Článek
Dcery na mě před odchodem mluvily jedna přes druhou. „Mami, v kolik se vrátíš?“
„A mně jsi slíbila vysvětlit matiku.“ Zavolám odpoledne, odbyla jsem své pubertální holčičky a jen taktak stihla autobus. Dívala jsem se z okna, sledovala ubíhající krajinu a popaměti jsem sáhla do kapsy pro mobil. Nebyl tam! Prohledala jsem i druhou kapsu, otevřela jsem kabelku. Mobil nikde! To snad ne! Vždyť v něm mám všechny údaje! Bez něho netuším ani jméno ředitele podniku, za kterým jedu! Neznám jediné telefonní číslo!
Bez mobilu jsem byla naprosto ztracená
Snažila jsem se uklidnit, že mobil určitě zůstal doma v bytě. Přehrabovala jsem kabelku jako šílená. Peněženka, kapesník, rtěnka, nůžky, propisovačka, jakýsi knoflík. Platební karty a plastové věrnostní kartičky všelijakých obchodů, několik papírových bankovek a drobné. Strašné! Co když se dětem zrovna dneska něco stane? Hořely mi tváře a tlouklo srdce. Z miniaturní kapsičky v peněžence jsem překvapeně vylovila papírek s telefonním číslem. Čí je? Mnula jsem si čelo a konečně si vzpomněla.
Dala mi ho sousedka, je na nějakého šikovného instalatéra. Skvělé! Zavolám mu, on sežene sousedku, ta dá zprávu mým dětem. Rozhlížela jsem se po spolucestujících. Většina z nich hleděla do mobilu. Nenašla jsem odvahu je oslovit. Rozhodla jsem se počkat, až budu na místě. Nervózní, jak pes jsem konečně vystřelila z autobusu a nervózně se rozhlížela po okolí: „Je tu někde budka?“ zeptala jsem se jednoho mladíka. „Budka? Telefonní? To existuje?“
Nikdo mi nechtěl půjčit svůj telefon
Zamířila jsem do nejbližšího obchodu k pokladnám, kde jsem ze sebe vysoukala, že si potřebuji nutně zavolat. Ztratila jsem mobil. Pokladní se na mě dívala nedůvěřivě. „Chcete občanku?“ vyhrkla jsem. Nakonec se smilovala a požádala mě o číslo, na které má zavolat. Zablekotala jsem, že mám jen číslo neznámého instalatéra. Nevím jeho jméno a on nezná mě. „Děláte si ze mě srandu?“ protáhla obličej. „Zná ale mou sousedku,“ vyhrkla jsem. „Ta dá zprávu mým dětem.“
Nemám zavolat spíš do školy? navrhla pokladní. Představila jsem si svoje miláčky, jak se zatváří, když jim školní rozhlas oznámí, že matka ztratila mobil. Nápad jsem zavrhla. „Mohla bych se z vašeho mobilu připojit na sociální síť?“ vydechla jsem. „Tam si dcery sama najdu.“„Svůj vám nepůjčím a služební je tlačítkový,“ zkameněl obličej pokladní. Poté vytočila číslo instalatéra. Ten ale hovor nepřijal. Vypotácela jsem se z nádraží. Kolik je vůbec hodin? Musím sehnat internet!
Dcery ze mě měly srandu a já infarkt
Infocentrum! Poptávala jsem se, ale věděl to až snad pátý člověk. Letěla jsem tam. Bylo zavřeno! Kde jinde je veřejný internet? Knihovna! Kolemjdoucí ale vrtěli hlavou. Ne, netuší, kde je ve městě knihovna! „A nepůjčíte mi svůj mobil?“ zeptala jsem se nešťastně. Muž ale bez odpovědi přidal do kroku a ani se na mě nepodíval. Letěla jsem po ulici a spásu objevila v nápisu Elektro. Vtrhla jsem do prodejny, kde svítila desítka monitorů počítačů, skleněný pult byl plný mobilů! Mladík za pokladnou mě vyslechl a s pokrčením ramen mi řekl, že v prodejně jsou sociální sítě zablokované. „Ale ze služebního počítače si můžete poslat e-mail…“
Pletla jsem si klávesy, ale záhy odletěl hromadný mail. Nemám mobil, nejsem na příjmu, nic nevím, ani jméno firmy, kam mám jít. Všechny prosím o odpověď do pěti minut, protože jen tak dlouho smím zůstat u půjčeného počítače. Cítila jsem v zádech pohled prodavačů. Po zátylku mi stékal pot. Konečně přišla zpráva od kolegyně, kterou jsem podle počtu smajlíků dobře pobavila. Napsala mi adresu, kam se mám dostavit. Vzkazy pro moje dcery vyřídila prostřednictvím Facebooku. Když jsem se vrátila doma mě čekaly rozesmáté dcery. „Tak hledej, mami!“ Telefon odpočíval na botníku!
