Článek
S mámou jsme se pravidelně navštěvovaly a pomáhaly si. Ona mi zalévala kytky, já ji vozila na větší nákupy. V osmačtyřiceti jsem už poznala, o čem s ní můžu mluvit bez obav. Když jsem vzpomínala na babičku, bývala jsem opatrnější. Máma Blažena většinou připomněla, že zatímco babička měla čas, ona musela vydělávat.
Bylo jí pětasedmdesát a potřebovala vyklidit sklep před opravou rozvodů. Nabídla jsem pomoc. Mezi sklenicemi jsme našly krabici z babiččina bytu. Máma ji převzala při jeho vyklízení, protože já tehdy bydlela v malém podnájmu. Poznamenala, že jsem si pro ni celé roky nepřišla. Měla pravdu. Teď už jsem ale měla místo a chtěla si ji vzít.
Krabici jsme nechaly stranou
Vytáhla jsem látkovou panenku s jednou ponožkou. Babička mi ji ušila z odstřižků a já s ní spala celou první třídu, kdy jsem u ní bydlela. Máma tehdy pracovala mimo domov. Pohladila jsem panence spláclou hlavu a začala vyprávět, jak mi ji babička večer hledala pod peřinou.
„Tu látku jsem koupila já,“ podotkla máma. Odpověděla jsem, že si to nepamatuju, a prohlížela si knížky pod panenkou. Zpětně si její podráždění vybavuju jasně. Tehdy jsem měla radost z nálezu a zároveň počítala, kolikrát ještě pojedu do sběrného dvora. Nenapadlo mě, že bych měla vysvětlovat, proč se nad vlastními věcmi usmívám.
Malé auto jsem měla plné vyřazených věcí. Na další odvoz jsem si domluvila větší od známého, který bydlel nedaleko mámy. Krabici jsem chtěla vyzvednout cestou od něj, až mu auto vrátím a přesednu do svého. Napsala jsem na ni svoje jméno a řekla mámě, ať ji nechá stranou. „Nechám ti ji tady, vyzvedneš si ji při vracení auta,“ souhlasila. Postavily jsme ji vedle regálu.
Místo krabice zůstala mezera
Když jsem si pro ni podle dohody přišla, nebyla tam. Máma mi vysvětlila, že sousedka vezla darované věci příbuzným, tak jí nabídla i moje. Alespoň je prý někdo využije. Chvíli jsem na prázdné místo jen koukala. Připomněla jsem jí nápis i to, na čem jsme se domluvily.
„Kdyby ti na nich tolik záleželo, nenechávala bys je tu tak dlouho.“ Zase jsem chtěla začít vysvětlovat podnájem. Zarazila jsem se. To už přece věděla. „Mohla jsi chtít, abych si je odvezla dřív. Ale slíbila jsi mi, že je tu necháš. Nedala jsem ti souhlas je rozdat.“
Požádala jsem ji, aby sousedce zavolala. Nechtěla vypadat, že neví, co chce, a nabídla mi jinou panenku. Trvala jsem na zavolání. Sousedka obsah už rozdělila mezi několik domácností a něco poškozeného vyhodila. Panenku si přesně nevybavovala. Slíbila, že se poptá. Zatím jsme nevěděly ani to, jestli ji ještě někdo má.
Nešlo jen o místo ve sklepě
Při čekání na odpověď máma začala mluvit o babičce. Podle ní jsem z ní dělala jediného člověka, který se o mě staral. Připomněla dluhy po rozvodu, práci mimo domov i pokoj na ubytovně, kde bývala sama. Poslouchala jsem ji. Tohle všechno jsem znala, přesto mě zabolelo, když řekla, že její námahu zřejmě nepovažuju za nic zvláštního.
„Vím, proč jsi odjela. U babičky mi bylo dobře a zároveň se mi po tobě stýskalo. Čekala jsem, kdy si mě odvezeš.“ Mluvila jsem pomalu, abych zase neskončila jen u ujišťování, že jí nic nevyčítám. Chtěla jsem, aby mě nechala dopovědět obě věci. Bezpečí u babičky ani čekání na mámu jsem si nevymyslela.
Máma přiznala, že ji moje radost nad krabicí rozčílila. Když se sousedka zmínila o dětech příbuzných, nabídla jí věci i proto, že už nechtěla poslouchat o babičce. Nevěděla jsem, co odpovědět. Dosud jsem doufala, že naši dohodu prostě odbyla. Teď jsem slyšela, že si ji pamatovala, ale její vlastní zranění pro ni bylo důležitější.
Pomoc jsem dokončila jinak
Dokončila jsem domluvený odvoz a svoje zbývající krabice si vzala domů. Když máma začala říkat, že kvůli starým hadrům přeháním, další třídění jsem přerušila. Řekla jsem jí, že pomůžu dál, až přestane mou reakci shazovat. Nakonec se omluvila za darování označené krabice. Zároveň ale dodala, že její tehdejší práci dost nevidím.
Sousedka přinesla několik dohledaných knížek. Poděkovala jsem za ně, ale neřekla, že už je všechno dobré. Při další návštěvě máma vytáhla mou starou školní tašku a zeptala se, jestli ji chci. Nechtěla jsem ji. Řekla jsem, že ji může darovat. Nebylo pro mě důležité nechat si všechno. Potřebovala jsem mít možnost rozhodnout.
Doma jsem knížky zasunula do police. Po panence už nemám kde pátrat a jinou nechci. Bolí mě její ztráta, ale ještě víc zjištění, že máma mou něhu k babičce vnímala jako soutěž. Dál k ní chodím a povídáme si o obyčejných věcech. O dětství už ale nezačínám mluvit s jistotou, že mě vyslechne. To její otázka nad školní taškou zatím nespravila.
Zdroje: autorský text
