Článek
Z Podkarpatské Rusi utíkaly do Sovětského svazu tisíce mladých lidí. V březnu 1939, kdy nacistické Německo obsadilo české země a na Slovensku vznikl samostatný stát, vpadlo na Podkarpatskou Rus maďarské vojsko. Na podzim téhož roku a během roku 1940 odešlo přes hory do Sovětského svazu přes 5 500 převážně mladých lidí. Někteří nechtěli žít pod maďarskou okupací, další uvěřili vyprávění o zemi, kde nikdo netrpí bídou. Mezi uprchlíky byly i Vasilina Ljachová, později provdaná Mesárová, a Jiřina Tvrdíková. Jejich vzpomínky zaznamenala Paměť národa.
Cesta do gulagu začínala za humny
Vasilina vyrůstala v malé vsi na úpatí Karpat, kde rodina hospodařila na několika polích. Doma se mluvilo česky i ukrajinsky. Po příchodu Maďarů viděla, jak ozbrojenci vyvlekli z domu židovského souseda s celou rodinou a v lese za vsí je popravili. Když později vzpomínala na maďarskou okupaci, právě s touto událostí spojovala chvíli, kdy obyvatelé vesnice přišli o svobodu.
Nová hranice v horách nad Podkarpatskou Rusí po maďarské okupaci.
Na tancovačce se seznámila s chlapcem, s nímž se rozhodla utéct do Sovětského svazu. Přidal se k nim ještě jeden zamilovaný pár. Přes hranici se vydali v červenci 1940. Vasilina měla v ruksaku kousek chleba a letní oblečení na převlečení. Oblékla si své nejkrásnější vyšívané šaty, na krk pověsila milované korále a vlasy si zapletla do copu. Hranice ležela takřka za domem. Za svítání si mávali se sedláky, kteří v dálce vycházeli s rodinami na pole.
Cestu přes hranici jim hlídali dva maďarští vojáci s puškami. Oba chlapci se schovali do křoví, odkud vojáky přepadli, sebrali jim zbraně a svázali je. Jednoho z vojáků dokonce přemluvili, aby šel do Sovětského svazu s nimi. Když po přechodu hranice narazili na sovětskou hlídku, okamžitě se vzdali. Týden je drželi pod zámkem v malém dřevěném stavení, pak je poslali do věznice v Charkově.
Vy jste špioni
Už v zimě 1939 zadrželi sovětští pohraničníci také Štěpána Antonije, mladíka z nedaleké obce Kanora. Se dvěma spolužáky se vypravil ke známému mlynáři u hranice, přes kterou za první republiky běžně chodili. Seděli zrovna u koblih a mléka, když do místnosti vstoupila sovětská hlídka. Museli vyndat všechno z kapes. „Vy jste špioni!“ oznámili jim pohraničníci.
V charkovské věznici, kam odvezli Vasilinu, se v celách velkých jako školní třída tísnilo až 150 lidí. Spali na betonu, k jídlu dostávali vodovou polévku s kouskem sucharu. Potřebu vykonávali do plechového kýble v rohu. Vasilina tam strávila zhruba tři měsíce. Doufala, že vyšetřovatele NKVD přesvědčí, že přišla hledat práci. O zacházení s dívkami v celách mluvit nechtěla.
Komisaři s ní obyčejnou tužkou sepsali protokol a vyfotografovali ji. Bez obhájce, administrativním rozhodnutím, dostala za údajnou špionáž a ilegální překročení hranice tři roky v nápravně pracovních táborech. Následovaly týdny cesty v dobytčích vagonech.
Do tábora poslali i Štěpána Antonije. Dostal se do Pečory na severním Uralu a při vyprávění o transportu vzpomínal také na čtyři dny ve tmě v podpalubí lodi. Když vězně vysadili v lese, dozorci jim rozdali sekery a oznámili, že tady budou žít.
Krmelec na hranici a věznice v Ivanovu
Jiřinu Tvrdíkovou vyhodili před maturitou ze zdravotnické školy. S pěti přáteli se rozhodla utéct do Sovětského svazu. Slyšela, že tam bude moci školu dokončit a vystudovat medicínu. Ještě po desítkách let vzpomínala se vztekem na sliby, kterým uvěřila. „Nějaké hovado, že to musím tak říct, rozhlašovalo: ‚Utíkejte do Sovětského svazu! V Sovětském svazu vás nechají dostudovat a udělat maturitu. Budou s vámi zacházet jako s lidmi.‘“
Vojenská hlídka ji zadržela v krmelci, kde chtěla přenocovat, a odvezla ji do věznice v Ivanovu. Jeden z dozorců ji tam chytil za ruku a táhl do sklepa. Zachytila se zábradlí, ubránila se mu a utekla zpět do cely. Jak sama říkala, byla drobná, ale mrštná. Sílu jí tehdy dodal i vztek.
Stejně jako Vasilina dostala tři roky v pracovním táboře. O jejím trestu rozhodli bez její přítomnosti. Když jí ho oznámili, ohradila se. „Vy jste nás odsoudili bez nás? To jste se nás nemohli zeptat?“ Komisař NKVD jí odpověděl, že je drzá a mohla by být špionka. Jiřina tehdy ani nevěděla, co to slovo znamená. Komisař jí řekl, že se to dozví v lágru. „Tak tam se to naučíš.“
Rachov pod Karpatami v roce 1939, kdy Podkarpatskou Rus obsadilo Maďarsko.
