Na ostrově Orango vládnou ženy a muži poslouchají: Za misku mastné ryby si žena vezme manžela domů

Orango leží v Atlantiku zhruba 60 kilometrů od pevniny a je největším ostrovem souostroví Bijagós. To čítá 88 ostrovů, trvale obydlených je však jen asi deset. Žije na nich kolem 30 000 lidí. Souostroví leží stranou běžných turistických tras. Ve vodách kolem ostrovů lze zahlédnout hrochy koupající se v moři, zatímco na souši žijí jedovatí hadi.

Orango má rozlohu přes 270 kilometrů čtverečních. Při sčítání v roce 2009 na něm napočítali 1 250 obyvatel, z nichž většina žila ve vesnici Eticoga. Orango a sousední ostrovy patří do národního parku. Hroši se občas dostanou až na rýžová políčka a zničí úrodu.

Žena, která se na Orangu zamiluje, nemusí čekat, až ji muž osloví. Může mu dát mušli, připravit pokrm z rejnoka a žraloka v palmovém oleji, složit pro něj píseň nebo na jeho počest uspořádat tanec. Nejznámější nabídka k sňatku má podobu ryby marinované v červeném palmovém oleji. Žena přinese rybu muži, kterého si vybrala. O nabídce se v malé vesnici brzy dozvědí i ostatní, takže odmítnutí by přineslo ostudu jemu i jeho rodině.

Carvadju Jose Nananghe bylo čtrnáct let, když k němu dívka přišla s talířem horké ryby. Do té chvíle k ní nic necítil. Po letech vyprávěl, že jakmile se najedl, zatoužil být právě s ní. Na otázku, zda by mohl jídlo odmítnout, vzpomínal na svou rodinu. Odmítnutí by pro ni znamenalo hanbu. Byl vychovaný v přesvědčení, že láska se nejprve zrodí v ženě a teprve potom může přijít k muži.

Laurindo Carvalho si dívky, kterou si chtěl vzít, všiml už ve třinácti letech. Pracoval v turistickém hotelu, nosil džíny a měl mobilní telefon. Na rozdíl od mužů, kteří podle místního zvyku čekali na nabídku od ženy, požádal dívku o ruku sám. Odmítla ho. Uplynulo šest let, než zaklepala na jeho dveře s talířem čerstvě ulovené ryby. Carvalho později řekl, že se na Orangu naučil jedno pravidlo: muž se ženě sám nenabízí.

Po přijetí nabídky bylo třeba připravit dům, do něhož se muž nastěhoval. Jeho stavbu měla podle místního zvyku na starosti žena. Dřevo na kůly nosila od moře, traviny splétala do střechy a z hlíny vyráběla cihly. Nešlo o práci na několik dní. Novinářka Rukmini Callimachiová v reportáži z Oranga napsala, že stavba trvala nejméně čtyři měsíce. Dokud dům nestál, pár se do něj nemohl nastěhovat a manželství se nepovažovalo za plně stvrzené. Děti patřily do matčina rodu a toto příbuzenství trvalo i po rozchodu rodičů.

Antropoložka Anna Boyé ve své práci Matriarcados z roku 2006 píše: „Ženy se organizují do spolků, které ve vesnicích řídí hospodářství, sociální ochranu a spravedlnost.“ Ženy si nechávají peníze vydělané na poli a domy, které postavily, jim patří. K mateřským rodům patří také kněžky a náčelník vesnice zvaný oroñô.

Antropolog Raul Mendes Fernandes popsal, jakou volnost mají ženy při sňatku: „Rodiny nemají nad sňatkem žádnou kontrolu. Ženy si vybírají partnera podle svého citu a mohou vztah také ukončit.“ Na ostrovech mají ženy při výběru partnera větší volnost než v pevninské části Guineje-Bissau. Několik žen si přitom může vybrat stejného muže, takže ten má více manželek.

V první třetině 20. století vládla na Orangu královna Okinka Pampa Kanyimpa. Připisuje se jí zrušení otroctví, posílení práv žen i odpor vůči portugalským kolonizátorům. Na Orangu žila až do své smrti v roce 1930 a Bijagové ji dodnes ctí. Jako královna rozhodovala o záležitostech ostrova a zároveň měla významné postavení v jeho duchovním životě.

