Článek
Píše se rok 1952 a já se chystám vykouřit si svoji první cigaretu v životě. Narodil jsem se koncem 2.světové války, ve třech letech jsem se poprvé vášnivě zamiloval, ale až nyní se chystám vstoupit do světa dospělých. Stojím na rozhraní pražských čtvrtí Podolí a Braníka v zahradě zvané Kocovka.
Bezprizorní Kocovka nese jméno po svém bývalém majiteli, který zřejmě za války zahynul v koncentračním táboře. Zahrada s množstvím stromů, keřů, bujnou travou a jeskyní, je eldorádem nás, kluků, kteří zde prožíváme svá první velká klukovská dobrodružství.
V ruce držím prestižní cigaretu Džunka, kterou jsem vysomroval na starších kamarádech, a zápalky, které jsem doma zcizil z příborníku. V duchu před mýma očima defilují nejen slastně pokuřující krasavice a jejich amanti z amerických hollywoodských filmů, ale i naši Pepíci s Partyzánkou anebo Lípou elegantně visící z koutku úst. I já mezi ně budu brzy patřit!
Vezmu cigaretu, vložím si ji do úst a zapálím ji. Asi dvakrát z cíga zatáhnu, tak jak jsem to viděl u starších kamarádů…
A náhle jako bych slyšel tajemný hlas, který ale nepřicházel zvenčí, ale jehož zdroj je přímo ve mně:
„Tome, ty pitomečku, co se to chystáš udělat? To si chceš na celý život zničit zdraví jenom proto, že máš pocit, že s cigaretou v hubě budeš vypadat dospěle a důležitě? Kulový! Dospělost je v něčem zcela jiném! Počkej, třeba na to jednou taky sám přijdeš! Ale musíš na to přijít sám!“
A nyní se stalo něco, co mi neuvěříte a jsem přesvědčený, že mi to nikdo nikdy neuvěří. A přesto je to svatosvatá pravda! Já jsem tu cigaretu zahodil, zašlápl a již nikdy v životě jsem se kouřit nepokusil! A zřejmě při tom zůstane, je mi totiž již přes osmdesát a možná jsem již i dospěl…
Z prvního manželství mám dceru Martinu. Martinka byla po mamince velmi hezké dítě, krásná mladá dívka a i nyní je pohledná starší dáma. Bohužel, má natrvalo poškozený mozek. Krátce po jejím narození jsem odjel na služební krátkodobé školení do Londýna. Žena s Martinkou zůstaly u jejích rodičů u kterých jsme tehdy bydleli. Když jsem se po necelém měsíci ze školení z Anglie vrátil, tak mě v kočárku nečekal ten malý rozkošný diblík, ale skoro nehybné děcko s netečným pohledem.
Nikdy jsem se ůplně nedozvěděl, co se stalo. Dcerce zřejmě poškodila mozek dehydratace, ke které došlo při jejím krátkodobém pobytu v nemocnici a kterou zřejmě měla na svědomí mladá a ještě nezkušená ošetřující lékařka. Titul i blbost. A já jsem tehdy pochopil pohádku o Polednici.
V té době jsme již se ženou neměli zrovna ideální vztah, ale společná starost o dcerku nám pomohla udržet ještě delší dobu korektní vzájemný poměr. Když si po čase našla žena rozumného staršího rozvedeného partnera, který měl pochopení i pro Martinu, rozvedli jsme se. Děvčatům připadl již tehdy společný družstevní byt a já se odstěhoval do podnájmu. Dcerku jsem vídal o některých víkendech a brával jsem si ji občas na týden nebo dva na dovolenou. A hlavně tehdy by se ženská ruka hodila, ale já jsem v té době po partnerce zrovna netoužil.
