Článek
Když neapolské kafe, tak jedině hlavou vzhůru!
Když se dnes kohokoliv zeptáte na italskou přípravu kávy, většinou si okamžitě představí osmihrannou hliníkovou Moka konvičku, kterou v roce 1933 patentoval Ital Bialetti. Jenže z foletologického (skřítkologického) hlediska je moderní Moka konvička agresivní stroj. Funguje na principu brutálního tlaku páry, která vařící vodu chladně a nekompromisně tlačí ze spodní komory směrem nahoru. Je to typický výplod moderní, industriální pýchy, která se snaží všemu vnutit svůj chytrolínský řád a nutí svět běžet podle tabulek. Pan Bialetti byl – jak jinak – ze severu Itálie, z chladného průmyslového Piemontu, který tak fatálně vyznává ten rigidní mašinérní řád geometrie a čísel.
Moji milí spolubadatelé a spolupachatelé chaosu, musím vám ale odhalit že skřítkové a Neapolitánci na to jdou už po celá staletí úplně obráceně! A to doslova! Dávno předtím, než nějaká Moka konvička vůbec spatřila světlo světa, vymysleli v Neapoli přístroj zvaný caffettiera napoletana – nebo, jak mu familiárně říkají naši militantní skřítci, cuccumella.
Tento prastarý skřítčí vynález odmítá jakýkoliv průmyslový tlak nebo mechanické násilí na chuti. Skládá se ze dvou dokonale hladkých válců nad sebou a jeho kouzlo spočívá v tom, že se studená voda nalije dospodu, doprostřed se vloží sítko a celá věc se postaví na oheň. Jakmile voda začne vřít, konvička se s tradičním neapolským zákonem nepravděpodobnosti postaví vzhůru nohama. Celý ten kávový aparát se prostě postaví na hlavu!
A tehdy nastává ten pravý triumf vrsuvianského chaosu: horká voda líně, pomalu, bez jakéhokoliv umělého tlaku a s absolutním klidem protéká z horní komory přes sítko kapku po kapce dolů. Nikoli silou, ale čistou, přirozenou gravitací.
Všechno to samozřejmě vymyslel skřítek, který se jmenuje Foletto Crissomino, kterému to poradil podle receptury bublání magmatu sám brácha Vesuv. Svoje roztomilé jméno dostal podle slavných divokých meruněk z úbočí Vesuvu, kterým v Neapoli nikdo neřekne jinak než crissommolo. Tyto meruňky jsou mimochodem historicky tak ověřené, že je jako pečlivá vědkyně nacházím vyobrazené na mozaikách v Pompejích.
Skřítčí formace řízeného maglajzu už od antiky fungovala na principu ekologie. Nejdříve využili dužinu meruněk a s pomocí mírného, prohřátého tepla od svého bráchy Vesuvu z ní uvařili skvělou marmeládu. A pecky rozhodně nevyhodili! Brácha Vesuv jim pecky usušil na svých rozpálených lávových terasách a pak je svým obřím tektonickým tlakem rozdrtil na ten nejjemnější, marcipánově vonící prach.
A právě pro tento voňavý prach stvořil skřítek Crissomino svou překlápěcí cuccumellu. Voda se ohřála magmatickým srdcem Vesuvu, konvička se otočila a světlo světa spatřilo Caffè Crissomino – ňamkózní, puristický nápoj bez kapky toxického kofeinu nebo chemie, čisté palivo skřítčího rošťáctví. Prostě skřítčí meruňkové kafe.
Teprve o staletí později, když do Evropy dorazila z Turecka ta trapná, černá lidská káva, (ze které jsou lidé akorát v nervech teda), udělal Foletto Crissomino velký humanistický čin. Tajně podstrčil tuto překlápěcí konvičku Neapolitáncům. Naučil je ten kouzelný proces gravitace a ukázal jim, že u kávy se nesmí spěchat, ale musí se u ní rozjímat a zpomalit čas, protože jak ji vypiješ ztratíš klid. Neapolitánci to okamžitě přijali s posvátnou úctou jako všechno od skřítků a skrz tuto konvičku pak naučili pít kávu celý zbytek světa – než lidstvo zase zpyšnělo a vymyslelo ten moderní tlakový přístroj od Bialettiho.
