„Připravili nás o život.“ Zpověď černých baronů o pekle v dolech, kde jim komunisti slibovali smrt

Jaroslav Fojt vyrůstal na statku ve Vraném nad Vltavou. Po komunistickém převratu rodina přišla o polnosti, které přešly pod nově založené družstvo, a Fojtovy režim označil za nepřátele lidu. Jaroslav si od té doby nesměl na zahradě u rodného domu natrhat ani švestky. V roce 1950 ho jako syna kulaka poslali k pomocným technickým praporům. Z Chomutova, kde ho po nástupu ostříhali dohola, ho přes Cheb odvezli na šachtu do Hrdlovky u Mostu. „Do té doby jsem v životě neviděl šachtu. A najednou jsme fárali,“ vyprávěl Paměti národa. U praporů strávil téměř tři roky, tedy o rok déle než běžní branci, a většinu z nich prožil v dolech na Karvinsku.

Pomocné technické prapory byly součástí československé armády a služba v nich nahrazovala běžnou základní vojnu. Místo výcviku se zbraní však čekala muže práce v dolech a na stavbách, držené pod vojenskou kázní. První prapory vznikly k 1. září 1950 přeměnou dosavadních silničních praporů. Za ministra obrany Alexeje Čepičky do nich armáda při odvodu posílala muže s klasifikací E, tedy politicky nespolehlivé. Kdo tuto klasifikaci dostal, šel k praporům i tehdy, když by ho lékaři jinak uznali za neschopného vojenské služby. U praporů sloužili soukromí zemědělci a jejich synové, kněží, řeholníci, živnostníci, šlechtici, příbuzní emigrantů i lidé, kteří se pokusili přejít západní hranici.

Ne všichni příslušníci PTP měli klasifikaci E. Armáda sem zařazovala také brance, kteří nemohli sloužit u běžných jednotek ze zdravotních důvodů. Mezi odvedenými byli i Romové, neodsunutí Němci a Maďaři nebo muži s kriminální minulostí. Pétépáci nosili černé výložky bez hodnostního označení. Na rozdíl od běžných vojáků nesměli mít zbraň.

Armáda potřebovala levnou pracovní sílu do dolů a na stavby, včetně vojenských objektů. Mladých branců se špatným kádrovým posudkem však neměla dost, a proto Čepička v roce 1951 nařídil povolávat na výjimečné vojenské cvičení politicky nespolehlivé muže od 17 do 60 let. Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu dovoloval branný zákon nejvýše deset týdnů takového cvičení, u PTP však muže drželi déle než dva roky. V roce 1953 se prapory postupně měnily na technické prapory s mírnějším režimem, poslední čtyři zanikly na konci dubna 1954. Za necelé čtyři roky jimi prošlo kolem 60 000 mužů.

Vladimír Sekanina, syn velkostatkáře, se po únoru 1948 zúčastnil studentské protikomunistické manifestace, což režimu stačilo k zařazení mezi nespolehlivé. Na první den u praporu vzpomínal: „Tam nás přivítal nadporučík Řehořek slovy, které nelze ani reprodukovat, protože to byly nadávky, a že tam odsud neodejdeme živí.“ U útvaru se později dostal ke kádrovým posudkům svých kamarádů a dočetl se, za co vlastně slouží. „Tam jsem našel záznam tohoto znění: Je oblíbený, pracovitý, ale je velmi inteligentní. Kdyby chtěl, mohl by škodit lidově demokratickému zřízení.“

Přezdívku černí baroni dostali podle černých výložek a výdělků, které byly vyšší než žold běžných vojáků. Dalibor Coufal, kterého k praporům přivedlo vyloučení ze školy z politických důvodů, pro Paměť národa vysvětlil: „A baroni jsme byli proto, že jsme přece jen proti záklaďákům, kteří dostávali žold asi 80 korun, tak my jsme dostali třeba ty dvě stovky.“ Z vyššího výdělku ale mnoho nezbylo. Podle Jaroslava Fojta si armáda polovinu mzdy ponechávala za ubytování a stravu. Zbytek rozdělila na dvě stejné části, z nichž jednu vyplatila v hotovosti a druhou uložila na vkladní knížku. Vojáci tak na ruku dostávali čtvrtinu původního výdělku. Uložené úspory znehodnotila měnová reforma v roce 1953. Syn statkáře Bohumil Řehák, který fáral v Karviné, vzpomínal, že jim za každých padesát uložených korun zůstala jediná.