V dobytčích vagonech cestovalo kolem šedesáti žen, mezi nimi i matky s dětmi. Dozorci jim nabírali vodu ze žabince. Zásoby, které si ženy vezly z domova, prodali za vodku. Čtrnáct dní dostávaly jen slanou rybku ze sudu, kterou jim lopatkou plácli do nastavené dlaně. Po čtrnácti dnech cesty dorazily do lágru v Uchtě, kde živořilo skoro 20 tisíc lidí. Jiřina tam musela pracovat na pile, přestože už byla hladem tak zesláblá, že neunesla ani prkno. „Vzala jsem prkno a upadla jsem. A bachař mě nakopl. Měla jsem tenkrát jen 35 kilogramů.“
Chtěla jsem umřít. Tak jsem si lehla na sníh. Slyšela jsem, že zmrznutí je dobrá a lehká smrt.
Příděl jídla závisel na tom, kolik práce vězni zvládli. Jiřina chodila na pilu bez snídaně a teprve k obědu dostávala 300 gramů chleba. Část přídělu si schovávala pod polštář na následující ráno, aby nemusela začínat práci nalačno. Po několika měsících už dál nemohla. „Chtěla jsem umřít. Tak jsem si lehla na sníh. Slyšela jsem, že zmrznutí je dobrá a lehká smrt. Tak jsem si lehla a čekala. Už jsem byla bílá zimou, a už jsem o sobě nevěděla. Pak přišla nějaká Ruska, vzala sníh a třela ho o mě, a zachránila mě.“
Matka, která šla hledat syna
Pohraničníci zatýkali také lidi, kteří se vydali za svými příbuznými. Gafa Slyčko se v březnu 1940 vydala do Sovětského svazu hledat syna Vasila, který tam odešel před ní. Krátce po překročení hranice ji však zatkli a odsoudili ke třem letům nucených prací.
Historici z Ústavu pro studium totalitních režimů odhadují, že z Podkarpatské Rusi uteklo do Sovětského svazu 5 až 8 tisíc Rusínů, kteří se většinou vyhýbali službě v maďarské armádě. Další 4 až 5 tisíc uprchlíků tvořili Židé pronásledovaní kvůli svému původu. Po příchodu na sovětské území většinu z nich zatkli. Obviňovali je z ilegálního přechodu hranice, pobytu bez povolení i ze špionáže. Nejčastěji dostávali tři až pět let v táborech v oblasti Pečory, Kolymy, Norilsku nebo Karagandy.
Z lágru rovnou do uniformy
V táborech vězni umírali hlady a vyčerpáním, trpěli kurdějemi, průjmy i tuberkulózou. Naději na propuštění přinesla amnestie pro vězněné Čechoslováky, kterou se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. Podmínkou bylo, že vstoupí do československé vojenské jednotky, která se formovala v Buzuluku, a odejdou na frontu.
Propouštění se však táhlo. Uprchlíky z Podkarpatské Rusi Sověti často vedli jako Maďary, a proto je mezi československé občany, na něž se amnestie vztahovala, nezahrnovali. Mnozí čekali další dlouhé měsíce a tábor opustili až po urgencích československé diplomacie v první polovině roku 1943. V únoru toho roku popisoval plukovník Heliodor Píka situaci v hlášení do Londýna. „Propuštění podkarpatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách.“
Jiřina se do Buzuluku dostala už v roce 1942. Mezi vyhladovělými propuštěnými vězni tam ale propukla úplavice, kterou onemocněla i ona. Když českoslovenští vojáci odcházeli na frontu, kde je u Sokolova čekal první boj s německou armádou, Jiřina musela do nemocnice.
Když Vasilina v červnu 1943 nastoupila k výcviku, vážila 45 kilo. Učila se střílet a účastnila se pochodových cvičení. „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“
Postavení žen v jednotce upravoval praporní rozkaz č. 41, který jim přiznal hodnost vojína. Stal se prvním dokumentem v dějinách československé armády, který potvrdil zařazení žen do vojenské služby. V letech 1943 až 1944 jich do jednotky vstoupilo přes tři tisíce.
Obě dívky sloužily jako zdravotnice a ošetřovaly raněné vojáky. „Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště,“ vzpomínala Vasilina Mesárová. Později působila jako vojenská lékárnice.
Jiřina se poprvé dostala na frontu po osvobození Kyjeva. Pohybovala se přikrčená v zákopech, které v noci osvětlovaly světlice. Nejhorší boje zažila na Dukle. „Dukla byla utopená v krvi.“ Když se tam skláněla nad raněným, zasáhla ji kulka do páteře. Na frontě ji operovat nedokázali, a tak zákrok podstoupila až později v Praze.
Doma o gulagu nemluvily
Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.
Čtyři měsíce před koncem války Vasilina otěhotněla se svým snoubencem, který sloužil u dělostřelectva. Konec bojů ji zastihl v Košicích, odkud se díky měsíční dovolené mohla po pěti letech vrátit do rodné vsi. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“
Doma strávila týden, než se vrátila do Košic. Po válce se za svého snoubence provdala. Později se usadila u Mariánských Lázní a v roce 1960 se přestěhovala do Prahy, kde pracovala v drůbežářských závodech. O věznění v Sovětském svazu doma nemluvila. Bála se potíží s komunistickým režimem.
Jiřina Tvrdíková zemřela v roce 2010. Její vyprávění i vzpomínky Vasiliny Mesárové se dochovaly v nahrávkách Paměti národa.