Trik s meruňkovou marmeládou na vídeňáky
A byl to zase tento šibal Foletto Crissomino, kdo se na ten slavný, geometricky dokonalý a chladně germánsky nudný trojúhelník vídeňského Sachr dortu už nemohl dál dívat. Ten dort byl zvenku jen samá rigidní, tmavá čokoládová krusta, která vypadala sterilně a chladně jako ztuhlá čedičová skála zlého řádu v přísném trojúhelníku a popírala zákon neapolského šišatého dolce.
Crissomino proto vzal tu svou žhavou, sytě oranžovo-červenou vesuviánskou meruňkovou zavařeninu a tajně ji Rakušanům propašoval přímo do srdce té jejich čokoládové pýchy. Touto jedinou tenkou, šťavnatou linkou tak do samého středu rakouského císařského řádu navždycky zapekl to nejdivočejší tekuté magma Vesuvu, aby ten severní trapácký řád zevnitř naprosto rozmetal.
Neofrantiškánské tajemství živých jesliček
Tento princip stavění věcí na hlavu a hledání řádění místo řádu se v mé foletologické symfonii proplétá úplně vším. Letos mám v mé pomyslné estetické partituře rok extra významu. Přesně před osmi sty lety totiž František z Assisi zemřel a ti z vás, kteří pravidelně sledují můj profil, moc dobře vědí, že o Františkovi píšu velmi často. Dokonce ve svém životě i vědě razím filozofii neofrantiškánství, která vychází z té jeho čisté pokory, naprosto oproštěné od církevních řádů, dogmat, které tu jeho původní ryzost v očích mnoha zničily.
A teď vám milí spolupachatelé posvátného chaosu, odhalím přísně střežené, vědecké tajemství, které se s Františkem pojí. Nesmíte to samozřejmě nikomu říct!
Většina lidí, a to zejména u nás v Čechách, má jasnou představu o tom, jak má vyhlížet vánoční betlém. Stoly přeplněné dřevěnými figurkami, kramáři, pastýři s třemi králi, mlýn, ovce, krávy ,švec … atd. Jenže jako estétka musím odhalit čistou pravdu: když František v roce 1223 v italském Grecciu stvořil úplně první betlém na světě, nebyly v něm vůbec žádné figurky ani lidé! A to jako fakt! Byla to jen jeskyně, v ní stál oslík, vůl a úplně prázdné jesličky se senem. Koukáte co? Tak jasně! On totiž miloval nadevše zvířátka a lidi vinil z toxicity. Tak proto, no…Byla to esence zázraku.
Jenže pak se tato františkánská tradice dostala na jih, pod horký kráter bráchy Vesuvu, do Neapole. A tehdy se stalo něco nevídaného. Když skřítkové vesuviánské armády maglakzu uviděli ty prázdné, osamělé jesličky, jejich horká krev to nevydržela. Musíme udělat pořádné švandózní šou! A tak do té jeskyně vytesané přímo ve žlutém Vesuvově tufu vlezli sami v hojném počtu a pořádně vyšňoření na dlouhou estrádu.
Byli to skuteční, živí, miniaturní skřítkové v čele s Folettem Presepinem, kdo v té prázdné jeskyni poprvé rozehrál ten slavný betlém jak ho zná celý svět. Začali kolem jesliček poskakovat, tancovat, hrát na loutny, tahat tam marmeládu v kádích, psi i kočky, sirotky s dárky, pizzu a smích, aby ukázali, že František hlásal i obyčejnou lidskou radost ze života, ne nějaké církevní fantasmagorie. Celý svět dnes takto uctivě staví betlémy, a přitom nikdo netuší, že všechny ty hliněné postavičky po celé planetě jenom slepě napodobují to, co tehdy v Neapoli ti lumpíci sami odehráli!
