Článek
Když jsem pak seděla u kafe a kamarádka mi vyprávěla, že se vrátila z nákupu v Polsku s plným kufrem věcí a pocitem, že „konečně zas jednou nakoupila bez výčitek“, rozhodla jsem se, že to zkusím taky.
Nebydlíme až tak daleko od hranic, takže to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout během jednoho volného dne. Manžel z toho nebyl úplně nadšený, ale když jsem mu ukázala srovnání cen, povolil. A tak jsme si v úterý přivstali, sedli do auta a vydali se směrem na sever. Bez velkých očekávání, ale s trochou naděje, že třeba aspoň něco pořídíme levněji.
Polský supermarket nás přivítal záplavou barevných obalů, jinak poskládanými regály a hlavně úplně jinou náladou. Lidi tam chodili s košíky plnými zboží, neřešili každou položku a nikdo neměl ten typický český výraz „počítám, kolik si můžu dovolit“. Jasně, není to zázrak. Ne všechno je lepší. Ale to, co mě úplně odzbrojilo, byla cena. Jogurt za tři koruny. Máslo za třicet. Těstoviny za pět korun. Vejce, mléko, šunka… najednou jsme nestáli nad regály s tím sevřeným pocitem, že za tři položky zaplatíme pětistovku. Nakupovali jsme a smáli se u toho. Po dlouhé době.
Uvědomila jsem si, jak moc mě poslední měsíce změnily. Jak se ze mě stala ta typická „porovnávačka“. Člověk, který sleduje každou slevu, má přehled o tom, kde je co o korunu levnější, a při placení cítí spíš výčitky než radost. Dřív jsem to tak neměla. Nákup byl běžná součást týdne. Teď je to strategie. Hra, ve které jde o přežití bez toho, aby se rodinný rozpočet rozpadl. A přitom jsme obyčejná rodina. Pracujeme oba, máme dvě děti, nebydlíme v luxusu, ale ani nestrádáme. A přesto se přistihuju, že koukám na papírové utěrky a přemýšlím, jestli si je fakt můžeme dovolit.
Zpátky k Polsku. Naplnili jsme kufr. Ne do krajnosti, ale tak „slušně“. Nechtěli jsme riskovat, že něco nevezmeme domů, že se něco pokazí. A hlavně jsme nechtěli přehánět, protože člověk má pořád v hlavě ty otázky: „Co když to bude nekvalitní?“ „Co když to nebude chutnat?“ Jenže doma jsme litovali. Ne kvůli kvalitě, ale protože to všechno bylo naprosto v pohodě. Jogurty chutnaly stejně nebo líp. Mléko bylo stejné. Uzeniny voněly, sýry byly výborné. A já stála u lednice, dívala se na ty produkty a říkala si, proč vlastně doma musím za to samé platit skoro dvojnásobek.
Neříkám, že bych chtěla jezdit každý týden nakupovat přes hranice. Ale ten rozdíl byl až trapně viditelný. A hlavně bolel. Protože já chci podporovat české obchody. Chci nakupovat u nás. Chci, aby naše ekonomika fungovala. Jenže co mám dělat, když se mi ve vlastním městě nedaří naplnit ledničku, aniž bych si připadala jako před výplatou?
Nejde o pár kaček. Jde o princip. O to, že člověk dělá, co může. Nejezdíme na dovolené, neobměňujeme šatníky podle módních kolekcí, žijeme skromně. Ale i přesto mám v poslední době pocit, že se všechno neustále vzdaluje. Jako by někdo utahoval šrouby a říkal: „Tak co, jak dlouho ještě vydržíte?“ A já už vlastně ani nevím, co odpovědět. Jen vím, že jsme se v úterý vrátili domů s pocitem malého vítězství. A s vědomím, že jsme si na chvíli oddechli.
Když jsme večer seděli s manželem u čaje, řekl: „Příště vezmeme i mrazák.“ Smáli jsme se tomu, ale v té větě bylo všechno. Úleva, frustrace i realita, která nás dohnala k tomu, že normální nákup se proměnil v přeshraniční výpravu. Věci, které by měly být běžně dostupné v našich regálech, hledáme jinde. A i když to není daleko, v hlavě to daleko je. Protože co to říká o našem systému? O tom, jak se tu žije běžné rodině?
Mám pocit, že jsme se někam ztratili. Že jsme se jako společnost naučili říkat „to je normální“, i když to není. Ceny rostou, kvalita stagnuje, výplaty to nedohánějí. A my pořád nějak vydržíme. Pořád se přizpůsobujeme. Ale někde přece musí být hranice. Někde musí přijít moment, kdy si řekneme, že takhle to být nemá. Že to není o tom, jestli si koupíme levný jogurt v Polsku, ale o tom, že bychom si ho měli moct koupit i doma. Bez pocitu viny. Bez plánování. Bez výletu přes hranice.
Ten úterní den byl vlastně obyčejný. Ujeli jsme pár desítek kilometrů, koupili pár základních věcí, vrátili se. Ale v hlavě mi zůstalo něco mnohem hlubšího. Vědomí, že jsme byli ochotní udělat cestu jen proto, abychom se na chvíli necítili jako outsideři ve vlastní zemi. A to není maličkost. To je vizitka. Ne naše. Ale toho, jak to tady funguje.
A jestli se ptáte, jestli bych jela znovu? Ano. A vezmu s sebou i sestru. A možná i kamarádku. Ne proto, že bych chtěla šetřit za každou cenu. Ale protože chci mít zase jednou pocit, že můžu nakoupit bez výčitek. A protože věřím, že kdyby nás víc lidí dalo najevo, že se něco děje špatně, třeba by se konečně někdo začal ptát proč. A hlavně začal s tím něco dělat.
