Článek
Pár lidí nás najednou začalo zdravit méně srdečně. Sousedi, se kterými jsme dřív běžně klábosili u plotu, se začali tvářit divně. Nejdřív jsem to neřešila. Myslela jsem si, že mají jen špatnou náladu, že třeba řeší svoje problémy, že to se mnou vlastně nemá nic společného. Jenže pak to začalo. Jednoho dne jsem šla do obchodu a pozdravila jsem paní odvedle. Nevzala na mě ani pohled. Druhá sousedka, se kterou jsme si vždycky povídaly o dětech a zahradě, najednou přešla na druhou stranu chodníku. A pak mě to napadlo. Co když je to kvůli manželovi? Nechtěla jsem být paranoidní. Ale něco mi nesedělo. A tak jsem se začala vyptávat. A to, co jsem zjistila, mi vyrazilo dech.
První stopa
Jednou jsem se náhodou potkala se sousedem, takovým tím starým pánem, co vždycky všechno ví. Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. „Ty o tom nevíš, viď? „O čem?“ zamrkala jsem nechápavě. „O tom, co dělá tvůj muž.“ V krku se mi udělal knedlík. Nechtěla jsem vědět odpověď. Ale už nebylo cesty zpět. „Udává lidi. Nás všechny.“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Prosím?“ „Normálně donáší. Kam se dá. Na úřady, na policii, kamkoliv. Každý tady už to zažil. Nejdřív si toho nikdo nevšiml. Ale pak si to všichni začali dávat dohromady.“ Byla jsem v šoku. „To není možné. To by mi přece řekl!“ bránila jsem ho. Chtěla jsem ho bránit. Ale soused jen smutně pokýval hlavou. „Tak se ho zeptej. A uvidíš.“ A já se zeptala.
Pravda, kterou jsem nechtěla slyšet
Večer jsem si sedla k manželovi. Nechtěla jsem křičet. Nechtěla jsem být hysterická. Jen jsem potřebovala vědět pravdu. „Můžeš mi říct, co se děje?“ zeptala jsem se ho přímo. Zvedl obočí. „Co jako myslíš?“ „Sousedi říkají, že je udáváš.“ Ztuhl. A pak? Pak se stalo něco horšího než jakákoliv lež. Začal se smát. „No a co?“ řekl klidně. „No a co?“ zopakovala jsem šokovaně. „Tak si stěžují. A víš proč? Protože něco skutečně dělají špatně. Kdyby bylo všechno v pořádku, tak by je neměl kdo na co udat, ne?“ Měla jsem pocit, že přede mnou sedí cizí člověk. „Takže je to pravda?“
Pokrčil rameny. „Jo.“ „Udáváš lidi, se kterými se známe roky? Jen tak? Bez varování?“ „Když vidím, že někdo porušuje pravidla, proč bych měl mlčet?“ Nevěřila jsem svým uším. „Takže místo toho, aby ses s nimi normálně bavil, prostě jdeš a nahlásíš je?“ „Jo.“ V tu chvíli jsem pochopila, že s ním se nedá diskutovat. On v tom neviděl problém. Naopak. Myslel si, že dělá správnou věc. A najednou mi začaly do sebe zapadat všechny ty divné situace.
Skládačka se spojila
Pamatuju si, jak mi kdysi říkal, že sousedi „mají moc hlasitého psa“. Za dva dny přišla policie, že dostali anonymní stížnost. Vzpomněla jsem si, jak si stěžoval na hluk z grilovaček. A pak soused dostal pokutu za porušení nočního klidu. Vzpomněla jsem si, jak ho jednou rozčilovalo, že paní naproti „divně parkuje“. A o týden později měla lístek od městské policie.To on. Celou dobu. Dřív jsem si myslela, že sousedi přehánějí. Teď už ne. Od té chvíle, co jsem zjistila pravdu, jsem měla pocit, že žiju s cizím člověkem.
Nešlo jen o to, že udával. Šlo o to, že si myslel, že je to správné. Nešlo mu o spravedlnost. Šlo mu o pocit moci. O to, že on je ten, kdo rozhoduje, kdo má problémy a kdo ne. A já? Já s tím nemůžu nic dělat. Sousedé mě teď taky vidí jinak. Jako tu, co žije s práskačem. A i když jsem se jim omlouvala, je to k ničemu. Oni vědí, že já za to nemůžu. Ale vědí i to, že jsem s ním. A to stačí k tomu, aby mě mezi sebe už nebrali. Zůstala jsem sama. Nejen bez sousedů. Ale i bez pocitu, že svého muže ještě někdy pochopím.