Pomocné lano se mi pokoušela hodit Irena, moje mladší kolegyně z centrálního výpočetního centra dřevařského průmyslu OSAM:
„Poslyš, přijď k nám na Silvestra! S mým manželem se znáš a pozvala bych ještě Ivanu, svou nejlepší kamarádku a bývalou spolužačku z vejšky! Před časem se rozvedla, což bere ale jako své velké štěstí. Je velice empatická a spolehlivá a má ráda děti. Protože ale má Crohnovu chorobu, lékaři jí důrazně doporučili aby děti neměla. To dodržuje a jak ji znám, tak hlavně kvůli těm dětem. Tak co, přijdeš?“
„Tak jo, přijdu. Co pijete?“
Po chvíli Irena zesmutněla: „Ale musím ti o Ivaně říci ještě něco, co se ti vůbec nebude líbit. Ivanka je notorická kuřačka. Ani nevím, kolik krabiček cigaret vykouří denně. Sama jako příležitostná kuřačka vím, že nejsi militantní nekuřák, ale obávám se aby toto na tebe nebylo již trochu přes čáru!“ To mě poněkud zarazilo, ale přijít jsem již slíbil. A slib je slib!
Silvestr se ale vydařil. Ivana si sice zapalovala jednu cigaretu od druhé, ale všichni jsme si rozuměli a báječně se bavili.Po půlnoci jsem Ivaně nabídl, že ji odvezu domů. Po rozvodu bydlela v bytě v podnájmu u jedněch starších manželů, kteří v té době byli dlouhodobě na své chalupě. Zavolal jsem taxíka a odjeli jsme. Když jsme vystoupili, šli jsme k ní do bytu a taxík mezitím odfrčel.
Já jsem proto musel u Ivanky zůstat a ve zbytku noci se zrodil počátek krásného doživotního PŘÁTELSTVÍ. Úmyslně mluvím o přátelství. Čtenář možná očekával slovo láska. Já sám ale považuji lásku za největší svinstvo, které na nás narafičil Stvořitel, či jak se ten strejda, co má ten bordel na matičce Zemi na svědomí, vlastně jmenuje. Láska je ta nejhorší droga, která na jedné straně pomáhá nekontrolovanému rozmnožování lidstva a na druhou stranu má na svědomí nemálo vražd, sebevražd a dalších nechutností. Připouštím, že existuje více druhů lásky, ale například i ta opěvovaná láska mateřská dokáže z normálního chlapa udělat na matičce doživotně závislého blba. Pokud ale přátelství okořeníte trochu sexem, tak rozhodně o nic nepřijdete!
Po krásně probdělé noci si s Ivanou začínáme vyjasňovat náš vzájemný vztah: „Poslyš, vím že ty od Ireny víš o mém názoru na kouření. Zároveň ale také vím, že kuřákům je marné jejich vášeň vymlouvat. Budu ale rád pokud omezíš svoji vášeň v mé přítomnosti. Já ti naopak slibuji, že ti nikdy nebudu nic vyčítat. V žádném případě ale nepočítej v tomto směru s mojí podporou! Přísahám, že se nikdy ode mne pro svoji, z mého pohledu neblahou vášeň, nedočkáš sebemenší podpory! Tím myslím, že ti například nikdy nekoupím žádné cigaretya tak podobně…
Na druhou stranu přiznávám, že jsi na mne udělala velký dojem a že bych byl moc rád kdyby náš vztah pokračoval…“
„Fajn, souhlas, dohodnuto“, uchechtla se Ivanka a šla připravit snídani,
Oba jsme ovšem dobře věděli, že to nejhorší nás oba ještě čeká…
Ivana a Martinka! Ivana věděla ode mne a od Ireny o Martince všechno, Martinka Ivanu vůbec neznala.
Konečně očekávaný ale i obávaný den nastal. V té době již bydlela Ivana se mnou v mém nájemním brlohu. O víkendu jsem přivezl Martinku od její mámy k sobě domů, představit ji Ivaně. V okamžiku kdy jsem vkráčel s Martinkou do pokoje kde nás čekala Ivana, zazvonil v kuchyni telefon.
Pevná linka, tenkrát ještě mobily nebyly. Odběhl jsem rychle do kuchyně vyřídit hovor a když jsem se vrátil do pokoje, nemohl jsem uvěřit vlastním očím: Obě dámy se náramně bavily, chechtaly se a zřejmě si báječně rozuměly. Ivaně zřejmě Martinčina hatmatilka potíže nečinila a Martinka byla z té nové tety nadšená. Mne si vůbec nevšímaly a já jsem kromě úlevy pocítil i něco jako žárlivost.