Pavel Konzal se připravoval na řeholní život u redemptoristů, když v září 1950 narukoval do Komárna. Podle Konzalových vzpomínek nastoupilo do Komárna tři sta mužů. Ve zdejším praporu o devíti rotách se dvěma říkalo farářské, protože je tvořili výhradně duchovní. Pod velením maďarských důstojníků se nováčci učili pochodovat v kabátech, které museli nosit i v nesnesitelném vedru. Vojenskou přísahu skládali po prvních třech týdnech služby.

Po přísaze Konzalovu rotu převeleli do Podbořan, kde vojáci pracovali na přestavbě kasáren pro tankovou jednotku. Od ostatních vojáků byli odděleni ostnatým drátem. Do jídelny směli vstoupit teprve tehdy, když ji ostatní opustili. „Bydleli jsme v baráku o čtyřech místnostech a muselo se tam vejít sto padesát lidí. Spali jsme ve třech patrech, nebyla tam umývárna ani toalety,“ popsal Paměti národa. Umývárnu a toalety si vojáci museli vybudovat sami.

Vedle práce a povinných politických školení se Konzal věnoval také filozofii, kterou mu přednášeli spolubratři redemptoristé. Zkoušky skládal u jezuitů a neoficiálně tak absolvoval čtyři semestry. Studijní materiály se spolubratry schovával na stavbách, aby je příslušníci vojenské kontrarozvědky nenašli při osobních prohlídkách. Po dvou letech základní služby mu armáda přidala mimořádné cvičení, takže se domů dostal až v roce 1954 po čtyřiceti měsících.

Příslušníci lehkých praporů pracovali především na stavbách, vojáci z těžkých praporů v uhelných dolech. Salesián Jan Vývoda během služby pracoval v kamenolomu, v lesích i na stavbách železniční trati a silnic. Vzpomínal, že o obraně vlasti se tam nedalo mluvit a jejich výzbroj tvořily krumpáč a lopata. Normy byly nastavené tak vysoko, že se o jejich splnění často ani nepokoušeli, peníze přitom dostával jen ten, kdo pracoval na 130 procent. Vývodovi pomáhaly zvládat službu tajné noční bohoslužby, které byly u jednotky zakázané. Stejně jako Konzala i jeho armáda po dvou letech přeřadila na mimořádné cvičení bez určeného konce, a tak nevěděl, kdy a zda se vůbec vrátí domů. Velitelé vojákům navíc vyhrožovali, že jsou v likvidačním táboře, odkud se živí nedostanou.

Otto Brádler z Jablonecka nastoupil k praporům v roce 1951 kvůli česko-německému původu a emigraci svého bratra. V Lešanech rozbíjel opuku bez rukavic a ochranných brýlí, přičemž mu otřesy násady krumpáče způsobovaly mozoly až mezi prsty. Během služby zažil také epidemii paratyfu. Nemocní se podle jeho vyprávění nedostali do nemocnice, pouze zůstávali v karanténě odděleni od ostatních vojáků, aby se nákaza nešířila a práce na stavbě nestála.

V těžkých praporech čekaly muže doly. Fojt nastupoval na šachtu bez hornické průpravy, takže se musel všechno učit přímo při práci. Podle jeho vzpomínek pro pétépáky vybírali šachty tak nebezpečné nebo málo výdělečné, že v nich běžní havíři nechtěli pracovat. Nezkušení muži v opuštěných slojích často zůstávali pod závalem a zranění patřila k běžnému chodu směny. Jen za rok 1952 bylo u praporů evidováno 40 smrtelných úrazů, 518 těžkých a 2 790 středních a lehkých úrazů. Nejvíce těchto úrazů se stalo v dolech na Ostravsku.

Bohumil Řehák si z Karviné odnesl trvalé poškození zraku. Vyprávěl také o kamarádovi Rathouském, který za korejské války odmítl nastoupit na dobrovolnou směnu. Peníze vydělané během této směny měly přispět na nákup letadla pro komunistickou severní Koreu. Za odmítnutí ho zavřeli a poté poslali pracovat do uhelné sloje vysoké pouhých šedesát centimetrů. Rathouský se odtud vrátil s tuberkulózou.

