Článek
Když ručička časomíry ukazatele mého věku překročila osmdesátku, rozhodl
jsem se zcela zásadně přehodnotit svůj dosavadní přístup k životu.
Rozhodl jsem se odvrhnout primitivní touhy svého těla a věnovat se převážně
duchovnu. Tělo se muselo spokojit s konzumací jakýchsi BIO produktů z naší
velkoprodejny potravin, které následně a obvykle i bez problémů transformovalo
v jiný, také zaručeně BIO produkt a ten byl vrácen zpět do lůna Matky Přírody.
Převážně bezproblémový průběh té transformace, jakož i pozoruhodnou
hnědavě zlatavou barvu přírodě vraceného produktu připisuji a jsem přesvědčen,
že oprávněně, pravidelné podpoře, kterou svému tělu s potěšením poskytuji
v žižkovské Zahradní restauraci Lavička, a to ve formě degustace nefiltrované
dvanáctky, věhlasného to produktu humpoleckého pivovaru Bernard.
Jiné touhy mé tělo již hezkých pár let neprojevuje a já se tak s čistým svědomím
mohu soustředit na svůj duševní rozvoj.
Většinu času v dnešní době trávím tím, že rozjímám a občas i trousím. Abyste
mě správně pochopili: Veřejně trousím pouze hlubokomyslné závěry svých
filozofických úvah, které provádím v rámci procesu rozjímání, a to jenom proto,
abych své bližní nezištně pozvedl na patřičnou intelektuální úroveň. Takže lze
v podstatě konstatovat, že po celý svůj život převážně rozjímám a trousím.
Abych byl zcela korektní: Pochybuji, že jsem již byl schopen rozjímat ve věku
kojence a batolete. Historie o tom mlčí a tak důkazy nejsou. Ale existuje
písemný důkaz pro toto období, že kvalitně trousit jsem schopen byl! Na půdě
rodinného domku, kde jsme u dědečka bydleli, se před časem za trámem u
komína našel literární poklad. Deník, který si po mém narození začala psát moje
maminka. Byl jsem totiž prvním dítětem a maminka se tehdy musela vypsat ze
své velké radosti. Takže dnes s jistotou vím, že jsem byl rozkošný chlapeček,
který nejen dobře papal, ale i hodně a pravidelně kakal. A nepochybuji, že tato
skutečnost přispěla i k mému úspěšnému mentálnímu vývoji. Pouze se obávám,
že nejbližší okolí prvorodičky její spontánní nadšení tak zcela nesdílelo. Tedy
suma sumárum jsem v té době zřejmě ještě nerozjímal, ale trousil jsem již zcela
spolehlivě a hodně. Na konec té doby si již vzpomínám a na své výkony jsem
začínal být i hrdý. Bohužel se již velmi rychle začalo schylovat ke zvratu, který
byl pro mne tehdy nepochopitelný. Pro proces trousení mi začala být vnucována
jakási záhadná, údajně prý hygienická pravidla: "Nemůžeš trousit všude kde se ti
zrovna zachce! Napřed si stáhni kalhotky a po práci si papírkem utři zadeček! A
nezapomeň si umýt ručičky! A když neposlechneš, tak budeš bacanej!" Ale o
kvantitě mé produkce, a na tu jsem byl hrdý nejvíce, již nepadlo ani slovo!
Rovněž i moje hodná maminka jakoby zapomněla…
Ale nějakým zázrakem jsem tuto dobu temna přežil a dožil se zlatého věku
puberty. Tehdy se významně rozvinul můj intelekt a já byl již schopen nejen
rozjímat na patřičné úrovni, ale výsledky svých brilantních úvah jsem uměl
s patřičným efektem trousit mezi svými vrstevníky. Někteří lidě a rádoby
intelektuálové, často jen o něco málo starší než my, o nás tehdy závistivě a trapně
rozhlašovali, že myslíme pouze na voloviny a trousíme jenom samé kraviny, ale
my mladí jsme věděli svoje. Jen ubohá závist! Mezitím co jsem své úžasné
postřehy trousil ve formě geniálních hlodů uprostřed stádečka mladičkých a
roztoužených krasavic, tak mnohý ten přemoudřelý, již přestárlý a závistivý
rádoby intelektuál často doma v potu tváře vytíral podlahu pod přísným
dohledem svojí tchyně.