Duchovní život Oranga mají na starosti kněžky zvané baloberas. Když je v roce 2018 navštívila novinářka Ruth Macleanová, sešlo se jich dvanáct v prostorné chýši na mýtině. Podávaly si mísu oranžových palmových ořechů a připravovaly obřad, při němž měly znovu otevřít palmový háj. Od května byl obřadně uzavřený a kněžky rozhodovaly, zda už nastal čas sklízet plody.

Bijagové považují některé stromy a lesy za posvátné a jejich ochrana patří k povinnostem kněžek. V lesích se také odehrávají iniciační obřady zvané fanado, při nichž mladí lidé tráví několik měsíců se staršími a učí se od nich o zdejší přírodě. Dívky, které projdou všemi stupni ženské iniciace, se mohou později ucházet o postavení kněžky či královny.

O tom, jak vážně obyvatelé posvátná místa berou, vyprávěl baptistický misionář Jorge Ocosobo. Když jeho církev chtěla postavit kostel na pozemku přiděleném státem, tradiční kněží namítali, že půda je posvátná. Varovali, že první člověk, který se pustí do stavby, zemře. Pak onemocněl a zemřel kněz, jenž proti kostelu vystupoval. Podle Ocosoba tím odpor proti stavbě skončil.

Orango bývá označováno za ostrov, kde vládnou ženy. Reportéři kanadského magazínu se při návštěvě souostroví v roce 2018 zajímali o to, jaké postavení mají ženy v každodenním životě.

Vydali se na Canhabaque, jeden z ostrovů, kde se staré zvyky udržely nejdéle. Žijí tam příslušníci čtyř mateřských klanů a každý člověk patří ke klanu své matky. Když však reportéři dorazili do vesnice, museli se nejprve setkat s králem. Jednotlivé vesnice vedou muži. Vedle krále působí královna, která vede obřady určené ženám a na obřadech pro celou vesnici se podílí spolu s ním.

Podobně jsou rozdělené i další práce. Při pěstování rýže muži připravují půdu a sklízejí, ženy sejí a spravují zásoby. Reportéři na pláži zastihli tři ženy při sběru mušlí. Vařily je a sušily, jak je tam zvykem. Ve vesnicích rozhodují také rady starších mužů a žen. Postavení člověka tedy neurčuje pouze pohlaví, ale i příslušnost ke klanu a věk. Reportéři proto zpochybnili představu, že by na ostrovech jednoduše vládly ženy mužům.

Mamadou Ndao, který žije na sousedním ostrově Bubaque, se na Orango vrátil po deseti letech. Změny poznal už podle toho, jak se lidé oblékají a pohybují po ostrově: „Deset let jsem na Orango nevkročil. Dřív obyvatelé nosili jen saia, tradiční sukni z rafie. Dnes se oblékají po západním způsobu a někteří jezdí na motorkách.“

Prezident Umaro Sissoco Embaló sázel na turismus jako na zdroj příjmů pro zemi, jejíž hospodářství dlouho poškozoval obchod s drogami. Mezi ostrovy a pevninou cestuje více lidí než dřív. Na Orangu zároveň ubývá mladých žen, které chtějí projít všemi obřady potřebnými k tomu, aby se staly kněžkami nebo královnami.

Na Orango přicházejí také protestantští kazatelé z pevniny. První stálý pastor se tu usadil v roce 2015. Při jedné nedělní bohoslužbě o tři roky později se v kostele sešly hlavně děti a dospívající, zatímco většina dospělých zůstala venku a povídala si pod stromy. Pastor tehdy říkal, že jeho sbor se od příchodu na ostrov rozrostl z deseti lidí na šedesát. Mezi těmi, které získal, byli především mladí.

Guinejští ekologové léta usilovali o zápis souostroví na seznam světového dědictví UNESCO. Žádost narážela na obavy, zda je území dostatečně chráněné a zda splňuje kulturní kritéria. V červenci 2025 bylo souostroví Bijagós zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO pro svou přírodu i místní tradice. Jedna z nich se už ale proměňuje. Mamadou Ndao říká: „V nejrozvinutějších vesnicích dnes žádají o ruku hlavně muži.“

Zdroje: lemonde.fr, bhekisisa.org, gazettedesfemmes.ca, businessday.ng