Článek
Valerie vyrůstala v bytě, kde jeden pokoj vypadal spíš jako malý archiv. Její otec Bohuslav pracoval celý život jako geodet a miloval staré mapy, atlasy a cestopisné knihy. Nakupoval je na burzách, v antikvariátech i od lidí, kteří po rodičích vyklízeli půdy. Valerie jeho koníčku nikdy příliš nerozuměla. Jako dítě si především pamatovala přísný zákaz pokládat na velký pracovní stůl hrnek a otcovo věčné připomínání, že papír nesnáší vlhkost.
Po jeho smrti zdědila několik skříní plných knih a asi čtyřicet jednotlivých map uložených v deskách. Některé byly zažloutlé a potrhané, jiné překvapivě zachovalé. Valerie si část odvezla domů, protože matka už nežila a byt se prodával. „Nechala jsem si je hlavně ze sentimentu. Táta je celý život opatroval, takže mi připadalo hrozné dát je rovnou do kontejneru. Zároveň jsem ale netušila, co s nimi budu dělat. Ležely mi osm let ve skříni,“ vzpomíná.
Po letech se rozhodla, že mapy mají sloužit lidem
Valerie pracovala jako školní hospodářka a postupně začala řešit, co udělá s věcmi, které doma pouze zabírají místo. S manželem plánovali upravit bývalý pokoj dcery na pracovnu a právě tam byly otcovy krabice uložené. Několik map si chtěla nechat, zbytek nabídnout městské knihovně nebo místnímu muzeu.
Knihovnice, kterou znala, měla o materiály zájem, ale požádala Valerii, aby nejdříve poslala fotografie. Nikdo tehdy nemluvil o penězích. Valerie předpokládala, že většina map má hlavně historickou nebo regionální hodnotu.
Jednu sobotu přijel na návštěvu její synovec Viktor. Studoval historii a při pohledu na rozložené mapy zbystřil. Zaujal ho zejména velký list zobrazující část střední Evropy. Papír měl ozdobný rám, staré německé názvy měst a v dolním rohu ručně psanou poznámku.
Valerie mu řekla, že právě tuhle mapu chce nejspíš věnovat knihovně, protože je příliš velká na to, aby ji doma vystavovala. Viktor si ji vyfotografoval a večer jí poslal zprávu, že našel velmi podobnou v katalogu zahraniční aukční síně. Cena ho překvapila natolik, že jí okamžitě zavolal.
První odhad zněl skoro neuvěřitelně
Valerie se nejprve smála. Předpokládala, že synovec našel něco podobného jen vzhledem. Viktor jí ale poslal několik odkazů a upozornil na stejného vydavatele i rok uvedený v rohu mapy. Jeden příbuzný exemplář se podle aukčního záznamu prodal za částku odpovídající několika stovkám tisíc korun.
Valerie tomu odmítala uvěřit. „Říkala jsem mu, že táta tak bohatý rozhodně nebyl a nikdy by nedal stovky tisíc za mapu. Viktor mi vysvětloval, že ji mohl koupit dávno za úplně jiné peníze nebo ji získat v době, kdy o ni nebyl takový zájem. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že vlastně vůbec nevím, co táta během čtyřiceti let nasbíral,“ říká. Na synovcovo doporučení kontaktovala odborníka na staré tisky. Ten přijel mapu prohlédnout osobně.
Potvrdil, že jde o autentický tisk z první poloviny osmnáctého století a že její stav je na stáří velmi dobrý. Zároveň upozornil, že přesná cena se může výrazně lišit podle provenience, zachovalosti a zájmu kupujících. Valerii však sdělil orientační rozmezí, které se pohybovalo mezi 350 a 500 tisíci korunami. Najednou před sebou neměla starý papír ze skříně, ale předmět v hodnotě slušného automobilu.
Rodina začala mít rychle jasno, co by měla udělat
Valerie udělala chybu, kterou sama později označovala za zbytečnou. O objevu se zmínila během rodinného oběda. Během několika minut se začalo řešit, zda mapu prodat.
Její dcera byla pro. Syn upozornil, že rodiče plánují opravu střechy a taková částka by jim výrazně pomohla. Bratr zase připomněl, že sbírka pocházela z jejich rodiny, a začal se ptát, zda otec nezamýšlel, aby jednou připadla oběma dětem.
Valerii právě tato poznámka zarazila. Sbírku dostala při vypořádání otcovy pozůstalosti ona, zatímco bratr získal jiné věci a část finančních úspor. Osm let mapy nikoho nezajímaly. Jakmile se objevila vysoká cenovka, začalo se mluvit o společném rodinném majetku.
„Bratr mi neřekl přímo, že chce půlku. Začal ale mluvit o tom, že táta mapy sbíral pro celou rodinu a že by nebylo správné, abych o něčem tak cenném rozhodovala sama. Přitom když jsem před lety nabízela, ať si z krabic něco vybere, nechtěl ani jednu,“ vzpomíná Valerie.
Otcův starý sešit změnil její rozhodnutí
Při dalším procházení věcí našla Valerie malý notes, do kterého si otec zapisoval, kde jednotlivé kusy získal. U cenné mapy byla krátká poznámka o nákupu na burze v osmdesátých letech. Vedle ní stálo jediné slovo, které Valerii překvapilo: „pro muzeum“.
Nevěděla, zda to byl skutečný plán, nebo jen otcova momentální představa. Přesto jí zápis připomněl, že Bohuslav sbírku nikdy nevnímal jako investiční portfolio. Měl radost z toho, že staré věci přežívají a lidé je mohou vidět.
Valerie se proto rozhodla mapu neprodávat okamžitě. Oslovila regionální muzeum a domluvila se na odborném posouzení celé sbírky. Nakonec se ukázalo, že několik dalších kusů má také nezanedbatelnou hodnotu, i když žádný nedosahoval ceny nejvzácnější mapy.
S muzeem uzavřela dlouhodobou zápůjčku. Mapa zůstala jejím majetkem, ale byla odborně ošetřena a příležitostně vystavována. Zbytek méně významných materiálů rozdělila mezi knihovnu, rodinu a vlastní archiv.
Hodnota změnila hlavně pohled na rodinnou památku
Bratr byl zpočátku zklamaný, protože podle něj mohla peníze využít praktičtěji. Děti se s jejím rozhodnutím smířily rychleji. Valerie sama připouští, že jednou může mapu prodat, pokud se její životní situace změní. Nechtěla ale udělat takové rozhodnutí během několika dní jen proto, že internet náhle připsal otcova koníčku vysokou cenovku.
„Osm let jsem kolem těch krabic chodila a připadalo mi, že v nich mám hlavně kus tátova života. Stačilo jedno vyhledávání na internetu a všichni jsme najednou začali přemýšlet v korunách. Nevyčítám dětem ani bratrovi, že je ta částka zaujala. Zaujala i mě. Jen mě překvapilo, jak rychle se z věci, kterou skoro nikdo nechtěl, stalo něco, o čem měli všichni potřebu rozhodovat. Nakonec jsem pochopila, že znát cenu ještě neznamená vědět, co má člověk s věcí udělat. Táta v ní možná viděl něco úplně jiného než peníze a já jsem chtěla mít čas zjistit, co v ní vidím já,“ uzavírá Valerie.
Zdroje: autorský text
