Článek
Píše se rok 2026. Pán Bůh se zase jednou na lidstvo rozzlobil a poslal na své ovečky extremní vedra, která postihla celý Svět. Vedra iniciovala vznik rozsáhlých požárů. Ani náš světadíl jich nezůstal ušetřen a zejména jih Evropy se ocitl v plamenech. Ovšem ani ten náš domov, ta naše krásná Země Česká, ten ráj to na pohled, nemohla již tradičně zůstat pozadu a tak i my jsme se potili a občas jsme i hasili. A když už ne požáry, tak jsme hasili alespoň žízeň.
Svou přítomností otravuji své okolí již více než 80 let. Své zchátralé tělo udržuji v provozním stavu díky nevelkému starobnímu důchodu a svého ducha udržuji na patřičné výši hlavně díky svým bohulibým počinům a předsevzetím. Vzhledem k tomu, že chci po odchodu z tohoto slzavého údolí usednout po pravici našeho Nejvyššího, rozhodl jsem se, že každý den spáchám alespoň jeden dobrý skutek. To by snad mohlo jako doporučení stačit!
A navíc budu pro život na tomto světě důsledně dodržovat pitný režim tak, jak nás prostřednictvím TV, Internetu a všech dalších moderních komunikačních prostředků nabádá naše moudrá vláda. Ostatně moje špajzka, plná lahví vína, rumu a piva, může moji snahu dosvědčit!
Momentálně neklidně přešlapuji ve frontě u pokladny samoobslužné potravinové velkoprodejny u nás na Žižkově. V nákupním vozíku mám potraviny, kterými chci během týdne doplnit vše, co chybí mému tělu, které jinak již od pondělí jede naplno v pitném režimu. Ve frontě jsme v tuto chvíli jen tři. U kasy platí drobná stařenka a přede mnou stojí asi sedmdesátiletý cucák, kterého šacuji na klasického žižkovského „Pepíka“. Také proto, že v jeho nákupním košíku jsem mimo lahví s pivem a tvrdým alkoholem již nic dalšího užitečného nezmerčil. Stařenka má devadesátku již zřejmě za sebou. Pokud je ta dáma také ze Žižkova, pak zřejmě z horního Žižkova, kde sídlila žižkovská aristokracie, která na nás, obyvatele dolního Žižkova, vždy koukala tak trochu skrze prsty. Že ta stará paní patří k žižkovské aristokracii jsem usoudil z jejího dobře udržovaného oblečení, které bylo v padesátých letech minulého století bezesporu módní bombou!
Mladá pokladní úctyhodných rozměrů a zvučného hlasu se na staré paní nekompromisně dožaduje ještě doplacení 25 Kč za nákup. Stařenka je nervózní, v drobné pěstičce drží hrst drobných mincí a třesoucími se prsty se snaží vybrat příslušný obolus. Moc se to nedaří…
Nervózní začínám být i já, u pokladny již nepřešlapuji, ale přímo stepuji! Od rána jsem poctivě plnil pitný režim, což bylo v pořádku a v souladu s doporučením naší moudré vlády. Ovšem pitný režim vyžaduje nejen pravidelný přísun tekutin, ale i sofistikovaný odvod jejich přebytku z těla! A na to jsem při odchodu na nákup pozapomněl. A moje tělo, respektive jeho močový měchýř, se právě začalo dožadovat svých nepochybných práv! Zmocnila se mě panika! Na odchod z fronty od pokladny, na návrat nasysleného tovaru z košíku zpět do regálů a na zběsilý útěk z prodejny je již evidentně pozdě. Navíc jsem si nevzpomněl na žádné místo v okolí velkoprodejny, které by mi umožnilo diskrétní návrat přebytků z močového měchýře zpět do lůna matky Přírody.