Na pokoji v Karviné bydlel s Fojtem hrabě Zdeněk Sternberg. Byl z jejich skupiny nejstarší, uměl vycházet s dozorci a často za ostatní jednal s nadřízenými. Jednou žádal o volno, protože podle Fojtovy vzpomínky vypukl požár na hradě Šternberk, který rodině patřil do února 1948. „Sternberg tedy přišel k veliteli a říkal, že chce dovolenku: Sternberg do Šternberka. Ten dozorce to nemohl vůbec pochopit,“vzpomínal Fojt. Ve Zdechovicích u Přelouče, kde kopal základy hrabě Theobald Czernin, veleli pétépákům bývalí dozorci z pankrácké věznice a zacházeli s nimi stejně jako předtím s trestanci. „Místo vězňů měli nás, a tak řádili dál.“

V lednu 2004 představila Česká televize jedenáctidílný seriál Černí baroni, který natočil Juraj Herz podle Švandrlíkových knih. Na projekci pro novináře přišel také Pavel Krása ze Svazu PTP a požádal je, aby v souvislosti se seriálem označení PTP nepoužívali, protože s jejich útvary nemá nic společného. „Jsme citliví na to, aby se veřejnost bavila na úkor komunistických pracovních lágrů a také tím, co není pravda. Miloslav Švandrlík totiž u PTP nikdy nebyl.“

Švandrlík narukoval v roce 1953 k technickým praporům, kde panoval mírnější režim. Spisovatel se kritice bránil, rozdíl v podmínkách služby však připouštěl. „Nemám se za co omlouvat. Proč? Nastoupil jsem k pracovním jednotkám v roce 1953, byl jsem tam šestadvacet měsíců, nosil jsem černé výložky a režim tam byl podobný, ovšem už asi ne tak krutý jako po osmačtyřicátém,“ řekl Právu. Podobné výhrady slýchal už na začátku devadesátých let v souvislosti s celovečerním filmem Černí baroni režiséra Zdeňka Sirového z roku 1992.

Fojt se s kamarády v dole někdy zasmál, náladu ze Švandrlíkova románu ale nepoznával. Nejvíc mu vadily řeči, že se pétépáci neměli špatně, když přece brali peníze a měli práci. „Jenomže svoboda nebyla! Protože oni tam s námi jednali hrozně!“Za celé tři roky ho pustili domů jen čtyřikrát.

Historik Prokop Tomek připomněl, že služba u praporů byla pro pétépáky fakticky trestem za jejich původ nebo přesvědčení, přitom se nikdy nedopustili žádného zločinu a žádný soud nad nimi nevynesl rozsudek. Velitelé se podle něj báli podmínky zmírnit, aby sami nebyli obviněni, že pomáhají mužům označeným za nepřátele režimu. Doba praporů podle něj není důvodem k zábavě, ať si o ní beletrie a filmy tvrdí cokoli. „Jde naopak o velmi hanebnou kapitolu československé vojenské historie. Podobné zneužívání lidí odporuje zcela poslání armády,“ uvedl.

I po propuštění z armády pétépákům nepříznivé kádrové posudky ztěžovaly hledání zaměstnání a ovlivňovaly pracovní možnosti jejich dětí. Brádlerův syn podle otcova vyprávění přišel po vysoké škole o zajímavou pracovní nabídku. Teprve po pádu komunistického režimu mohli bývalí pétépáci usilovat o rehabilitaci a žádat o odškodnění.

Fojt po návratu nastoupil do stavebního podniku a podílel se mimo jiné na stavbě hotelu Juliska a Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. S přáteli ze šachet se scházel i po desítkách let, jak vyprávěl při rozhovoru pro Paměť národa v roce 2012. Podle svých slov nikdy nedostal oficiální vysvětlení, proč ho armáda zařadila mezi nepřátele státu. „Připravili mne o život, jak měl fungovat!“

Zdroje: irozhlas.cz, pametnaroda.cz, novinky.cz, politictivezni.cz, zpravy.aktualne.cz