Článek
Tři páry ponožek, bačkory, svetr a nějaká kosmetika z drogerie. Celkem možná za tisícovku. A přitom jsem měsíce dopředu říkala, že si šetřím na nový telefon a že bych byla vděčná za příspěvek. „Buď ráda, že máš nohy v teple,“ řekla mi babička, když viděla můj zklamaný výraz při rozbalování už třetího páru ponožek. Jasně, teplé nohy jsou fajn, ale můj současný telefon má prasklý displej a baterie vydrží sotva dvě hodiny. To mi ty vlněné ponožky asi těžko vyřeší. Nejhorší je, že všichni věděli, co si přeju. Od září jsem šetřila každou korunu z brigády, počítala jsem s tím, že mi rodina na Vánoce přispěje, a konečně si budu moct koupit normální telefon. Místo toho mám plnou zásuvku ponožek a papučí, které jsem vůbec nechtěla a nepotřebovala.
„Praktické dárky jsou ty nejlepší dárky,“ prohlásila teta, když mi předávala další pár bačkor. Jsou růžové s králíčkem. Je mi sedmnáct, ne sedm! A co je vlastně tak praktického na pátém páru bačkor? To si mám každý den vzít jiné, aby se neurazily? Rodiče mi řekli, že telefon je moc drahý dárek a že bych měla být vděčná za to, co dostanu. Jenže oni si koupili novou televizi, brácha dostal PlayStation, ale pro mě jsou údajně peníze na telefon moc velký výdaj. To mi hlava nebere.
Kamarádka Tereza dostala od rodičů příspěvek deset tisíc na nový MacBook. Když jsem to řekla mámě, odvětila, že každá rodina má jiné možnosti. Ale o možnosti přece nejde! Kdyby všichni ti příbuzní, co mi kupovali ponožky a bačkory, dali dohromady peníze, mohla jsem mít aspoň polovinu na nový telefon. A co teprve ty řeči o tom, jak „za našich časů jsme byli rádi za ponožky“. Jasně, a za vašich časů taky nebyl internet, sociální sítě a mobilní aplikace potřebné do školy. Zkuste dneska existovat s telefonem, který se vypíná, kdy se mu zachce, a nejde na něm spustit polovina aplikací.
Nejvíc mě štve ta předstíraná starostlivost. „Aspoň ti nebude zima,“ říkají všichni s úsměvem. Ale copak jsem někdy říkala, že mi je zima? Copak jsem si někdy stěžovala na nedostatek ponožek? Ne! Jasně a nahlas jsem říkala, že si přeju příspěvek na telefon. Včera mi psala spolužačka, ať jdu ven. Nešla jsem, protože můj telefon už zase nefungoval - baterie se vybila za hodinu, i když jsem ho skoro nepoužívala. Ale tak aspoň mám teplé nohy v nových ponožkách, že? Je mi jasné, že zním nevděčně. Že by někdo řekl, že bych měla být ráda za jakýkoliv dárek. Ale proč mi tedy všichni celý rok říkají, ať si řeknu, co bych chtěla? Proč se ptají na moje přání, když ho pak stejně ignorují?
Nejhorší je, že teď budu muset předstírat, jak jsem za ty ponožky a bačkory vděčná. Nosit je, když přijde návštěva. Poslouchat, jak jsou praktické a užitečné. A můj telefon? Ten bude dál umírat uprostřed důležitých hovorů a vynechávat při používání každé náročnější aplikaci. Příští rok to udělám jinak. Když se mě zeptají, co si přeju, řeknu „ponožky“. Třeba když budu předstírat, že toužím po praktických dárcích, konečně dostanu něco, co doopravdy potřebuju. Nebo ještě lépe - řeknu jim, ať mi nedávají nic a ty peníze si nechají. Aspoň nebudu muset předstírat nadšení z další sady „praktických“ dárků.
A zatím? Zatím budu dál šetřit z brigády na nový telefon. Jen mi to bude trvat o něco déle, než jsem doufala. Ale aspoň budu mít cestou do práce teplé nohy v nových ponožkách. To je přece to hlavní, ne? Možná jsem nevděčná. Možná bych měla být ráda za každý dárek. Ale když vidím, jak ostatní dostávají to, co si přejí, a já mám místo vysněného telefonu plnou zásuvku ponožek a bačkor, je těžké být vděčná. Protože někdy nejde o cenu dárku, ale o pocit, že vás někdo skutečně poslouchá, když říkáte, co si přejete.