Budu tedy muset vydržet! Sakra, ať už ta baba zaplatí a táhne k čertu! Stejného mínění je i ten Pepík ve frontě přede mnou. Z kapsy vytáhne 25 Kč, vnutí peníze pokladní s tím, že dlužnou částku za stařenku rád uhradí: „Jenom vás prosím, vyražte tu megeru od pokladny a zkásněte mne! Hrozně pospíchám, domluvil jsem si totiž s jednou kočkou rande a jsem ve skluzu!“
Žižkovská „aristokratka“ v čele fronty ale sveřepě protestuje: „Pane, to nemohu přijmout! V mém věku peníz od tak mladého muže! Připadala bych si jako coura! Můj otec by se obracel v hrobě!“ A své droboučké ručky vztahuje k Pepíkovi…
Pepík se jí ale vyhne s rutinou zkušeného „čórkaře“ a s očima plnýma děsu pádí ven z prodejny do bezpečí…
Také já jsem již zaplatil a chystám se bleskově zmizet. Ale babka se nyní vrhá na mne, obejme mě těma svýma ručičkama a žadoní: „Pane, vy se s tím pánem určitě znáte! Dejte mi jeho adresu abych se s ním mohla vyrovnat! Dám vám pro něho i svoje číslo na mobil! I vy mně také můžete zavolat!“
„Ne madame, toho pána vůbec neznám! A jděte už k čertu!“ Požadavek mého močového měchýře mě nutí být na jedné nezdvořilým individuem, ale na druhé straně to nechci přehánět, protože jsem dnes ještě nespáchal žádný dobrý skutek. A kdybych tu babu poslal přímo do řiti, mohl bych vážně ohrozit své posmrtné místo po pravici Hospodinově.
Konečně se mi podařilo babku odstrčit a z posledních sil se belhám s nákupem a s přebytky pitného režimu k domovu. Ještě stále doufám, že nákup uložím do spíže a přebytků se zbavím důstojným způsobem.
Až když jsem odemkl vchodové dveře činžovního domu, v jehož třetím patře se nalézá můj brloh, pochopil jsem, že souboj s časem jsem definitivně prohrál…
Stojím v přízemí domu a je mi nad slunce jasné, že přebytky pitného režimu již do třetího patra nedonesu. V prostorném přízemí jsou dveře do dvou bytů, dveře do dvora a v rohu přízemí jsou diskrétně ukryté dveře do sklepa. Je čas dovolených a prázdnin, zdá se, že oba byty v přízemí jsou v tento čas opuštěné. Zřejmě i většina obyvatel domu tráví své zasloužené volno mimo dům.
Bohužel, dveře do dvora jsou zamčené. A klíč má jenom správce. Je ironií osudu, že dveře do dvora se začaly zamykat proto, že různá individua, která se občas zvenčí dostala do dvora, chodila své tělesné přebytky tekuté i tuhé povahy ukládat před byty do přízemí domu.
Tenkrát nikoho ani nenapadlo, že by se našel někdo, kdo by chtěl jít klást odpad i opačným směrem.
Já jsem již v nejvyšší časové tísni a tak mi zbývá již jen ten sklep. Naštěstí sklep nelze zamknout a dokonce jeho dveře bývají většinou otevřené…
Stojím před otevřenými dveřmi sklepa. Hned za nimi začínají schody, které vedou hluboko dolů, do černé tmy. Vypínač u dveří nefunguje a první fungující vypínač se nalézá až hluboko dole v té černé tmě.
Vojenskou terminologií řečeno: Ihned odhazuji oděv a strůj a konám… Vnímám zvuk odcházející tekutiny a cítím se neskonale blaze!
Náhle se vyděsím! Z té černé tmy pode mnou se ozval zvonivý dívčí hlásek: „Venco, slyšíš?! Prší, ono prší! Zase bude dobře! Prší!“ „Hergot Mařko! Nevrť tak sebou a podrž! Nebo se v té tmě nikdy netrefím! A třeba vůbec neprší, to jenom někdo zalejvá kytky!“
Hned jak jsem pochopil o co vlastně jde, uskočil jsem, A přitom jsem hlavou pořádně praštil do dveří sklepa!
A dívčí hlásek se ozval znovu: „Ba ne, Venco! Bude bouřka! Slyšela jsem zahřmění!“
Tašku se žrádlem jsem si pověsil na krk, pomocí zubů jsem si přidržel pásek od zpola spuštěných kalhot a pomocí obou rukou jsem ručkoval po zábradlí schodiště do svého brlohu ve třetím patře. Nejspíše mě nikdo neviděl a tak asi vše dobře dopadlo! A je dost pravděpodobné, že jsem i spáchal dobrý skutek tím, že jsem alespoň na malou chvíli potěšil dva mladé lidi nadějí, že bude bouřka, zaprší a bude se dýchat lépe!
