Článek
Je mi devětačtyřicet, pracuji jako účetní a patnáctiletého Matouše živím sama. Dcera Simona studuje technický obor a bydlí na koleji. S bratrem si rozuměli i přes devítiletý rozdíl. Posílali si videa, dokázali spolu promluvit beze mě. Když se začal před přijímačkami ztrácet v matematice, napadlo mě požádat právě ji. Doučovala už jiné děti a peníze potřebovala.
Nabídla jsem jí obvyklých pět set korun za hodinu. „Chci ti zaplatit stejně jako ostatní,“ řekla jsem. Domluvily jsme dvě hodiny týdně. Připadalo mi poctivé nečekat pomoc zadarmo jen proto, že jsme rodina. Za přibližně tři měsíce jsem jí zaplatila dvanáct tisíc za čtyřiadvacet hodin. Z mého rozpočtu to byla velká částka, ale na škole jsem šetřit nechtěla.
Bodů přibývalo
Simona posílala fotografie opravených úloh a výsledky cvičných testů. Matouš si k ní sedal ochotněji než ke mně a bodů přibývalo. Když jsem se zeptala, jak mu to jde, odpověděla, že už se tolik nezasekává. Přestala jsem nad ním stát při domácích úkolech. Měla jsem radost, že nemusím být pořád ta, která kontroluje a připomíná.
Při vyplňování přihlášek Simona doporučila přidat také méně žádanou školu. „Od toho přece platím doučování,“ namítla jsem. Upozornila mě, že přijetí slíbit nemůže. Slyšela jsem v tom zbytečnou opatrnost, protože přede mnou ležely slušné výsledky. Její návrh jsem odmítla. Poslední čtyři placené hodiny jsme výslovně určily na testy, které Matouš vypracuje sám, s časovým limitem jako u přijímaček.
U zkoušek získal podstatně méně bodů než doma. Na žádnou ze zvolených škol se nedostal. Seděl nad výsledky a ptal se, kam teď půjde. Nedokázala jsem mu odpovědět. Místo toho jsem otevřela zprávy od Simony a porovnávala čísla. Čím déle jsem je prohlížela, tím víc jsem měla pocit, že jsem zaplatila za něco, co jsme nedostali.
Chtěla jsem vrátit všechno
Napsala jsem jí, že chci dvanáct tisíc zpátky. Za stejné peníze mohl chodit do přípravného kurzu. „Ty hodiny jsem s ním opravdu strávila,“ odpověděla. Rozčílilo mě, že mluví o čase, když její bratr nemá školu. Vůbec mi nedocházelo, že právě prohlašuji veškerou její práci za bezcennou. Chtěla jsem, aby nabídla řešení, kterého bych se mohla chytit.
Navrhla jsem tedy, že ho bez další odměny připraví na druhé kolo. Odmítla. Čekaly ji vlastní zkoušky a nemohla všechno odsunout. „Nemůžu ho doučovat tak dlouho, dokud se nedostane tam, kam chceš.“ Přinesla opravené testy, aby mi ukázala, co spolu probrali. Navrhla jsem, ať Matouš jeden vypracuje znovu, tentokrát beze mě i bez ní.
Nedokončil ho. Samotné opakování ale nevysvětlovalo, proč u přijímaček dopadl špatně. Byl rozhozený a věděl, že se kvůli němu hádáme. Sedli jsme si proto nad zadání společně. U jedné úlohy pokrčil rameny. „Tady mi Simona vždycky řekla, čím mám začít.“ Podívala jsem se na dceru. Nezačala ho opravovat, jen chvíli přejížděla prstem po okraji papíru.
Pomáhala mu i během testů
Přiznala, že mu při měřených pokusech napovídala první krok a zastavovala ho před chybou. Chtěla, aby neztratil odvahu a zkusil pokračovat. Jenže mně potom posílala skóre jako výsledek jeho samostatné práce. Připustila, že to bylo zavádějící a u posledních čtyř hodin porušila naši výslovnou domluvu. Nebyla to odpověď na celý neúspěch, ale konečně jsme věděli, o čem se vlastně přeme.
Chtěla jsem začít domlouvat, jak budou pokračovat, když mě Matouš přerušil. „Já už nechci, aby mě Simona doučovala.“ Řekl, že i obyčejný telefonát s ní často skončí otázkou, jestli už něco spočítal. Simona namítla, že se jen zajímala, ale potom ho nechala mluvit. Došlo mi, že jsem při řešení školy přehlížela i tohle. Měla jsem radost, že se mu někdo věnuje, a neptala se, co to dělá s nimi.
Simona mi připomněla svůj návrh další školy. Musela jsem uznat, že jsem ho odmítla já. Ani poctivě naměřené zlepšení by přijetí nezaručilo. Nabídla vrácení dvou tisíc za čtyři hodiny, které měly sloužit k samostatným testům. Ostatní výuku odučila a peníze za ni vracet nechtěla. Souhlasila jsem a požadavek na zbytek stáhla.
Bez dalšího úkolu
Vrácené peníze pokryly dvě konzultace s jiným učitelem. Prošel s Matoušem jeho úroveň, nabídku druhého kola i potřebnou přípravu. Nic nesliboval. Syn se dostal na školu s delším dojížděním; původní gymnázium už nevyšlo. Simona dokončila semestr bez bratrova doučování. Když jsem měla chuť poslat jí fotografii dalšího příkladu, telefon jsem odložila. Odmítala i jiné placené rodinné výpomoci a já ji nepřemlouvala.
Před zářijovým nástupem chtěl Matouš vyzkoušet vlakové spojení a přestup. Simonu požádal sám. Koupila jsem jim jízdenky a po návratu poslouchala, jak cestou ze stanice špatně odbočili. Zeptala jsem se na spojení, na matematiku ne. S dcerou máme peníze vyrovnané, ale pořád se mnou jedná opatrněji. Chybí mi naše dřívější samozřejmost. Byla jsem ráda, že se s bratrem smáli společnému zážitku a já po ní tentokrát nechtěla, aby něco napravovala.
Zdroje: autorský text
