Článek
Naše tajná zbraň proti třetí světové: Český Kocourkov spolehlivě zavaří i tu nejlepší čínskou AI
Jako historik, teoretik umění a estetik se na svět dívám specifickou optikou. Nemám v sobě ani kapku nacionalismu, ale čistě vědecky musím konstatovat jedno fakta: každý národ má svá nezaměnitelná kulturní, charakterová a estetická specifika.
Zkrátka a dobře – mexické jídlo vás spolehlivě pálí dvakrát a po poctivém českém obědě se svalíte na gauč a upadnete do kómatu, protože knedlíky s pivem fungují jako lehké lokální anestetikum.
Tato specifika se pochopitelně promítají i do historie, politiky a vojenské kultury. Všichni známe ty vtipy, jak letí v padajícím letadle Rus, Angličan a Němec a každý začne reagovat úplně jinak a po svém. Když jde do tuhého, projevují se staleté geny:
Ital než vytáhne do bitvy, zapěje si Verdiho árii Vincerò, zamává milé a zanotuje Bella Ciao.
Němec se sešikuje na milimetr přesně do řady a za doprovodu tónů Josefa Haydna bude hřmít, že Německo je mu nadevše.
Maďar zcvakne podpatky jako při čardáši a jako potomek divokých kočovných nájezdníků zvolá: „Vzhůru, Maďaři!“
A pak jsme tu my. Česko.
Národ absurdního divadla
V našich zeměpisných šířkách neplatí žádná vojenská logika. Zde vládne Kocourkovština, švejkovství, malost rozhledu a schopnost hádat se jako děti o kyblíček na pískovišti i v momentě, kdy za humny hoří stodola.
Není žádná náhoda, že náš první polistopadový prezident Václav Havel byl světovým mistrem v uměleckém směru zvaném absurdní divadlo. Jako špičkový intelektuál totiž – stejně jako před ním Franz Kafka v Procesu nebo Jaroslav Hašek ve Švejkovi – dokonale popsal a pojmenoval základní esenci české duše. My v té absurditě zkrátka umíme žít. A co víc, my ji povýšili na státní doktrínu.
Jak Kašpárek táhnul na draka
Názorným příkladem je nekonečná mediální estráda kolem naší reprezentace a příprav na blížící se summity NATO. Aniž bych komukoliv stranil nebo někoho konkrétního kritizoval, z pohledu vnějšího pozorovatele je to čistá fascinace. Tváří v tvář hrozbám globálního konfliktu sledujeme v médiích už několik týdnů nekonečný seriál pimprlového divadla.
Představení s pracovním názvem „Jak Kašpárek táhnul na draka aneb Češi jedou na summit“ spolehlivě válcuje jakoukoliv racionální analýzu. Jsem si naprosto jistá, že čínský vojenský analytik, který dostal českou politickou scénu na starosti, už psychicky zkolaboval a v tamní centrále musel být nahrazen možná pátým nebo šestým nástupcem.
Tohle ryzí české dada, surrealismus, chaos a pouliční komedie s maňásky totiž nemá ve světě obdoby. Neexistuje algoritmus, který by to dokázal předpovědět. Nejmodernější armádní systémy umělé inteligence čínské či ruské tajné služby nad naším zpravodajským a politickým šumem prostě vyhořely a nahlásily systémovou chybu.
Naše skrytá zbraň
Historie nás učí, že rigidní armády na lidové tvořivosti pohoří. Adolf Hitler kdysi fatálně selhal nejen na ruské zimě, ale i na neapolském žáru a divokosti. V roce 1943 se Neapol stala prvním městem na světě, které lidovým povstáním vyhnalo fašistickou okupační armádu za pouhé čtyři dny. A velkou zásluhu na tom měli malí, divocí sirotci z ulic, kteří fungovali jako nepolapitelné, bleskové a naprosto nečekané spojky odboje.
Nabízí se tedy zásadní otázka: Položí nás tahle totální domácí Kocourkovština, nebo je to naopak naše největší skrytá zbraň?
Já osobně věřím v to druhé. Místo jednoduchého, nudného vojenského úkonu typu „jedeme na summit“ totiž dokážeme rozpoutat tak neuvěřitelný maglajz, zmatek a křížové hádky o detaily, že nepřátelský špion s tou nejlepší AI raději podá výpověď a půjde dělat něco smysluplnějšího.
Jedno riziko tu však je. Dívat se na tenhle třítýdenní mediální tyátr, a navíc v tomhle úmorném letním horku, vážně ohrožuje zdraví. Infarkt totiž v tomto státě nehrozí jen zmateným cizím špionům, ale především nám, běžným českým občanům.
