Třicet mužů a jedna žena: Hromadné znásilnění, které otřáslo sovětským rájem a skončilo popravami

Sovětský svaz byl po desetiletí vydáván za vzor společnosti, která překonala staré zlo. Čubarovský případ byl jednou z odpovědí na to, jak taková tvrzení vypadala ve skutečnosti. Stalo se to v noci z 21. na 22. srpna 1926 v Leningradu, v parku s pochmurnou pověstí, kam slušní lidé za tmy raději nevstupovali. Desítky mužů tady pět hodin skupinově znásilňovaly dvacetiletou pracovnici knoflíkárny Ljubov Bělovou, uprostřed druhého největšího města země.

Sovětský režim tou dobou existoval sotva pět let od konce občanské války. Celá jedna generace, pachatelé i oběť, vyrůstala v době poválečného chaosu, kdy násilí bylo součástí každodenního života. Trestní zákoník sice od roku 1922 znal paragraf „chuligánství“, ale policie ho vykládala shovívavě. Pokřikování na dívky, napadání kolemjdoucích a opilecké výtržnosti spadaly do kategorie přechodných nedostatků proletariátu. Zbytek se zametal pod koberec.

V takovém prostředí měla každá leningradská čtvrť svůj gang. Ligovka podél Ligovského prospektu patřila k těm nejhůř pověstným. Stály tu továrny a dělnické ubytovny, na každém rohu hospoda, a za soumraku se ulicemi potulovaly skupiny mladých mužů, kteří se nemínili nudit. Právě tady sídlila parta kolem Pavla Kočergina, dělníka ze závodu Kooperator, jehož jméno po roce 1926 z leningradské paměti jen tak nevymizelo.

Jejich oblíbeným místem setkávání byla zahrada San-Galli, zanedbaný pozemek s rozlámanými stromy a cestičkami zarostlými trávou, kde se válely pivní lahve, plechovky a hadry. Byl to kout města, kde se za tmy odehrávaly věci, o nichž noviny tehdy psaly jen výjimečně, až do srpnové noci roku 1926.

V tu sobotu šla Ljubov Bělova k přítelkyni do Tambovské ulice. Bylo jí dvacet let, do Leningradu přišla z venkova za prací v knoflíkárně a chystala se přihlásit na dělnickou fakultu, aby jednou studovala zemědělství. Vydala se Ligovkou, kde za soumraku bloumaly desítky opilců sem tam bez cíle a z každého rohu se ozývaly nadávky.

U Čubarovské uličky ji nepřehlédl Pavel Kočergin, vůdce party. Přistoupil k ní a nabídl společnost. Ljubov odmítla. Než stačila odejít, obklopil ji celý hlouček jeho lidí. Přišly nadávky, strkání, pak rány. Přehodili jí přes hlavu špinavý hadr a odvlekli ji do zahrady San-Galli. Ljubov několikrát upadla do bezvědomí, zatímco ji muži znásilňovali. Brzy se přidali cizí muži z okolí a Kočerginovi lidé rychle vycítili příležitost. Seřadili příchozí do fronty a jeden z nich začal od každého vybírat patnáct až dvacet kopějek na vodku. V určitém okamžiku se přiblížil devětačtyřicetiletý dělník a ti mladší se mu vysmívali, že na takové věci je příliš starý. „Jen se podívejte, jestli na to ještě mám,“ odpověděl a připojil se k ostatním. Teprve po mnoha hodinách zbývající muži Ljubov opustili a odešli, polomrtvou ji nechali ležet na zemi. Náhodou tudy procházel muž, jehož příjmení se dohledat podařilo — Něljubšis. Správně vyhodnotil situaci, sáhl do kapsy a předstíral, že je ozbrojen. Zbývající muži na místě zmizeli a Něljubšis odvedl Ljubov na nejbližší policejní stanici. Bylo tři hodiny čtyřicet minut ráno.

Na stanici Ljubov Bělova podala výpověď. Popsala přibližně třicet mužů, čtyři až pět hodin násilí a vyjmenovala jména a přezdívky těch, které si stihla zapamatovat. Policie vyhlásila pohotovost a ráno kolem desáté hodiny seděla většina pachatelů na výslechu.

