Článek
E-mail od šéfa: „Ivane, mohl bys zítra přijít do mé kanceláře v devět? Potřebujeme probrat pár věcí.“ Tušil jsem, že to nebude příjemný rozhovor. Naše firma se potýkala s problémy už několik měsíců. Zakázky ubývaly, nálada houstla, a když dva kolegové dostali minulý týden výpověď, věděl jsem, že nejsme u konce.
„Je mi to líto, ale musíme snížit stavy,“ řekl šéf druhý den ráno. Nedíval se mi do očí, když mi podával obálku s výpovědí. „Není to nic osobního, jsi dobrý pracovník, ale…“
Zbytek věty jsem sotva vnímal. Třináct let v jedné firmě. Třináct let budování kariéry, vztahů, jistoty. A teď konec. Ve čtyřiceti pěti letech jsem byl najednou bez práce.
„Nic si z toho nedělej,“ utěšovala mě žena ten večer. „Najdeš si něco jiného. Máš spoustu zkušeností, jsi šikovný.“
Přikývl jsem a předstíral, že tomu věřím. Ale uvnitř jsem cítil paniku. Čtyřicet pět let, hypotéka, dvě děti na střední škole. Kdo bude chtít zaměstnat chlapa v mém věku, když může mít za polovinu platu někoho o dvacet let mladšího?
První týden jsem ještě hledal práci. Aktualizoval jsem životopis, procházel nabídky na pracovních portálech, obvolával známé. Ale s každým odmítnutím, s každým „ozveme se vám“ (které znamenalo „neozveme se“), rostla moje frustrace.
A pak jsem jednou večer, když děti spaly a žena byla na směně v nemocnici, zapnul počítač a stáhl si hru, o které jsem četl na internetu. Střílečku. Nic zvláštního, jen způsob, jak zabít čas a nemyslet na to, že jsem selhal.
Jenže ta hra byla jiná než ty, které jsem občas hrál dřív. Byla online. Hrál jsem s lidmi z celého světa. A byl jsem v ní dobrý. Opravdu dobrý. Poprvé po týdnech jsem cítil, že v něčem exceluji. Že mě někdo oceňuje, i když jen virtuálně.
„Petře, už jsou tři ráno,“ stála nade mnou žena, když se vrátila ze směny. „Jdeš vůbec spát?“
„Za chvíli,“ odpověděl jsem, aniž bych odtrhl oči od monitoru. „Jen dokončím tuhle misi.“
Dokončil jsem ji ve čtyři. A v deset už jsem byl zase u počítače. A pak znovu. A znovu.
Dny se slévaly v týdny. Z hledání práce se stala občasná aktivita, kterou jsem odbýval mezi herními seancemi. „Dneska nic zajímavého,“ říkal jsem ženě, když se ptala, jestli jsem našel nějakou nabídku. Ale pravda byla, že jsem ani nehledal.
Místo toho jsem budoval svou online identitu. Byl jsem respektovaný člen klanu, který vítězil v turnajích a získával obdiv ostatních hráčů. Tam venku, v reálném světě, jsem byl nezaměstnaný chlap ve středním věku. Tady jsem byl někdo.
„Tati, slíbil jsi, že se mnou půjdeš na den otevřených dveří na tu školu,“ stála dcera ve dveřích mého „herního doupěte“, jak tomu začala říkat žena.
„Teď nemůžu, zlato,“ odpověděl jsem, aniž bych se otočil. „Jsem uprostřed důležitého turnaje. Půjdeme příště, ano?“
Slyšel jsem, jak zavřela dveře. Cítil jsem výčitky svědomí, ale rychle je přehlušil adrenalin ze hry. Ještě jeden level. Ještě jedna mise. Ještě jedna hodina.
Jenže z hodin se stávaly dny a z dnů měsíce. Odstěhoval jsem se z ložnice do pracovny, protože jsem „nechtěl rušit ženu, když chodím spát pozdě“. Pravda byla, že jsem často nespal vůbec. Jídlo jsem si nechával nosit ke stolu. Sprchu jsem bral, jen když mi žena pohrozila, že mě jinak polije kýblem vody.
„Ivane, tohle nejde dál,“ řekla jednoho večera, když vtrhla do pracovny a vypnula mi počítač uprostřed hry. „Už tři měsíce nemáš práci. Neposíláš životopisy. Nechodíš na pohovory. Nemluvíš s dětmi. Nemluvíš se mnou. Co se to s tebou děje?“
„Nic se neděje,“ odsekl jsem. „Jen si krátím čas, než najdu práci. Co je na tom špatného?“
„Špatné je, že nehledáš práci! Špatné je, že zanedbáváš rodinu! Špatné je, že se z tebe stal… tohle!“ mávla rukou k mému neoholenému obličeji, špinavému tričku a talířům s nedojedeným jídlem, které se kupily na stole.
Chtěl jsem se hádat. Chtěl jsem jí říct, že to nechápe. Že tam venku pro mě nic není. Že aspoň takhle mám pocit, že jsem k něčemu. Ale když jsem viděl slzy v jejích očích, něco ve mně prasklo.
„Já… já nevím, co mám dělat,“ přiznal jsem nakonec. „Cítím se jako naprostý neúspěch. Tam venku mě nikdo nechce. Tady…“ ukázal jsem na počítač, „tady jsem někdo.“
Sedla si vedle mě a vzala mě za ruku. Poprvé po měsících jsem cítil lidský dotek a uvědomil si, jak moc mi chyběl.
„Ivane, rozumím, že je to těžké,“ řekla tiše. „Ale útěk do virtuálního světa nic nevyřeší. Potřebuješ pomoc.“
Chtěl jsem protestovat. Říct, že žádnou pomoc nepotřebuji. Že to mám pod kontrolou. Ale věděl jsem, že by to byla lež.
Druhý den jsem zavolal na linku pro závislé. Domluvil jsem si schůzku s terapeutem. A poprvé po dlouhé době jsem se podíval do zrcadla a viděl, čím jsem se stal – stínem člověka, kterým jsem býval.
Cesta zpátky nebyla snadná. Vlastně stále není. Závislost na počítačových hrách není o nic méně skutečná než závislost na alkoholu nebo drogách. Jen je méně viditelná, snáze skrytá za zavřenými dveřmi pracovny.
Trvalo měsíce, než jsem dokázal omezit hraní na rozumnou míru. Než jsem znovu začal aktivně hledat práci. Než jsem obnovil vztahy s rodinou, s přáteli, se sebou samým.
Nakonec jsem práci našel. Ne takovou, jakou jsem měl dřív. Ne tak dobře placenou. Ale je to začátek. A co je důležitější – je to skutečná práce ve skutečném světě.
Občas mě to stále táhne zpátky. Zapnout počítač, přihlásit se, ztratit se v tom jednodušším, předvídatelnějším světě. Ale pak se podívám na fotku své rodiny, kterou teď mám na ploše, a připomenu si, co je skutečně důležité.
Protože realita může být těžká, frustrující a někdy krutá. Ale je skutečná. A jediný způsob, jak v ní uspět, je čelit jí – ne utíkat do virtuálních světů, kde jsou problémy vždy řešitelné a neúspěchy vždy napravitelné restartem hry.
Takže pokud jste ztratili práci, pokud se cítíte jako selhání, pokud hledáte únik – rozumím vám. Opravdu rozumím. Ale věřte mi, že útěk nic nevyřeší. Jen oddálí den, kdy se budete muset postavit realitě. A čím déle budete čekat, tím těžší to bude.
