Článek
„Ne abys tam někoho zastřelil,“ řekla Jiřímu Bartečkovi matka před odchodem na vojnu. Syn jí vysvětloval, že pokud při zásahu mine člověka vzdáleného přibližně 150 metrů a nechá ho utéct, může být potrestán. Při výcviku se dozvěděl, že mu za to může hrozit jednadvacet dní ve vězení a o stejnou dobu delší vojenská služba. Matka mu odpověděla, že ho raději bude navštěvovat ve vězení, než aby se vrátil domů s vědomím, že někoho zastřelil.
Barteček narukoval v říjnu 1974. Po výcviku psovoda se dostal k rotě v Záhorské Vsi na hranici s Rakouskem. Učili ho také postup při pronásledování člověka, který se pokouší opustit republiku. Nejdřív měla zaznít výzva „Stůj! Ruce vzhůru!“, potom výstražný výstřel do vzduchu. Pokud člověk pokračoval dál, mohli pohraničníci použít zbraň proti němu.
Jeden z vojáků z povolání jim při výcviku řekl, že „mrtvý nemluví“. Barteček si jeho slova vyložil tak, že kdyby uprchlíka rovnou zastřelil, nikdo by mu nevyčítal, že předtím nevystřelil varovně do vzduchu. „Myslím, že si to tak přáli. Prostě zastřelit,“ vzpomínal po letech.
O necelý rok později se Barteček rozhodl přes hranici utéct. V noci ze 13. na 14. září 1975 měl službu u hranice, kterou měl jako pohraničník střežit. S dvěma kamarády se dostal přes drátěný plot a zamířili k řece Moravě. Tu společně přeplavali a na druhém břehu už byli v Rakousku. Bartečkovi bylo jednadvacet let.
Barteček přitom nebyl jediný pohraničník, který odešel na Západ. Podle údajů citovaných Českou televizí zběhlo během komunistického režimu 384 příslušníků Pohraniční stráže. Téměř stovka odešla už v roce 1951, další vlna přišla po okupaci Československa v srpnu 1968 a nejvíce pohraničníků odešlo v roce 1969.
Na hranici se mohlo střílet už od roku 1951
V době, kdy Barteček sloužil u Pohraniční stráže, platila pravidla pro použití zbraně už více než dvacet let. Zákon o ochraně státních hranic byl přijat 11. července 1951. O tři dny později následovalo nařízení ministra národní bezpečnosti, které stanovilo, kdy mohou pohraničníci použít zbraň. Patřil sem i případ, kdy se člověk pokoušel neoprávněně překročit státní hranici a na výstrahu se nezastavil.
Ve stejné době se podoba západní hranice rychle měnila. U západního Německa a Rakouska vznikala hraniční a zakázaná pásma. Pohyb lidí v nich byl omezený a podléhal kontrole. Zakázané pásmo sahalo místy až dva kilometry od státní hranice. Lidé, kteří v něm žili, se museli vystěhovat. Z některých míst zmizely domy, přibývaly hlídky a drátěné zátarasy.
Dochovaný úsek pohraničního zátarasu u Čížova na Znojemsku, který byl součástí železné opony na československé hranici.
Drátěné zátarasy měly několik řad. Od roku 1952 procházel prostřední částí třístěnného zátarasu elektrický proud o napětí 4000 až 6000 voltů. Žádné výstražné tabulky přitom neupozorňovaly, že jsou dráty pod vysokým napětím. Na některých úsecích byla položena také minová pole.
Miny se používaly přibližně do roku 1957. Ve druhé polovině padesátých let začalo jejich rozsáhlé odstraňování.
Na podzim 1957 nastoupil k Pohraniční stráži Jaromír Pasecký. Po výcviku v Aši byl převelen do Chebu, ale díky sportovnímu zařazení nesloužil přímo na stanovištích u státní hranice. Ani on se během vojny nedostal do situace, kdy by musel střílet na člověka, který se snažil utéct.
