Článek
Jenže jsem nechtěně klikla na „Odpovědět všem“ a během pár vteřin se můj výlev odeslal rovnou mému šéfovi a celému týmu. Ani jsem si nevšimla, že jsem psala do vlákna posledního emailu, co přišel od šéfa ohledně změny systému evidence docházky. V tom rozespalém stavu jsem se soustředila jen na to, jak se mi chce brečet z toho, kolik zbytečností musíme řešit, zatímco práce stojí. Psala jsem věty jako „jsme přetížení, ale nikoho to nezajímá“, „vedení žije v jiné realitě“ a „občas mám chuť dát výpověď jen kvůli těmhle nesmyslům“.
Ráno přišlo vystřízlivění
Vzbudila jsem se brzy a měla jsem divný pocit. Jako bych něco udělala, jen jsem si nemohla vybavit co. Pak jsem si otevřela email a uviděla tu hrůzu. Zpráva odeslaná v 00:43 všem v týmu. Zastavilo se mi srdce. Otevřela jsem ji a četla každou větu s narůstající hrůzou. Co jsem to udělala?
Bylo mi špatně, fyzicky zle. Očekávala jsem, že mě šéf zavolá do kanceláře, dostanu důtku nebo rovnou padáka. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla těm lidem ještě někdy podívat do očí. A hlavně jemu. Šéfovi, který byl sice přísný, ale férový. Pracovala jsem tam čtyři roky a nikdy jsem si nedovolila nic podobného.
Odpověď, která mi vyrazila dech
Ráno kolem deváté mi přišla odpověď. Od šéfa. Zadržela jsem dech a klikla na zprávu. Byla krátká, ale naprosto jiná, než jsem čekala:
„Ilono, děkuju, že jste to napsala. Možná nešťastným způsobem, ale i to svědčí o tom, že už toho máte dost. Zastavme se u toho dnes odpoledne, chci vás slyšet.“
Zírala jsem na obrazovku. Ne výčitka, ne hněv, ale klidný a lidský tón. Najednou jsem cítila, jak se mi chce brečet znovu. Tentokrát úlevou. A trochu i studem, že jsem si o něm myslela, že je necitlivý manažer, co nás má jen za čísla.
Otevřený rozhovor změnil atmosféru
Odpoledne jsme si skutečně sedli. Já, on a vedoucí týmu. Mluvila jsem o frustraci, přetížení, o tom, jak se mění systémy, ale nikdo se neptá, jak to reálně zvládáme. Žádné obviňování, spíš snaha popsat, co se děje. Šéf většinu času poslouchal. A pak řekl, že to slyšet potřeboval. Že se odtrhl od reality a zapomněl, jak to vypadá dole v týmu.
Od té chvíle se u nás změnilo hodně. Ne zázračně, ale pomalu. Začalo se víc naslouchat. Vedoucí si vyhrazuje víc času na zpětnou vazbu, některé procesy se zjednodušily. A mezi námi v týmu zavládla zvláštní soudržnost. Jako kdyby ten můj nechtěný email prolomil nějakou bariéru.
Z ostudy zrodila se síla
Dneska se tomu už dokážeme i zasmát. Kolegyně mi občas řekne: „Tak co, nepošleš nám zase něco inspirativního o půlnoci?“ A já se směju taky, i když vím, že ten večer byl jedním z mých nejhorších.
Zároveň byl ale možná tím, co konečně něco změnilo. Protože jsme všichni tak opatrní, abychom byli profesionální, výkonní, bezchybní, až někdy přestaneme být lidmi. A právě tahle chyba mi připomněla, že i ztrapnění může být začátkem něčeho lepšího. Pokud na druhé straně sedí někdo, kdo je ochotný slyšet.
Zdroj: Ilona V., Brno