Jenže skřítkové mají v celém vesmíru spoustu práce s obranou chaosu a s vyřizováním té nejvíc neodkladné Vesuvovy agendy stavení všeho na hlavu po celé planetě. Nemohli v těch jesličkách nehybně stát po celý prosinec jenom tak pro legraci a potěchu Neapolitánců.
Brácha Vesuv tehdy vymyslel naprosto geniální tah a daroval lidem ten recept. Oslovil ty neuvěřitelně kreativní Neapolitance a naučil je, jak mají brát jemný sopečný prach, míchat ho se sádrou a vodou, a z této kaše modelovat ty scény. A ty samotné skřítky, kteří jim trpělivě stáli jako miniaturní modelové, pak vysekávat přímo z jeho vlastního žlutého lávového tufu. A podle tohoto neapolského skřítčího vzoru dnes vlastně celý zbytek světa staví své vánoční betlémy.
Dobrý řád versus zlý řád (aneb Skřítek uctivého pořádku
Vím, že moji milí spolubadatelé jsou už po tom všem vyprávění o posvátném chaosu zmatení. Vždyť vám tu na jednu stranu neustále opakuji, že mám v sobě po svém vídeňském pradědečkovi ten precizní, jemný, vědecký řád, ale zároveň jedním dechem tvrdím, že řád, který reprezentuje třeba Wehrmacht, Mussolini, chladná odlidštěná technologie nebo totalitní diktatury, je ztělesněné zlo. Možná si teď říkáte: „Počkat, professoresso Barbie, jak to tedy je? Patříte na stranu řádu, nebo proti němu?“
Jako vědkyně, která deklaruje, že je disciplinovaný anarchista a profesionální rebel, vám to musím logicky vysvětlit. Není totiž řád jako řád. V tomto mém zdánlivém protimluvu se skrývá ta definice morální pevnosti. Obyčejný anarchista může sklouznout k bezbřehému chaosu a udělat věci, které nejsou čisté. Ale disciplinovaný anarchista má v sobě přísný vnitřní kompas, který vždy hledá ryzí pravdu a uctivý řád krásy. A profesionální rebel se nikdy nenechá zaprodat žádným dogmatem ani agresivní mašinérií.
Ten zlý řád, to je ta chladná mašinerie diktatur, byrokracie a moderních turistů s aplikacemi. Tento řád nemá žádnou úctu k dějinám, k památkám ani k duši přírody. Chce svět jen chladně ovládat, svazovat, škatulkovat a podřídit své vlastní pýše. Proti tomuto chladu bojuje naše skřítčí armáda. Jsou vysílány přímo z nitra Vesuvu a jsou organizovány v přísném řádu chaosu!
Ten neapolský řád chaosu totiž stojí na přísně vědeckém počtu nepravděpodobnosti – nutí nás stavět všechny rigidní systémy na hlavu, přesně podle principu Kolumbova vejce v Castel dell’Ovo. Protože teprve když se věci postaví na hlavu, mají zcela organizovaný maglajs a začnou ve vesmíru pod nepravidelným tlukotem magmatického srdce bráchy Vezuvu opravdu tvořivě fungovat.
A zde se dostáváme k zásadní pointě celého výzkumu. Vesuv, i když je to král anarchie, moc dobře ví, že čistý chaos by mohl krásu světa úplně rozbít. Když v dávné historii vybuchl a zničil Pompeje, měl z toho výčitky svědomí. Později se lidem za to omluvil a jako náplast jim daroval slavný, nezničitelný vesuviánský cement. Jenže jeho žhavé srdce pod zemí neustále divoce bublá dál, což způsobuje to věčné neapolské zvedání a klesání půdy. A právě kvůli tomuto bublání se ty nejluxusnější starověké antické památky, mramorové vily, lázně a mozaiky propadly rovnou na mořské dno. Jako etická a estetická náplast na to věčné vesuvské bublání a propadání památek byl z hlubin vyslán skřítek, který se jmenuje Foletto Baiaíno.
