Článek
Psal se jeden ze zářijových dní roku 1991 a v pražském Karolínu právě probíhala slavnostní ceremonie. Cyril Höschl v ten moment přebíral profesorský titul. Namísto očekávaného projevu plného akademických zdvořilostí však předstoupil před sál svých kolegů a začal otevřeně mluvit o tématech, která byla na univerzitní půdě do té doby tabu. Česká společnost se sice stále nacházela v období prvotního porevolučního nadšení, ale pod povrchem se již nenápadně šířila neschopnost nadhledu a pesimistická nálada. Höschl situaci vnímal optikou psychiatra a rozhodl se pojmenovat realitu. Upozornil, že země prochází rozumovou, mravní i citovou krizí, a než přešel k číslům, zdůraznil, že to, co řekne, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu, ale suchým konstatováním skutečnosti. „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, a je to polovina národa, uniká mnohotvárnost a mnohoznačnost světa, a co z tohoto světa v jejich očích zbývá, lze rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.“
Projev vyvolal odezvu a málokdo se tehdy zastavil u toho, co Höschl vlastně říkal a proč.
Životní cesta psychiatra Cyrila Höschla
Cyril Höschl se narodil 12. listopadu 1949 a svůj profesní život zasvětil psychiatrii. V období normalizačního Československa působil ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích, kde se v první polovině sedmdesátých let seznámil s Michaelem Žantovským. Žantovský později vzpomínal, že oba smýšleli podobně, a to nejen o duševních chorobách. Po roce 1989 se Höschl stal prvním svobodně zvoleným děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Později založil Národní ústav duševního zdraví v Klecanech a v letech 2007 až 2008 zastával úřad prezidenta Evropské psychiatrické asociace.
Skutečný význam slavného citátu o inteligenci národa
Slova, která v Karolinu zazněla, provází od samého začátku jedno velké nedorozumění. Höschl tehdy nechtěl na nikoho útočit a jelikož mluvil spatra, byla jeho myšlenka mnohem hlubší, než jak ji pak lidé vytrženou z kontextu zjednodušeně přijali. „Ve svém projevu v Karolínu v r. 1991 jsem vskutku citoval tyto statistiky při pokusu vysvětlit původ některých lidských vlastností, jež jsou v populaci dosti široce zastoupeny, jako je černobílé myšlení, nedostatek smyslu pro humor, podezřívavost, paušální odsudky toho, čemu nerozumím.“ Šlo mu o to, co odborně nazýval kontaminací povahových vlastností kognitivními schopnostmi, tedy jak míra inteligence ovlivňuje, jakým způsobem člověk vnímá svět. „Jestliže jedinec, který je v této intelektové kategorii, má nějakým způsobem rozumět světu, má-li se v něm pohybovat a má-li ho nějak uchopit, musí si ho drasticky zjednodušit.“
Zemanovo využití citátu v politickém boji
Tento citát by možná navždy zůstal pouze v akademických archivech, kdyby se ho neujal Miloš Zeman. V lednu roku 1992 vystoupil tehdy ještě jako poslanec Federálního shromáždění a Höschlův projev využil jako hlavní argument proti zavedení přímé demokracie. Podle jeho interpretace znamená podprůměrný intelekt u poloviny národa skutečnost, že klíčová státní rozhodnutí nelze přenechat lidovému hlasování. Zeman tehdy důrazně varoval před „populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím.“
Höschl se k tomuto nedorozumění vyjádřil poprvé v Reflexu v roce 2004. „Citát je vytržen z atmosféry té chvíle a oné doby. Chtěl jsem tehdy ukázat, že schopnost humoru, tj. vhledu za prvoplánový význam slov a situací, souvisí také s inteligencí,“ vysvětloval.
Slavný výrok znovu ožil v roce 2018 uprostřed kampaně před prezidentskými volbami. Jiří Drahoš jej tehdy vytáhl v televizní debatě a chtěl po Miloši Zemanovi vědět, jestli jde o jeho vlastní slova. Zeman tehdy namítl, že pouze citoval profesora Höschla, což později jako pravdivý fakt potvrdilo i ověřování serveru Demagog.cz.
Co o nás říká Gaussova křivka inteligence
Höschlova čísla nejsou žádným dramatickým odhalením, ale prostým matematickým faktem. „Vlastnosti nebo parametry, které o lidech zjišťujete, mají často gaussovské rozložení, to jest, že nejvíce je v dané populaci zastoupena střední hodnota a nejméně jsou zastoupeny krajní hodnoty. Takže výrok, že zhruba polovina lidí je pod průměrem a polovina nad průměrem, je pak vždy pravdivý,“ vysvětloval. „Rozhodně jsem tím nechtěl říci, a ani nikde neřekl, že bychom na tom byli hůře než jiné národy,“ dodával.
Cyril Höschl zároveň důrazně varoval před pokušením využívat inteligenční kvocient jako jediné měřítko hodnoty člověka. Považoval za nesmyslné vzít pouze jeden parametr a podle něj pak kohokoliv posuzovat. Jako příklad uváděl situaci, kdy někdo může mít mimořádně vysokou sociální inteligenci a přitom zcela selhat při řešení jednoduchého matematického příkladu. Právě s takovým člověkem byste se však pravděpodobně šli poradit o zásadním životním kroku, jako je například rozhodnutí o svatbě či rozvodu.