Jenže vyšetřování se táhlo. Podobných případů bylo v sovětských městech plno. Milici nevadily, protože pachatelé byli v tehdejší terminologii „třídně blízcí element“, tedy dělníci, na jejichž soudní postih hleděl režim shovívavě. Hrozilo jim nejvýše pět let a sami obžalovaní z Čubarovského případu věřili, že dostanou právě tolik, jak zákoník dovoloval. Byli přesvědčeni, že nic zvláštního neprovedli.

Situaci změnily noviny. Desátého září 1926 zveřejnila Rudá gazeta podrobný popis toho, co se v leningradském parku stalo. O několik dní později přinesl leningradský deník Smena obsáhlou reportáž novináře Khediasheva, který případ podrobně rekonstruoval na základě výpovědí. Informace se šířila sítí tiskové agentury ROSTA do celé země a za pár dní psaly o Čubarovské uličce prakticky všechny leningradské redakce.

Leningradská veřejnost nečekala na výsledek vyšetřování. Dělníci ze závodu Rudý Putilovets i z desítek dalších podniků začali psát petice hned poté, co se případ objevil v novinách. „My, dělníci Rudého Putilovce, po přečtení článku ve večerních Rudých novinách o případu bestiálního činu chuligánů navrhujeme všem orgánům moci, aby přijaly ta nejpřísnější opatření a trestaly podobné zločiny tím nejvyšším trestem.“ Pod podobnými výzvami se sešlo přes padesát tisíc podpisů.

Alexandr Beloborodov, šéf sovětského ministerstva vnitra, byl ve svém postoji jednoznačný. „Žádná shovívavost, žádné milosti, žádné prominutí zločincům. Nejspravedlivějším a nejnutnějším rozsudkem nad násilníky musí být rozsudek — k trestu smrti.“ Někteří historici se domnívají, že mediální kampaň za co nejpřísnější potrestání pachatelů byla koordinována z nejvyšších pater moci. Chuligánství se stalo trnem v oku bezpečnostního aparátu a případ v Čubarovské uličce nabízel příležitost k exemplárnímu varování.

Přelíčení se přesto nekonalo hned. Ljubov Bělova se z té noci vzpamatovávala těžce, lékaři ji měsíce léčili z nervového zhroucení. K tomu přibyla kapavka, kterou ji jeden z pachatelů nakazil a která se roznesla mezi celou partou. V předantibiotické éře mohla taková infekce u žen vést k neplodnosti a v krajních případech ke slepotě. Až když byla Ljubov schopna vypovídat a všichni nakažení se vyléčili, mohlo přelíčení konečně začít, celé čtyři měsíce po činu.

Přelíčení začalo 16. prosince 1926 a přitahovalo pozornost celé země. Soudní síň byla plná novinářů. Obžalovaných bylo sedmadvacet. Bylo jim od sedmnácti do devětačtyřiceti let. Byli mezi nimi dělníci závodu Kooperator i nezaměstnaní, recidivisté i lidé bez jakéhokoliv záznamu.

Obhájcem byl Alexandr Bobriščev-Puškin, věhlasný advokát proslulý ještě z předrevolučních časů. Obžalovaní lhali, odmítali svědčit jeden proti druhému a pokoušeli se Ljubov Bělovou vylíčit jako prostitutku, která s nimi šla dobrovolně. Jejich příbuzní skládali křivé přísahy, aby zajistili alibi. Bratr jednoho z obžalovaných, komsomolský tajemník velkého leningradského závodu, byl nakonec sám odsouzen za falešné svědectví. Na soudce a svědky přicházely výhružky. Obžalovaní se chovali s okázalou drzostí, ze soudní lavice pokřikovali, aby jim žalobci nepřišívali politické motivy, a obžaloba jejich vzájemnou soudržnost popisovala heslem všichni za jednoho, jeden za všechny.