Když jsem Martinku po víkendu vrátil její matce, vrhl jsem se nedočkavě na Ivanu: „Tak co jí říkáš?“ Ivana se celá rozzářila: “ Neboj se, všechno je v pořádku! Vždyť ona je skoro tak blbá jako já! Budeme si báječně rozumět!“ Slova Ivany, inženýrky ekonomie a špičkové programátorky zněla tak radostně a upřímně, že mi až vehnala slzy do očí. A od té doby jsme si všichni tři báječně rozuměli a strávili jsme spolu mnoho šťastných chvilek, a to ať už o víkendech, na společné dovolené či jednou i o Vánocích…
Jednoho dne se mě Ivana zeptala: „Poslyš, to jsi si ještě ničeho nevšiml?“ „A prosím tě, čeho jsem si měl všimnout?“ „No přece toho, že jsem přestala kouřit!“ „A od kdy už nekouříš?“ „No přece od dnešní půlnoci!“ A já se upřímně rozesmál. Ale brzy mě smích přešel. Ivana si nezapálila ani příští den, týden, měsíc, rok… „Proboha, co se to s ní děje?“ „Neboj se, kvůli tobě jsem rozhodně kouřit nepřestala! Ale došla jsem k názoru, že kouření je přece jenom asi blbost. Ale jsem svobodný člověk a tak když mi Irča například na Silvestra nabídne cígo, tak si šluka rozhodně dám!“ A tak se stalo a přitom i zůstalo.
S Ivanou jsme skoro nikdy žádné spory neměli. A když už, tak většinou šlo o malicherné půtky profesního charakteru. Ona, inženýrka ekonomie, jako programátorka nedala dopustit na systém FoxPro, já graduovaný matematik jsem jako programátor matematik preferoval jazyk C#. A vzájemně jsme se občas špičkovali. Jednou se přitom Ivana, která měla horkou krev po tatínkovi, tak rozčílila, že po mně mrštila skleněnou dozu. Ta se o zeď roztříštila a na koberci se v pokoji válely ostré střepy. V té době jsme měli doma I velice zvědavou kočičku a já jsem si uvědomil, že by se o střepy mohla zranit. Okamžitě jsem se vymrštil a uháněl jsem pro vysavač. Ivanka se nejdříve velice vyděsila, protože podobnou bouřlivou reakci ode mne nečekala. „Co, co, co to děláš?“ Vyděšeně koktala, protože si uvědomila, že házet skleněnou dozu po partnerovi je přinejmenším nepatřičné a může být i nebezpečné. „No co bych dělal?! Musím vyluxovat ty střepy nebo si je Sazička vrazí do tlapek!“
Polekaná Ivana vytřeštila oči a začala se současně smát I plakat: „A já jsem si myslela, že mě zabije a on má zatím starost o kočičku! Pane Bože, proč jsi dopustil abych se do toho vola zamilovala!?“
Uznejte sami, že krásnější vyznání lásky již nikdy neuslyšíte.
A po letech tak zase jednou sedím s Ivankou v obýváku a čteme si. Oba již víme co se stane a že se to stat musí. Ivanka zavře knihu a povzdechne si: „Dala bych si cígo, Nezbyla mi cigareta od Ireny ze Silvestra?“ Vstanu, prohledávám i psací stůl a jenom hlásím: „Bohužel, nic tu není,“ Já vím, kdysi jsem dokonce přísahal a přísahy se musí respektovat. Ale přesto se nabízím, že Ivaně skočím do trafiky pro jednu krabičku cjgaret a ptám se na její oblíbenou značku. Když se vrátím, Ivanka otevře krabičku a zapálí si cigaretu. Za chvíli cigaretku típne a prohlásí: „Tak tato byla již skutečně poslední! Ty zbylé dej Ireně!“
Následující den odváží již dříve objednaná sanitka Ivanu na onkologické oddělení nemocnice na Karlově náměstí. Crohn se opět důrazně ozval.
Ten večer jdu spát sám a ráno mě budí úder do lebky. „Nech si ty svoje vtípky, nemám na ně dnes náladu!“ Pak si uvědomuji, že jsem v posteli sám a že mě probudil budík, který mi spadl s poličky na hlavu. Ukazuje přesně osm hodin. Asi za deset minut mi vyzvání mobil a ženský hlas mi s lítostí oznamuje, že před deseti minutami zemřela moje žena Ivana. A abych prý si přijel pro…
Jsem dodnes přesvědčený, že ten budík na mé hlavě byl Ivančin poslední žertík!
