Článek
Našla jsem levný zájezd do Řecka, vypadalo to idylicky. Menší rodinný hotel, pár kroků od pláže, all inclusive, dětský bazén. Vzala jsem si pár dní volna, sbalila kufry a s pocitem vítězství jsme sedli do letadla. Po dlouhé době jsem cítila klid.
Dovolená, jakou jsem si představovala
První dny byly jako z pohádky. Děti se smály, běhaly po pláži, já si po letech dopřála chvíli pro sebe. Káva na terase, večer sklenka vína, moře za oknem. Všechno šlo hladce, až podezřele. I když jsem si v koutku duše říkala, že štěstí dlouho nevydrží, nechtěla jsem to zakřiknout.
Často jsem si říkala, jak málo člověk potřebuje, aby se cítil šťastný. Jen klid, trochu slunce a pocit, že má všechno pod kontrolou. Možná právě proto jsem tolik toužila po téhle dovolené. Abych si připomněla, že i my můžeme žít normálně, bez věčných starostí o peníze a účty.
Cesta domů a zvláštní pocit
Když jsme se vraceli, měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu radost, že jsme to zvládli bez problémů, na druhou stranu zvláštní neklid. Možná to bylo jen tím návratem do reality. Kufry, prádlo, povinnosti.
Letadlo přistálo večer a já se těšila, že se po týdnu natáhnu do vlastní postele. Jenže hned po otevření dveří bytu mi něco nesedělo. Vzduch byl jiný. Těžký, zatuchlý. A v obýváku se svítilo, přestože jsem si byla jistá, že jsem všechno vypnula.
Cizí pach a otevřená skříň
Udělala jsem pár kroků dovnitř a srdce mi začalo bušit. Všude nepořádek. Skříň otevřená, věci rozházené po zemi. Děti stály ve dveřích a nechápaly. Chvíli jsem si říkala, že jsem se možná zbláznila, že to přece není možné. Ale pak jsem uviděla prázdné šperkovnice, otevřenou zásuvku s dokumenty a chybějící notebook.
Někdo byl u nás doma. Děti začaly plakat, já nevěděla, co dřív. Volala jsem policii, třásla se a přemýšlela, kolik věcí mi vlastně zmizelo. Ale nejhorší nebyly ztracené věci. Bylo to vědomí, že někdo cizí chodil po našem bytě. Že prohraboval naše věci, díval se na fotky, dotýkal se našeho života.
Pocit zranitelnosti
Když policie dorazila, ptali se mě na detaily, na které jsem sotva dokázala odpovědět. Všechno se mi motalo. Vysvětlovala jsem, že jsme byli týden pryč, že jsme měli zamčeno, že nikdo neměl klíče. Ale uvnitř jsem cítila něco jiného než strach. Byl to pocit porušení soukromí.
Jakoby ten byt už nebyl můj. Děti jsem uložila u rodičů, nechtěla jsem, aby tam zůstávaly. Já sama jsem tam ale musela zůstat kvůli policii. Seděla jsem v tichu a dívala se na rozházené věci. Každý kout mi připomínal, že někdo tu byl. Někdo, kdo si dovolil víc, než si kdy kdo smí dovolit.
Pojišťovna a další rána
Druhý den jsem začala vyřizovat pojišťovnu. Myslela jsem, že když mám domácnost pojištěnou, všechno půjde rychle. Jenže to byl omyl. Chtěli stovky papírů, doklady o koupi, fotografie, seznamy věcí. Kdo si ale schovává účtenku od televize, kterou koupil před třemi lety?
Nakonec mi sdělili, že náhrada bude „v poměru ke stáří zařízení“. Jinými slovy dostanu zlomek toho, co mi ukradli. Připadala jsem si jako blázen. Týden po moři jsem měla být odpočatá, ale místo toho jsem řešila škody, papírování a bezmoc.
Spousta lidí, ale žádná pomoc
Zajímavé bylo, kolik lidí mi psalo, když jsem sdílela fotku od moře. „Závidím ti,“ „Užij si to,“ „Ty se máš.“ Ale když jsem se vrátila a řekla, co se stalo, najednou ticho. Jen pár slov útěchy. Jinak nic. Zůstala jsem na všechno sama. Policie mi po týdnech napsala, že případ odkládají, protože pachatele se nepodařilo zjistit.
A pojišťovna poslali pár tisíc korun, které nepokryly ani zlomek škody. Každý den, když odcházím z bytu, kontroluju dvakrát dveře, okna, i zásuvky. Děti se mě ptají, jestli se ten zlý člověk nevrátí. Co jim mám říct? Že nevím? Že možná ano? Naučila jsem se, že klid, který si člověk vezme z dovolené, může zmizet během minuty. A že štěstí není o moři ani o slunci, ale o tom, cítit se doma v bezpečí. Jenže já už ten pocit ztratila.
Nový začátek
Trvalo týdny, než jsem se přestala budit uprostřed noci. Přemýšlela jsem, jestli se vůbec ještě někdy odvážím odjet. A taky jsem si uvědomila, jak málo znamenají věci, když zmizí. Zůstane jen prázdno. Dnes už jsme zase doma. Děti chodí do školy, já do práce, ale nic není jako dřív.
Byt jsme přemalovali, pořídili nové zámky, ale i tak někde uvnitř pořád zůstává stín. A pokaždé, když slyším v noci hluk na chodbě, ztuhnu. Nevím, jestli ještě někdy pojedu k moři. Možná jednou, až zapomenu na ten pocit, že jsem přišla o víc než jen o pár věcí. Ztratila jsem klid. A ten se kupuje mnohem hůř než dovolená.
Jana K., Ostrava