Za chuligánství hrozily nejvýše dva roky vězení, ale za banditismus s politickým podtextem trest smrti. Žalobce trval na tom, že případ přesahoval pouhou kriminalitu. „Čubarovský případ vzbuzuje radost u těch, kdo za hranicemi Sovětského svazu vidí v každém takovém jevu důkaz nestability, pomíjivosti sovětského režimu.“ Oběť přijela do Leningradu studovat, pracovala poctivě a připravovala se stát vzdělaným sovětským kádrem. Útok na ni proto nebyl jen sexuálním násilím, ale podle soudu útokem na budoucnost socialistického státu. Chuligán přestal být chuligánem a stal se politickým bandytou, čímž se otevřela cesta k trestu smrti, kterou soud bez váhání přijal.

Leningradský gubernský soud vynesl rozsudek 28. prosince 1926. Sedm mužů v čele s Pavlem Kočerginem bylo odsouzeno k trestu smrti. Zbývající dostali od jednoho roku do deseti let v táborech na Soloveckých ostrovech. Jeden obžalovaný byl zproštěn viny. Prezidium VCIK (Všeruského ústředního výkonného výboru) posléze dvěma z odsouzených k smrti trest zmírnilo, zbývajících pět bylo popraveno.

Zprávu o rozsudku rozeslaly sovětské noviny záměrně po celé zemi, aby bylo jasné, že podobné činy zůstanou napříště bez milosti. Ne všichni to přijali bez odporu. Neznámí pachatelé podpálili závod Kooperator, odkud část odsouzených pocházela, a v roce 1927 se na Ligovce začaly tvořit gangy, které se samy nazývaly „Svaz rudých chuligánů“, jako přímá provokace vůči justici, která Čubarovce odsoudila za politický banditismus. Milice je rozháněla několik let. Odsouzení, kteří místo popraviště zamířili do táborů na Soloveckých ostrovech, se tam zabydleli lépe, než by kdo čekal. Akademik Dmitrij Lichačov, který byl na Solovkách jako politický vězeň ve stejné době, vzpomínal, jak čubarovci seděli za stolky jako přidělovači práce a rozdávali ostatním vězňům pracovní rozkazy.

Čubarovský případ pronikl i do literatury. Ilja Ilf a Jevgenij Petrov ho zmínili v románu Dvanáct křesel, přímo v epizodě z novinové redakce, kde šlo o jedno z nejžhavějších témat té doby. Roku 1930 vznikl němý film Soud musí pokračovat v režii Dzigana a Šrajbera s Raisou Jesipovovou v hlavní ženské roli. Zatímco před skutečným soudem stálo sedmadvacet mužů, filmová verze pracovala pouze s pěti.

Po vynesení rozsudku zájem novin o případ ustal stejně rychle, jak vznikl. Slovo „čubarovščina“ však do ruštiny vstoupilo jako označení skupinového znásilnění z chuligánských pohnutek a v tomto smyslu se používalo ještě léta. Překlasifikování činu na politický banditismus, jež umožnilo pět poprav, se ukázalo jako nástroj s daleko delším dosahem, než si tehdy kdokoliv uvědomoval. Nedbalost se brzy přejmenovávala na sabotáž, pracovní úraz na záškodnictví.

Násilí na ulicích přitom nebylo žádnou novinkou. Již rok před srpnovou nocí psal regionální deník Leningradská Pravda o rostoucím chuligánství a napadání žen. „Mládež je plná energie, ale neví, kam ji nasměrovat. Vše začíná maličkostmi — urážky dívek, napadání kolemjdoucích… Město nesoucí Leninovo jméno musí být očištěno od chuligánství.“ Nikdo příliš neposlouchal.

Co se s Ljubov Bělovou stalo dál, historické záznamy zachycují jen mlhavě. Místo, kde se v srpnu 1926 odehrál čin, dnes nese název Transportní ulička. Čtvrť svou pověst neztratila ani za téměř sto let. V březnu 2024 tam parta výrostků ve věku třinácti až patnácti let ubila k smrti osmačtyřicetiletého muže.

Zdroje:

soviethistory.msu.edu, kcgs.net.ua, spbvedomosti.ru, argumenti.ru, svpressa.ru, cnn.iprima.cz