Leč i každý zlatý věk musí jednou skončit a já stál najednou před faktem, že se
musím rozhodnout jak si budu vydělávat na živobytí. Rodiče mě byli ochotni
ještě chvíli podporovat, ale pouze v případě, že vystuduji některou vysokou
školu. Řekl jsem si tehdy, že než hned chcípnout hlady, bude lepší se stát třeba i
tím magistrem, inženýrem anebo v nejhorším případě doktorem. Volba padla na
Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Studium matematiky jsem
na základě svých zkušeností ze střední školy vyhodnotil jako největší možnou
flákárnu s vyhlídkou úspěšného konce. Ovšem tehdy jsem vůbec netušil, stejně
jako to netuší ani ta dnešní mládež, že na střední škole se vyučují pouze počty!
Počty jsou samozřejmě také součástí matematiky a souhlasím, že z pohledu
potřeb běžného života možná tou nejdůležitější, ale ta opravdová matematika to
není. Ta vás v krajním případě totiž naučí jednomu odpornému nešvaru, a to
logicky myslet! A to je v dnešní době i velice nebezpečné. Pokud logické myšlení
začnete brát vážně, postavíte se nutně proti značné části veškeré naší populace
včetně většiny jejích minulých, současných i budoucích politických
reprezentantů. A jste ztraceni! Zachránit vás potom může snad již jen váš
charakter, pokud jste dostatečně bezpáteřní. Jsem bezcharakterní individuum a
tak jsem tehdy vsadil na ten charakter a studium jsem nakonec úspěšně
dokončil…
A než jsem po letech odešel do starobního důchodu, tak jsem většinou fušoval
do IT, věnoval se programování počítačů, aplikacím matematiky v ekonomii a
sem tam jsem tu matematiku i učil.
A tak nyní před Silvestrem sedím pohodlně v křesle a jako obvykle rozjímám.
Rozjímám a tuto činnost podporuji konzumací tabulky hořké hnědé čokolády.
Moje tělo totiž rafinovaně využilo mé přecitlivělosti ve vánočním čase a
vynutilo si na mně slib, že to své rozjímání budu tělu vždy kompenzovat
tabulkou čokolády. Takže, když rozjímám, tak přitom baštím čokoládu. Právě
jsem si ulomil malý kousíček čokolády a chystám se jej vložit do své kolozubé
tlamy. Vzhledem k věku mám v rukou sníženou citlivost a ten kousek čokolády
mi padá na špinavý koberec.
Vida! Tak já právě nejenže rozjímám, ale já současně i trousím! Tak jak to má správně být! Tedy alespoň podle mého přesvědčení!
Bydlím v bytě sám pouze se svou chlupatou kamarádkou, kočičkou Miki.
Přesto, protože dobře vím, že to, co se chystám udělat se dělat nemá, se nejdříve
opatrně rozhlédnu a pak rychle zvednu ten hnědý kousek, vložím si jej do úst a
se slastně přivřenýma očíma se do něj zakousnu! Ovšem Pánbůh všechno vidí a
nepravosti trestá. Okamžitě následuje strašlivý šok! Z toho, co moje chuťové
receptory zaznamenaly, jsem okamžitě pochopil, že trousit na koberec musel
ještě někdo jiný! A to mohla být jenom Miki! A ten hnědý úlomek, co jsem si
nacpal do huby, rozhodně nebyl ten na koberec padlý kousek mé čokolády!
Bleskově jsem vystartoval opět jednou po čase do koupelny. A v celém svém
životě jsem si ještě nikdy tak pečlivě nevyčistil zuby jako právě dnes!
Takže teprve nyní, v pozdním stáří, docházím k nezvratnému zjištění, že tabulku
čokolády dnes sice samotným zrakem od kočičího exkrementu ještě bezpečně
rozeznat dovedu, ale v případě porovnávání pouhých fragmentů obého je
v současné době již na místě maximální obezřetnost!
Bohužel si zároveň také s lítostí uvědomuji, že toto tak draze zaplacené poznání
je mi dnes již prakticky na hovno…