Po letech vzpomínal: „Kdybych musel na někoho střílet, střílel bych do vzduchu, abych ho netrefil.“
Elektrický proud zůstal v zátarasech zapojen až do konce roku 1965 a od ledna následujícího roku byly dráty definitivně bez napětí. Elektrifikované dráty později nahradily signální stěny. Jakmile je někdo narušil, na rotě se spustil poplach a do terénu okamžitě vyrazila ozbrojená hlídka se služebním psem.
Útěk bratrů Prziborowských skončil střelbou
Na západní hranici Československa zemřely během komunistického režimu stovky lidí. Ústav pro studium totalitních režimů má pro období let 1948 až 1989 zdokumentováno 276 úmrtí. Patří mezi ně lidé zastřelení při pokusu o útěk, oběti elektrických zátarasů a min i další úmrtí spojená s režimem v hraničním pásmu. Podle údajů ÚSTR připadá přibližně polovina zdokumentovaných případů na střelbu.
Mezi zastřelenými byli i lidé, kteří se o útěk pokusili v sedmdesátých letech. V říjnu 1978 přijeli do Československa bratři Frank a Jörg Prziborowští z východního Německa. Chtěli se přes Československo dostat do západního Německa.
U Všerub bratři kleštěmi přeštípli dráty signální stěny, čímž krátce před půlnocí spustili na rotě poplach. Do terénu za nimi okamžitě vyrazila hlídka se služebním psem.
Pohraničníci bratry vyzvali, aby zastavili, a vystřelili varovně do vzduchu. Služební pes potom povalil Jörga na zem, zatímco Frank pokračoval v útěku. Jeden z vojáků se vydal za ním a ve chvíli, kdy je dělilo přibližně třicet metrů, ho znovu vyzval, aby zastavil, a ještě jednou vystřelil varovně.
Frank ale běžel dál. Další střelba už mířila přímo na něj a jedna z kulek ze samopalu vzor 58 zasáhla devatenáctiletého studenta do hlavy. Zemřel na místě, zatímco jeho bratr Jörg, který byl při zásahu rovněž postřelen, skončil v nemocnici.
Dochovaná dokumentace podle ÚSTR neobjasňuje všechny okolnosti zásahu. Historici se zabývají například tím, proč proti Frankovi nebyl znovu použit služební pes, proč střelba nesměřovala na dolní část těla nebo zda před ní byly využity všechny mírnější možnosti zadržení. Případem se po roce 1989 nezabýval ani Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
Ve Volarech řešili, zda by na člověka opravdu vystřelili
Antonín Hříbal nastoupil k Pohraniční stráži na jaře 1986. Tři měsíce strávil ve výcviku ve Volarech. Bylo mu devatenáct let a stejně jako Barteček se učil, jak postupovat, když někdo zamíří k hranici a odmítne zastavit.
Večer o tom vojáci mluvili mezi sebou. Podle Hříbalových vzpomínek jich bylo na pokoji asi patnáct. Jeden z vojáků říkal, že by s uprchlíkem raději odešel, jiný by v takové chvíli vystřelil do vzduchu. Hříbal později vzpomínal, že se tehdy shodli na tom, že po člověku střílet nechtěli.
Hříbal později vzpomínal, že podle výcviku měla střelba člověka zastavit, ne zabít. Sám ale během vojny nikdy nemusel rozhodovat, zda na prchajícího člověka vystřelí, protože přímo na hranici nakonec nesloužil.
Drátěné zátarasy začaly mizet v prosinci 1989
Ještě na začátku prosince 1989 stály na západní hranici zátarasy, které Pohraniční stráž desítky let hlídala. Změny po listopadové revoluci ale přišly během několika týdnů. Dne 4. prosince byla zrušena povinnost mít při cestě do zahraničí výjezdní doložku a o den později vydal ministr vnitra rozkaz k odstraňování drátěných zátarasů a dalších překážek na vybraných úsecích hranice s Rakouskem.
Pohraniční stráž začala dráty rozebírat 11. prosince 1989. Na úsecích určených ministerským rozkazem měly být práce hotové do konce roku. Odstraňování pokračovalo i v dalších měsících a do konce května 1990 zmizelo z československých hranic téměř 700 kilometrů plotů a dalších překážek.
