Článek
S Alenou jsem se poznal před dvěma lety na narozeninové oslavě společného známého. Mně bylo padesát, jí čtyřicet šest a ani jeden z nás už nehledal žádné velké dobrodružství. Já byl několik let rozvedený, syn studoval v Brně a domů přijížděl jednou za pár týdnů.
Alena bydlela se svou starší sestrou v třípokojovém bytě v Pardubicích. Zpočátku o tom mluvila jako o provizoriu. Po rozvodu prý potřebovala někde začít a sestra jí nabídla volný pokoj. Jenže měsíce ubíhaly a Alena si stále stěžovala, že nemá vlastní klid, že se doma musí přizpůsobovat a že by nejraději bydlela sama.
Já mám menší řadový dům kousek za městem, takže mi připadalo přirozené, že by se časem mohla nastěhovat ke mně. Netlačil jsem na ni. Několikrát u mě zůstala celý víkend, měla v koupelně kosmetiku, v předsíni svoje pantofle a postupně si u mě nechala i pár věcí na převlečení.
Jednou v neděli jsme seděli u snídaně a já se jí zeptal, proč vlastně dál platí sestře několik tisíc měsíčně, když je skoro polovinu týdne u mě. Alena se zamračila a řekla: ,,Já nechci přejít rovnou z jednoho cizího bydlení do druhého. Potřebuju mít chvíli něco svého.“ Tehdy mi to vlastně připadalo rozumné.
Asi za měsíc našla malý byt na okraji Pardubic. Nájem nebyl nijak přehnaný, jenže majitel chtěl dvě kauce dopředu a Alena neměla dost peněz. Pracovala v kanceláři menší dopravní firmy, vydělávala normálně, ale po rozvodu jí zůstala půjčka na auto a moc úspor neměla.
Jednoho večera mi ukázala inzerát a povzdechla si, že jí chybí asi čtyřicet tisíc korun. Nenapadlo mě, že bych jí měl celý byt financovat, ale nabídl jsem jí třicet tisíc s tím, že mi je může postupně vrátit. ,,Nechci od tebe nic zadarmo,“ řekla okamžitě. Domluvili jsme se na dvou tisících měsíčně a dál jsme to neřešili.
Po přestěhování byla Alena nadšená. Pomáhal jsem jí smontovat skříň, přivezl jsem jí ze svého sklepa malý stolek a společně jsme vybírali závěsy. První týdny jsem měl dobrý pocit. Myslel jsem si, že potřebuje nějakou dobu žít sama a potom se posuneme dál. Jenže postupně se náš režim změnil.
Dřív jezdila často ke mně, teď jsem téměř vždycky přijížděl já za ní. Když jsem navrhl víkend u mě, měla něco rozdělaného v bytě. Jednou skládala police, jindy čekala na nový koberec nebo chtěla uklízet sklepní kóji. Nebylo na tom nic podezřelého, jen jsem si začal připadat jako člověk, který jí pomohl postavit nový život, ale sám v něm neměl žádné pevné místo.
Po čtyřech měsících mi neposlala první dvě dohodnuté splátky. Neřešil jsem to. Pak mi oznámila, že si potřebuje koupit pračku a že mi peníze pošle později. Přitom si během stejného měsíce pořídila novou televizi za téměř patnáct tisíc. To už mě zarazilo.
Když jsem se na peníze zeptal, odpověděla, že přece ví, že na nich nejsem závislý. ,,O ty dva tisíce nejde,“ řekl jsem jí. ,,Mně vadí, že jsme se na něčem domluvili a ty ses ani neozvala.“ Na chvíli bylo ticho. Pak mi odpověděla, že má pocit, že pomoc používám jako argument pokaždé, když nejde všechno podle mých představ.
Ta věta mě zasáhla hlavně proto, že na ní něco bylo. Peníze jsem jí opravdu půjčil dobrovolně. Nikdy mi neslíbila, že se za půl roku nastěhuje ke mně. To jsem si do našeho vztahu doplnil sám. Zároveň jsem ale začínal chápat, že zatímco já jsme naše oddělené bydlení považoval za přechodnou etapu, Alena ho vnímala jako ideální uspořádání.
Když jsme si o tom konečně sedli a mluvili bez hádky, řekla mi otevřeně, že už nechce s žádným partnerem sdílet domácnost. Po předchozím manželství jí vyhovovalo mít vlastní prostor a vidět se několikrát týdně.
Nejhorší nebylo těch třicet tisíc. Horší bylo přiznat si, že jsem téměř rok čekal na společný život, který druhá strana vůbec neplánovala. Alena mi nakonec peníze začala znovu posílat, tentokrát pravidelně.
My dva jsme spolu ještě několik měsíců zůstali, ale vztah už nebyl stejný. Já chtěl partnerku, se kterou budu jednou opravdu žít, ona chtěla vztah, ze kterého se večer vrátí do vlastního bytu. Rozešli jsme se bez velké scény. Poslední splátka mi přišla letos v dubnu. V poznámce u platby nebylo nic, jen číslo účtu a částka.
Ten večer jsem ze skříňky v koupelně vyndal její starý hrnek na kartáček, který tam zůstal ještě z doby, kdy u mě trávila celé víkendy. Nevyhodil jsem ho kvůli těm penězům. Spíš mi připomínal plán, na kterém jsme se ve skutečnosti nikdy nedomluvili.
Zdroje: autorský text
