Článek
Mám jednoho bratra. Skvělý chlap, pracovitý, obětavý, nikdy by nikomu neublížil. Celý život se snažil, aby měl slušnou rodinu, aby mu všechno fungovalo. A pak si vzal Veroniku.
Když ji přivedl domů, všichni jsme ji vítali s otevřenou náručí. Byla milá, hezky se usmívala, uměla si lidi získat. Jenže po svatbě se ukázala její pravá tvář.
Moje máma, tedy její tchyně, se na ni od začátku snažila být hodná. Pomáhala jim s bytem, se stěhováním, s organizací svatby. A možná právě proto Veronika usoudila, že jí máma bude k ruce už navždy. Tchyně jako domácí služka? Proč ne! Nejdřív to bylo nenápadné.
„Mami, můžeš nám pohlídat malého?“ zeptala se Veronika pár týdnů po porodu. Samozřejmě, že mohla. Pak to začalo být častější. „Mami, nestihla jsem uvařit, mohla bys něco přivézt?“ A pak už to nebylo jen vaření a hlídání. Bylo to všechno.
„Mami, vyžehlíš mi prádlo? Já to nestíhám.“
„Mami, zajdeš nám na nákup?“
„Mami, mohli bychom u tebe přespat? Máme rozbitý bojler.“
A moje máma? Samozřejmě pomohla. Protože to je člověk, který nikdy nikoho neodmítne. Jenže místo občasné pomoci se z ní stala neplacená služka. A co dělala Veronika? Nic. Nechápejte mě špatně. Mít malé dítě je náročné. Ale Veronika nebyla žádná vyčerpaná matka, která se hroutí.
Když jsem ji jednou přišla navštívit, seděla na gauči, pila kávu a na stole měla čerstvou manikúru. A moje máma? Lítala po bytě, myla nádobí, skládala prádlo a snažila se uspat vnouče. „Proč jí nepomůžeš?“ zeptala jsem se Veroniky. „Ale prosím tě, ona to dělá ráda.“ Ráda?
Ráda uklízí cizí byt? Ráda vaří pro lidi, kteří jsou naprosto zdraví a schopní? Ne. Jen ji využíváš. Bratr nic neviděl. Můj bratr byl vždycky trochu naivní. Neviděl, co se děje. Když jsem mu to jednou zkusila naznačit, jen mávl rukou.
„Ale no tak, vždyť mamka se tím aspoň zabaví.“ Zabaví? Co je tohle za logiku? Místo aby si užívala důchod, běhá kolem jeho ženy jako služebná? Jenže on to neviděl. Veronika byla chytrá. Před ním se vždycky tvářila, že je dokonalá manželka. A všechny povinnosti přesouvala na tchyni.
Kdy to prasklo? Trvalo to několik let. Máma postupně začala být unavenější, začala si stěžovat na bolesti zad. Ale stále chodila pomáhat, protože měla pocit, že musí. Pak ale přišel den, kdy už to nezvládla. Přišla jsem k ní domů a viděla ji sedět v kuchyni se slzami v očích. „Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Volala mi Veronika. Prý proč jsem nepřišla na úklid. Že to slíbila kamarádkám, že přijedou na návštěvu a byt je v hrozném stavu.“ Takhle drze jí to řekla. A to byl okamžik, kdy mi došla trpělivost. Přestáváš být služkou. A teď hned.
Vytáhla jsem telefon a zavolala bratrovi. „Poslyš, už toho bylo dost. Tvoje žena si myslí, že máma je vaše osobní služka. A to musí skončit.“ Nejdřív se bránil. „Ale vždyť pomáhá ráda…“ Ale já ho přerušila.
„Ne. Pomáhá, protože ji do toho tlačíte. A pokud tě zajímá, co si o tom myslím já – jste naprosto nevděční. Moje máma si zaslouží, aby si užívala důchod. Ne aby uklízela po někom, kdo si klidně může zvednout zadek z gauče.“ Ticho. Pak jen tiché: „Já si s ní promluvím.“ Co bylo dál?
Bratr si s Veronikou promluvil. Byla uražená. Prý jak si může někdo myslet, že by někoho využívala. Ale najednou už si na moji mámu nevolala. Najednou už se musela starat sama. A moje máma? Poprvé po dlouhé době se usmívala. „Měla jsi pravdu,“ řekla mi. „Bylo to moc. A já byla moc hloupá na to, abych si to přiznala.“
Už jí nikdo nevolá s požadavky, aby přijela uklidit nebo pohlídat dítě, protože „Veronika nestíhá.“ A já? Jsem hrdá, že jsem se jí zastala. Protože rodina není o tom, že se z někoho udělá neplacená služka. Rodina je o respektu. A to by se Veronika měla naučit