Baiaíno nežije na žhavých svazích Vesuvu jako jeho ohniví bráškové. Esenciálně vzato je to mořský skřítek a žije v průzračných, tyrkysových hlubinách potopeného antického města Baia kousek od Neapole. Dole pod hladinou, mezi mramorovými římskými sochami obrostlými jemnými řasami a starověkými mozaikami, je Baiaíno věrným kamarádem samotné sirény Parthenope. A co je nejdůležitější pro naši vědeckou partituru: Baiaíno je zároveň pravou rukou mého drahého kamaráda a kolegy, skřítka Estetika, o kterém jsem vám vyprávěla v minulých dílech.
A právě Foletto Baiaíno v sobě nese ten můj řád. Ten uctivý, čistý, jemný vídeňský řád, který já sama tak hrdě reprezentuji. Tento řád nikomu nic nenařizuje. Nikde nic neničí, nikoho neomezuje, nic neovládá a není v něm ani stopa pýchy. Je to řád, který s nekonečnou pokorou a láskou ke stvoření jen zachraňuje, uspořádává, uklízí a leští z mořského dna i světa, co by ten horký řád neapolského chaosu či rigidní řád zla mohl zbytečně zničit.
Když brácha Vesuv vyprskne žhavé střípky umění a ty spadnou do moře, Baiaíno je tam dole ve stínu antických ruin s františkánskou trpělivostí sbírá a čistí od soli, aby ta krása nezůstala opuštěná v temnotě. On je zkrátka podmořským zrcadlem mé vídeňské metody – dokonalým spojením uctivého pořádku, leštění krásy a umělecké záchrany hodnot.
Finální akord na břehu Baia
A tak jsem po této vší debatě se skřítky seděla na samotném břehu moře u potopené Baie. Seděla jsem spořádaně, s vídeňskou akademickou grácií jako pravá professoressa Barbie. Moje vnější, distingovaná fasáda principessy Biancy byla bezchybná. V pravé ruce jsem držela křišťálovou skleničku na nožičce, ze které jsem se svým typickým intelektuálním snobismem upíjela, renesanční minerálku Fuji z roku 1543, kterou prokazatelně popíjel i sám Michelangelo.
Vedle mých poznámek v sešitku zakoupeném ve vídeňském muzeu ležel ten vyleštěný starověký střep od skřítka Baiaína, skřítek Presepino mi zrovna s potutelným úsměvem podstrčil na okraj papíru malou tufovou figurku baletky, která vypadala přesně jako já, a mořská hladina se v tom neapolském zálivu tak krásně, hluboce modře leskla.
Jenže tehdy, pod tím azurovým nebem, to ve mně najednou vybublalo. V mém srdci se s divokou silou probudilo to horké vesuviánské srdce mojí neapolské prababičky Chiary, té nespoutané šlechtičny a herečky z Capri.
A v ten moment mi to bylo úplně jedno jako vždy v těchto situacích, že jsem měla na sobě zbrusu nový, dokonale střižený luxusní kostýmek v té nejzářivější růžové barvě přímo z vídeňské Kärntner Straße, odrazila jsem se a jako ta pravá siréna Parthenope a přímo v něm skočila dokonalou šipku do té krásné, chladivé mořské vody.
ŽBLUŇK!
Kostýmek z Kärntner Straße byl sice okamžitě na odpis, ale z mořských vln se vynořila čistá, upřímná radost ze života. Že skřítci vykřikli ejchuchů a skočili za mnou už říkat nemusím. Viva Napoli! Forza Folletti!