Jak poznat černobílé myšlení u sebe i u druhých
Statistika přednesená v Karolínu byla podle Höschla pouze pomyslnou vstupní bránou k hlubšímu problému. Ve skutečnosti mu šlo o konkrétní vlastnosti, které nízká kognitivní úroveň v populaci vyvolává, a také o důvody, proč je pro člověka tak těžké tyto rysy u sebe sama rozpoznat. Lidé totiž často nereagují na věcný obsah sdělení, ale spíše na první dojem a vyvolanou emoci.
Na první místo Höschl kladl absenci smyslu pro humor, a ne náhodou. Jak sám vysvětloval, humor je schopnost vidět věci z různých úhlů a pochopit podtext. „Kdo nemá smysl pro humor, mívá sklon k podezřívavosti. Nechápe totiž, čemu se ostatní smějí, takže nakonec dochází k názoru, že se posmívají právě jemu. Z toho pramení ostražitý a nevlídný postoj ke světu,“ vysvětloval. K tomuto rysu se pak přidává odmítání čehokoliv, čemu dotyčný nerozumí. Moderní umění, filozofie nebo složitá politická témata jsou v jeho vnímání buď naprosté zbytečnosti, nebo rovnou podvod. Celý proces pak vrcholí černobílým myšlením. Lidé jsou pro takového člověka buď dobří, nebo zlí a politici jsou buď naši, nebo zrádci. Kompromis a složitost pro něj představují nedostupné kategorie, protože mozek hledající jednoduché vzorce se neumí zabývat vnitřními rozpory ani možností, že pravda se obvykle nachází někde uprostřed.
Höschl upozorňoval na skutečnost, že tento mechanismus funguje i v každodenních situacích a sahá daleko za hranice politiky. Úsudek o druhém člověku si totiž nevytváříme na základě rozumu, ale především pomocí emocí a prvního dojmu. Hodnotíme způsob, jakým se dotyčný prezentuje, a vnímáme, zda jsme s ním vnitřně naladěni. Někdo nás dokáže vyvést z míry dokonce ještě dříve, než stačí promluvit.
Höschl sám opakovaně upozorňoval, že právě tato část jeho úvahy naráží na největší odpor. Nikdo si totiž dobrovolně nepřizná, že vidí svět příliš jednoduše nebo že jeho úsudky o ostatních vycházejí z iracionálních pocitů. Každý je přesvědčen, že patří k té rozumné části společnosti. Höschl sice žádný sebetest nenabízel, ale ze znaků, které popisoval, lze odvodit konkrétní otázky. Napadne vás u složitého tématu nejprve kdo za to může, nebo spíše proč se to stalo? Když se lidé kolem vás smějí, máte pocit, že rozumíte čemu, nebo vás to znervózňuje? Dokážete připustit, že politik, kterého nemáte rádi, může mít někdy pravdu? A když se vám někdo znelíbí ještě dříve, než stačí promluvit, přijde vám to jako přirozený instinkt, nebo jako důvod k zamyšlení? Samotná ochota klást si podobné otázky je podle Höschla krokem správným směrem.
Proč jsou Höschlova slova platná více než kdy dřív
V prosinci 2023 se v rozhovoru pro Reflex věnoval tomu, jak sociální sítě černobílé myšlení zesilují. „Dřív jste dostala řetězový dopis s výhrůžkou, že když to nepošleš dál na deset adres, potká tě neštěstí. Dnes můžete takový dopis poslat jedním kliknutím na milión adres. Přitom pro lidi jsou nejatraktivnější ty nejhorší zprávy. Jsme přitahováni neštěstím jako můry ke světlu.“ Algoritmy záměrně posilují obsah vyvolávající negativní emoce, protože se šíří mnohem rychleji než klidné a věcné informace. Digitální prostředí se tak stalo ideálním živným médiem pro černobílé myšlení, jaké dějiny doposud nepoznaly.
Na podzim 2023 mu lékaři diagnostikovali multisystémovou atrofii, vzácné onemocnění odnímající pohyblivost. V říjnu 2024 obdržel Cenu Neuron za mimořádný přínos vědě, přestože byl tehdy již upoután na invalidní vozík. „Snažím se tomu nepodléhat, ale strašně se vám sníží možnosti. Dostáváte se do různých pastí, kde se cítíte naprosto bezmocný. Jste jako Řehoř Samsa, který se ráno probudí jako brouk.“ Zemřel 21. dubna 2025 ve věku 75 let. Profesor Michal Anděl, který byl jeho kolegou v roli děkana na 3. lékařské fakultě, o něm říkal, že „měl něco, co mají velcí muži – vizi. A měl také vůli k tomu, aby ji prosadil“.
Po Höschlově smrti pojmenoval Michael Žantovský, blízký přítel z dob společného působení v Bohnicích, hodnotu, o kterou česká veřejnost přišla. Profesor po celý život odmítal myšlenkové sektářství a uchoval si vzácnou schopnost nahlížet na věci z mnoha různých stran. Podle Žantovského budeme v dnešní době plné myšlenkové polarizace a ideologických bublin právě tuto jeho vlastnost pociťovat jako tu nejcitelnější ztrátu.
Cyril Höschl se sám označoval za konstruktivního pesimistu, tedy za člověka, který neztrácel naději ani navzdory všem omezením, která tak otevřeně pojmenoval. Pevně věřil, že vyslovit nepříjemnou pravdu nahlas představuje nezbytný první krok k jejímu pochopení. Legendární projev v Karolínu byl přesně takovým gestem. Zatímco v roce 1991 jeho slova vyvolala u mnohých pohoršení, s odstupem více než tří desetiletí se potvrzují jako diagnóza, která stále přesně vystihuje stav společnosti.
