešel. Nahlas práskl dveřmi pekárny a zmizel za rohem.
V pekárně najednou zavládlo ticho. Jako by všichni vydechli zároveň. Lidé si vyměnili pohledy, někdo pokrčil rameny, někdo zavrtěl hlavou. Olga si najednou uvědomila, že jí ta situace vzala veškerou sobotní pohodu. Když na ni konečně přišla řada a prodavačka se jí zeptala, co si dá, zůstala chvíli stát, jako by zapomněla, proč tam vlastně přišla.
Vzala si dva chleby, jeden pro sebe, jeden pro sousedku, která je po operaci a teď pár dní nevychází ven. Cestou domů přemýšlela, co se vlastně stalo. Proč mají někteří lidé pocit, že mohou křičet na cizí lidi ve frontě, že můžou ponižovat a urážet? Copak opravdu stačí tak málo. Deset minut čekání a z člověka vyleze to nejhorší?
Přišla domů, položila chleby na stůl a sedla si s druhou kávou. Měla být teplá, ale mezitím vystydla. Sobotní ráno mělo být klidné, ale v hlavě měla zmatek. Nešlo o ten chleba. Nešlo ani o toho muže. Šlo o to, jak jsme si zvykli neříkat nic. Mlčet, i když cítíme, že se děje něco špatného. A když už někdo promluví, dostane sprchu vulgarit. Přitom to, co řekla, bylo obyčejné a slušné. Jen požádala o trpělivost. A místo ní dostala vztek cizího člověka.
Řekla si, že o tom musí napsat. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu pocitu, že tohle se děje často. A že bychom možná měli přestat předstírat, že nás to netrápí. Protože možná nejde o chleba. Možná jde o to, v jakém světě chceme stát frontu zítra.
