Článek
Veronika začínala ve firmě jako běžná specialistka zákaznického oddělení a postupně se vypracovala mezi nejzkušenější zaměstnance. Když její vedoucí odešla na mateřskou, část jejích povinností se přirozeně přesunula právě na ni. Vedla porady, řešila složitější reklamace a zaučovala nové kolegy. Oficiální funkci ale neměla. Nadřízený Tomáš jí opakovaně říkal, že vedení chce nejdříve vidět, jak se osvědčí, a potom se pobaví o dalším kroku.
Na začátku podzimu si ji Tomáš zavolal do kanceláře a oznámil jí, že vedení chce oddělení rozdělit na dvě menší skupiny. Jednu měl vést on, druhou právě Veronika. Dostala by pět lidí, větší pravomoci a také vyšší mzdu.
Veronika souhlasila. Tomáš jí řekl, že personalistika připraví dodatek ke smlouvě a změna začne platit od prvního dne následujícího měsíce. Dokonce spolu probírali, kteří zaměstnanci přejdou pod ni a co bude mít v prvních týdnech na starosti.
Veronika o povýšení ještě nikomu neříkala. Chtěla počkat na podpis. Začala si ale připravovat plán, jak si s týmem rozdělí agendu, a přemýšlela, jak povede první společnou poradu. Den před schůzkou s personalistkou ji v kuchyňce zastavila HR specialistka Lenka a zeptala se, jestli už Veronika ví, co bude dělat po změně organizační struktury.
Veronika odpověděla, že má převzít nový tým. Lenka se zarazila. Pak se zeptala, který tým má na mysli. Během několika minut vyšlo najevo, že pět zaměstnanců, o kterých Veronika celé týdny mluvila s Tomášem, bylo v interním návrhu přiřazených novému manažerovi, který měl přijít z jiné pobočky.
A nejen to. Jeho nástup už byl předběžně potvrzený. Veronika šla okamžitě za Tomášem. Tentokrát už nechtěla slyšet, že se všechno ještě řeší. Zeptala se přímo, zda o nástupu nového manažera ví. Věděl.
Vysvětlil jí, že vedení opravdu začalo jednat s člověkem z jiné pobočky, protože má zkušenosti s větším týmem a firma zvažuje širší reorganizaci. Podle Tomáše však nebylo ještě nic definitivní a pořád existovala možnost, že Veronika dostane vlastní skupinu jiným způsobem.
Právě tato odpověď ji rozčílila. Před několika týdny jí totiž neřekl, že existuje nějaká možnost. Mluvil o hotové věci. Dokonce jí popsal konkrétní zaměstnance, které má převzít. Tomáš nakonec přiznal, proč jí situaci neřekl dřív. Potřeboval, aby dál vedla část provozu, protože oddělení bylo personálně oslabené a nový manažer mohl nastoupit až později.
Bál se, že kdyby Veronika věděla, že její povýšení není jisté, přestane dělat práci nad rámec své pozice nebo začne hledat jiné zaměstnání. To byla pro ni nejhorší část celého rozhovoru.
Nebyla totiž jen kandidátkou, která neuspěla. Byla člověkem, kterému někdo slíbil budoucí odměnu hlavně proto, aby ještě několik týdnů dál plnil povinnosti, které se firmě hodily. Veronika si ten večer sepsala, co všechno za poslední rok dělala navíc. Výsledek ji překvapil.
Schůzka s personalistikou se skutečně uskutečnila, ale místo podpisu Veronika dostala informaci, že organizační změny byly pozastavené. Firma jí nabízela jednorázovou odměnu za dosavadní práci a příslib, že se k její kariéře vrátí po dokončení reorganizace.
Tentokrát už odmítla čekat bez jasného termínu. Požádala, aby se její pracovní náplň vrátila k tomu, co odpovídá současné pozici. Pokud firma chce, aby dál vedla lidi a přebírala manažerskou odpovědnost, požadovala to mít oficiálně upravené.
Nadšení to nevyvolalo. Část úkolů ale skutečně převzal Tomáš a část dostali další kolegové. Veronika zároveň začala reagovat na pracovní nabídky. O několik měsíců později dostala nabídku vést menší zákaznický tým u jiné společnosti. Tentokrát měla pravomoci, odpovědnost i mzdu uvedené rovnou ve smlouvě.
Výpověď podala krátce poté. Teprve tehdy jí původní firma nabídla lepší pozici a snažila se ji přesvědčit, aby zůstala. Veronika odmítla. Nešlo už jen o peníze ani o název funkce.
Zdroje: autorský text