A tady končí takřka intimní text, který měl být mojí reakcí na článek o známém psychiatrovi profesoru Cyrilu Höschlovi. Autobiografický text mě měl tak trochu představit. Nereaguji na článek o panu profesorovi proto, že bych měl na dané téma jiný názor, spíše opak je pravdou. Chtěl bych jenom několik věcí zdůraznit…
Soustředím se jenom na pár věcí, které mají z mého úhlu pohledu zásadní význam:
Ze všech druhů inteligence má asi pro lidstvo největší význam inteligence sociální . Ta je ovšem nejvíce podceňovaná, ale žádné sebe vyšší vzdělání vám ji nezaručí. Člověk s vysokou sociální inteligencí vám vždy podá pomocnou ruku, genius s nízkou sociální inteligencí může sice vynalézt zázračný lék „skoro na všechny neduhy“, ale také může bez mrknutí oka a bez výčitek svědomí při jeho vývoji zlikvidovat stovky živých bytostí včetně lidí. Můj vrozený sarkasmus zde prosím omluvte!
Jako malý chlapec jsem vyrůstal ve vilce svého dědečka z matčiny strany. Dědeček byl velmi úspěšný prvorepublikový architekt a český legionář v Rusku. V ukrajinském Kyjevě pár let jako český architekt pracoval a odvezl si do vlasti mou babičku, Volyňskou Češku. Děda byl vysokoškolák, babička měla pouze základní vzdělání, ale byla moudrá a měla vysokou sociální inteligenci. Za „paní domácí“ se stahovala děvčata ze širokého okolí se žádostí o radu. A to nejen ve vztazích s chlapci, ale prakticky ve všech ženských záležitostech. A babička vždy ochotně pomohla. V domácnosti vládla babička pevnou rukou. A protože byla moudrá, tak vždy než vydala nějaký příkaz, tak se obrátila na dědečka: „Co si o tom myslíš ty, Sašo?“ Ani Saša však nebyl dnešní, babičky si velmi vážil a tak vždy odpověděl: „Máš pravdu, Helčo! Ostatně jako vždy!“ Mimo domácnost se ale babička dědečkovi nikdy do ničeho nepletla.
Mně bylo od malička vtloukáno do hlavy, že mám pomáhat slabším a potřebným, že nesmím ubližovat holčičkám a že mám dělat věci o kterých jsem přesvědčený, že jsou dobré a užitečné. A tonejen pro mne, ale i pro ostatní lidi. Jsem přesvědčený, že co přijmete za své v dětském věku, to ve vás již zůstane navždy.
A to je velký problém dnešní společnosti! Dnešní mládež je rodinou i školou, a to třeba i bezděky, vychovávána v obdivu k těm, kteří vlastní. Tedy většinou k těm, kteří hrabou a mají nahrabáno. Bez ohledu na to, jaké prostředky k tomu hrabání používají. Ty, kteří něco dělají také pro druhé, považuje většina mladých lidí v lepším případě za nevyléčitelné snílky a v horším případě za totální pitomce. Raději přestanu! Trochu se sám sebe děsím. Nikdy jsem nebyl levičák a ve svém produktivním věku jsem měl s vládnoucí komunistickou stranou nemalé problémy i když mě zaměstnavatel občas jako odborníka vysílal na školení i na ten prohnilý Západ!
Tak a teď bych čtenáře měl, dle zdejší zvyklosti, jako autor článku požádat o malý finanční příspěvek. Samozřejmě to neudělám, protože peníze kazí charakter. Můj nevelký důchod na těch pár piv při posezení s přáteli ještě stačí a na dovolenou na Kanárech kašlu!
Ale měl bych jinou prosbu: Jako 75letý starobní a osamělý důchodce jsem se před lety vrhnul na amatérské psaní. Píši výhradně humoresky, protože sranda musí bejt i kdyby na pivo nebylo, jak prý říkával Švejk.
Publikuji na literárním serveru pro amatérské pisálky LITER, a to pod pseudonymem BigMasimo..Použijete-li internetový vyhledávač Google, hravě se k mým dílkům dostanete. Pokud si některá i přečtete, uvítal bych vaše připomínky zde v komentáři. Komentáře na serveru LITER můžete psát až po registraci.
Díky a nezapomeňte, že HUMOR není sprosté slovo!
