Článek
S Danielem jsme manželé třiatřicet let. Je mi devětapadesát, pracuji v knihovně a on nedávno odešel do penze ze skladu. S Olgou a Ladislavem se přátelíme od doby, kdy byly naše děti malé. Slavili jsme narozeniny, chodili na večeře a střídali se v pořádání karetních večerů. Těšila jsem se, že už nebudeme návštěvy přizpůsobovat Danielovým směnám. Když první pozvání odmítl a řekl, ať jdu sama, přičítala jsem to nezvyku být najednou doma.
U přátel jsem tvrdila, že opravuje zásuvku v předsíni. Ve skutečnosti seděl nad časopisem a žádnou práci neplánoval. Nechtěla jsem vysvětlovat jeho nepřítomnost, protože jsem jí sama nerozuměla. Olga mu poslala zabalený koláč a já měla cestou domů pocit, že se nám rozpadá něco, co přece fungovalo celé roky.
Nešlo o dlouhé večery
Další pozvání jsem Danielovi podala rovnou s návrhem, že odejdeme brzy. Nemusíme ani hrát karty, stačí posedět. Odložil časopis a řekl: „Já tam nechci poslouchat Láďovy poznámky. S hodinami to nesouvisí.“ Namítla jsem, že se přece škádlíme všichni. Ladislav si dobírá i Olgu a mě. Daniel se zeptal, jestli si vzpomenu, kdy si Ladislav dělal legraci také z někoho jiného než z něj.
Připomněl večeři, při které Ladislav prohlásil, že já nosím domů knihy a Daniel alespoň zvládne přenášet těžké krabice. Vybavila jsem si i vlastní dodatek, že doma stejně nic nepřečte, tak se vhodně doplňujeme. Tehdy se zasmál. Považovala jsem to za souhlas a dál se tím nezabývala. „Kdybych se ohradil, vysvětlovali byste mi všichni, že nemám smysl pro humor,“ řekl.
Bylo mi nepříjemné slyšet vlastní větu zopakovanou bez smíchu kolem stolu. Přesto jsem začala navrhovat výlet. Venku bychom se bavili o něčem jiném, nemuseli bychom celé hodiny sedět proti sobě. Daniel odmítl i to. Nevadilo mu, když půjdu sama, ale nechtěl po každém odmítnutí čelit dalšímu přesvědčování. Přiznala jsem, že jsem si jeho penzi představovala jinak. Odpověděl, že on také. Doufal, že už nebude muset nikomu vysvětlovat, proč celý život dělal skladníka.
Málem jsem přidala další vtip
K Olze a Ladislavovi jsem šla sama. Tentokrát jsem řekla, že Daniel nepřišel, protože se mu nechtělo. Ladislav odsunul čtvrtou skleničku. „Aspoň nám dneska nezkazí debatu o knihách.“ Už jsem se nadechovala k poznámce, že Daniel čte hlavně návody, ale zarazila jsem se. Přesně takhle to u nás probíhalo. Ladislav něco začal a já dodala konec.
Řekla jsem, že právě podobné řeči Danielovi vadí. Ladislav se zatvářil dotčeně. „Tobě to dřív nevadilo.“ Nemohla jsem tvrdit opak. Přiznala jsem, že jsem se přidávala a vůbec nepřemýšlela, jak se u toho Daniel cítí. Ladislav namítl, že si přece po tolika letech mohou něco říct. Olga sklidila talíře a požádala ho, aby mě nechal domluvit. Zbytek návštěvy jsme se všichni snažili najít bezpečné téma.
Doma jsem Danielovi vyprávěla i to, jakou odpověď jsem měla na jazyku. Nechtěla jsem mu předložit jen svou povedenou obhajobu. „Promiň, že jsem ti nevěřila, dokud jsem tam neseděla bez tebe,“ řekla jsem. Daniel chvíli mlčel. Potom vysvětlil, že ho nebolel jen Ladislavův posměch. Připadalo mu, že si před přáteli zajišťuji vlastní místo tím, že ho shodím. Chtěla jsem namítnout, že to tak nebylo, ale vzpomněla jsem si, jak ráda jsem slyšela jejich smích.
Pobyt jsme nepotvrdili
Olga zavolala kvůli společnému pobytu, o kterém jsme předběžně mluvili. Potvrdila jsem, že s Danielem nepojedeme a nemají pro nás nic rezervovat. Bylo jí to líto a mně také. Nechtěla dělat prostředníka mezi oběma muži. Ujistila jsem ji, že to po ní nežádám. Potřebovala jsem ale přestat jednat, jako by stačilo najít program, u kterého Daniel konečně povolí.
Ladislav mi potom volal s návrhem, že si s Danielem všechno vyříkají u skleničky. Řekla jsem mu, ať se ozve přímo jemu. Nic jsem neslíbila ani nenaznačila, že ho doma připravím na smíření. Daniel telefonát přijal. Ladislav podle něj uznal, že některé poznámky přehnal, ale také několikrát připomněl, že je myslel přátelsky. Ke karetním večerům se Daniel vrátit nechtěl.
S Olgou se dál scházíme, jen méně často. Chybí nám samozřejmost, s jakou jsme dřív domlouvaly program pro všechny čtyři. Danielovi jsem přiznala, že mě to mrzí. Nevyčetl mi to a já jeho pochopení nepoužila jako příležitost navrhnout další návštěvu. Místo ní jsme šli na výstavu starých rozhlasových přijímačů, kterou vybral on. Nejdřív jsem nevěděla, co si tam počnu, ale bavilo mě poslouchat, co o nich ví.
Nechala jsem ho dopovědět
Cestou jsme potkali známé. Začala jsem vyprávět, jak jsme doma sestavovali botník a museli ho znovu rozebrat. Jindy bych přidala, že Daniel musí nejdřív něco pokazit, aby uvěřil návodu. Tentokrát jsem řekla, že jsme si spletli dvě desky, a nechala ho popsat, jak jsme na chybu přišli. Doma se k tomu vrátil. Řekl, že ho potěšilo, že tentokrát nemusel poslouchat známý konec.
Večery ve čtyřech mi pořád chybějí a vedle Ladislava se zatím necítím přirozeně. Danielovo odmítnutí už ale nepovažuji za potíž, kterou mám vyřešit. Nevrátila jsem mu důvěru jednou omluvou. Teď si dávám pozor i na obyčejné příhody, které o něm vyprávím, když stojí vedle mě.
Zdroje: autorský text





