Článek
Seděly jsme spolu v kuchyni, ta moje malá velká Terka si lakovala nehty na nějaký béžovo - modrý odstín, který prý letí, a já jí dolévala čaj. A pak to řekla. Bez zlého úmyslu, bez výčitek, prostě jen tak mezi řečí:
„Babi, ty jsi vlastně taková staromódní, viď?“
Neřekla to zle. Jen suše, jako by komentovala počasí. A já obvykle takové věty přejdu. Buď je otočím v žert, nebo si pomyslím svoje. Jenže tentokrát jsem nereagovala smíchem. Jen jsem se na ni chvíli dívala a pak jsem řekla něco, co jsem dřív nikdy neřekla.
„Možná jsem staromódní. Ale víš, Terko, já si tím zachraňuju svět, kterému ještě rozumím.“
Zmlkla. Trochu znejistěla, a pak se zeptala, co tím myslím. A já jsem jí to zkusila vysvětlit. Poprvé bez ironie, bez odboček, bez vtípků. Jen tak, jak to cítím.
Řekla jsem jí, že si pořád píšu nákupní seznam na papírek. Ne proto, že bych neznala aplikace v mobilu, ale proto, že papír nezvoní, nepadá a nikdy se neptá na heslo. A taky proto, že když si ho zapomenu doma, ještě si většinu pamatuju – protože jsem to přece psala rukou.
Řekla jsem jí, že mi připadá v pořádku, když muž podrží ženě dveře. Ne protože bych si myslela, že bez něj nedojdu. Ale protože to říká: „Vidím tě.“ A že svět, kde se lidé vidí, se mi zdá méně děsivý než ten, kde každý kouká do displeje a jen tak mimochodem někoho srazí košíkem v supermarketu.
Povídala jsem jí o tom, že vařím vývary. Ne protože bych měla víc času než mladí. Ale protože vývar je rituál. A když se vaří vývar, celý dům voní jako dětství. A dětství je jediná doba, kdy je všechno ještě možné. Aspoň chvilku.
Vzpomněla jsem si i na tu historickou chvíli, kdy jsem jí – tehdy pětileté – vysvětlovala, že věci se nesdílí vždycky hned. Že někdy je lepší si něco nechat pro sebe. A že i to je svoboda. Dnes to zní jako kacířská myšlenka. Dnes se přece všechno sdílí. Včetně toho, co jsme měli k večeři, co si myslíme o válce a s kým se právě rozcházíme. I s cizími lidmi.
„Ale babi, vždyť se to všechno mění,“ řekla opatrně. „Dneska už nikdo nechce být jako dřív.“
„Já vím,“ usmála jsem se. „Ale mně ten dřív pořád dává smysl.“
Nechtěla jsem ji poučovat. Ani kázat. Jen jsem chtěla říct, že to, co nazývá „staromódní“, je pro mě kompas. A že kdybych ho ztratila, zůstanu někde mezi notifikacemi a digitálním šumem, bez směru a bez místa, kam jít.
A pak jsem jí pověděla příběh.
O tom, jak jsme s dědou jezdili každé léto na stejnou chatu. Ne proto, že by nebyly jiné. Ale protože nám tam jednou praskla pneumatika, seznámili jsme se s místní paní hospodskou, a od té doby tam patříme. O tom, jak jsem nosila po kapsách drobné, i když jsem měla kartu – protože nikde není větší trapas než když u řezníka řeknete, že si nekoupíte ten salám, protože terminál nefunguje. A taky o tom, jak jsem jednou zachránila starou paní na poště, protože jsem měla propisku.
„Dneska už by ji nikdo neměl,“ dodala jsem a pokrčila rameny.
Byla chvíli zticha. Pak si sundala ty svoje nalakované nehty z parapetu, podívala se na mě a řekla: „Já vím, babi. Já tě chápu. Jen… prostě žijeme jinak.“
A to bylo fér. Nechci, aby žila jako já. Jen chci, aby pochopila, že v tom mém způsobu je taky důvod. Není to strach z nového. Je to víra v to, co fungovalo.
Když odcházela, objala mě trochu jinak než jindy. Ne rychle a ne povinně. Ale s takovým tím podtónem, že možná, opravdu jen možná, pochopila. A já v ten moment věděla, že být staromódní není urážka.
Je to poklona času, který jsem žila naplno.
