Krutý úděl žen z Moravy: Krásné prodali do osmanských harémů, jiné čekalo veřejné znásilnění a smrt

Šestého října 1663 stála dvousetčlenná valašská posádka v průsmyku u Starého Hrozenkova tváří v tvář čtyřtisícové přesile tureckých a tatarských vojsk. Muži věděli, že zemřou. Jejich velitel uprchl, oni však zůstali, protože každá hodina odporu dávala obyvatelům okolních vesnic šanci ukrýt se v lesích. Zatímco v průsmyku probíhal nerovný boj, v níže položených oblastech Moravy se již rozehrávala jiná, o nic méně tragická scéna. Osmanská vojska prohledávala domy a vyháněla jejich obyvatele. Muže oddělovala od žen, staré od mladých. A pak přišlo rozdělení, které pro mnohé znamenalo osud horší než smrt.

Moravané žili ve strachu už několik generací. Starci vyprávěli vnukům o předchozích nájezdech. Děti se učily poznávat dým na obzoru, aby věděly, kam utíkat, když zazní poplach. Města na jihovýchodní Moravě se postupně opevňovala – Strážnici, Uherské Hradiště i Uherský Brod obklopovaly hradby a bastiony. Každé jaro přinášelo stejnou otázku: Přijdou zase?

V roce 1605 přitáhla vojska sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje a předměstí Strážnice shořelo během jediného dne. O šestnáct let později, v roce 1621, dorazila sedmdesátitisícová armáda Gábora Bethlena a Jana Jiřího Krnovského spolu s tureckým pašou. Taková masa vojáků vyloupila krajinu do poslední hrsti obilí a lidé začali jíst kůru ze stromů. V roce 1623 pak přišel mor a mrtvoly se hromadily v ulicích. Rok 1663 ale překonal všechno předchozí. Jeho brutalita se vryla do paměti natolik, že se o ní vypráví dodnes.

Osmanské vojsko doprovázela celá síť překupníků. Měli s sebou řetězy, okovy, provazy. Věděli, že za pár dní budou mít co prodávat. Zajatce třídili už na bojišti, hned tam, kde ještě leželi mrtví. Mladé ženy šly doprava, děti doleva. Staří a nemocní často nečekali na žádné rozhodnutí.

Historička Karolína Srncová z Masarykovy univerzity v Brně vysvětluje: „Osmanská vojska byla doprovázena překupníky, kteří po bitvě, přímo na bojišti odkoupili od konkrétních bojovníků jejich zajatce a ty pak po určitém množství, dvaceti třiceti zajatců, svazovali okovy na krku. Byl to skutečně masový obchod.“

Překupníci měli jasnou představu, co se v Istanbulu dá prodat. Mladé ženy přinášely nejvyšší ceny. Podle dobových zápisů však odváželi Osmané i kojence a nemocné – nakládali je do nosítek, vozili do vnitrozemí, tam je vyléčili a pak prodali.

Na trzích s otrokyněmi platilo jasné pravidlo: krása znamená peníze. Počítal se věk, zdraví, panenství, ale nad vším vládla krása. Kupující si mohli ženy prohlédnout důkladně, což obvykle znamenalo, že musely stát nahé před zraky všech přítomných. Muži prohlíželi zuby jako u koní, ohmatávali prsa a stehna, kontrolovali, jestli žena nekulhá.

Ceny se lišily podle toho, kam měla žena zamířit. Africké otrokyně určené na pole stály mezi 1500 až 2500 kurus, zatímco bílé otrokyně do harémů začínaly na 6000 kurus. Archivní záznam uvádí jeden prodej za 88 000 kurus. Pro srovnání: za 27 guruš se tehdy dalo koupit 462 kilogramů masa, 933 kilogramů chleba nebo 1385 litrů mléka.

Nejvíc žádané byly panny mezi třinácti a pětadvaceti lety. Před prodejem je vyšetřovala porodní asistentka. „Mladá dívka zůstává s novým pánem, dokud se nepotvrdí, že nemá žádné tělesné vady. Porodní asistentka je povolána, aby zkontrolovala, zda měla dívka předtím pohlavní styk,“ píše se v dobovém záznamu. Cena panny mohla být dvojnásobná.

V 16. a 17. století žila v Istanbulu pětina obyvatel buď jako otroci, nebo jako bývalí otroci. Otrokářský trh poblíž Velkého bazáru fungoval až do roku 1846, kdy ho sultán Abdulmecid oficiálně zakázal. Zákaz však zůstal jen na papíře – obchod se přesunul do soukromí.

Cestovatel Nicolas de Nicolay popsal v 16. století, co viděl: „Otroci jsou vystaveni ve stájích jako stáda zvířat a ti, kteří tam přijdou, si vybírají ty, které se jim líbí, a platí za ně. Mladé a dobře stavěné panny jsou zadrženy, pokud se zalíbí veliteli celníků. Protože nemilosrdní Tataři zneuctí tyto dívky po zajetí a ponechávají si jen ty nejkrásnější, aby je prodali za vysoké ceny.“

Rasa rozhodovala o postavení i mezi obchodníky. Ti, kdo prodávali bílé otrokyně, měli v gildách vyšší status. V Káhiře směli do prestižních kupeckých organizací, zatímco jejich kolegové obchodující s černými otroky zůstávali venku.

Harém nebyl pozlacená klec. Ženy tam sice žily privilegovaněji než ty, co dřely na polích, pořád to však byly otrokyně bez svobody a sexuální objekty svých pánů. Harém fungoval jako stát ve státě – s vlastní hierarchií, pravidly a intrikami. Každá žena znala své místo a věděla, že jediná cesta vzhůru vede přes postel pána.

Strážci byli eunuchové. Černí ze subsaharské Afriky dohlíželi na konkubíny, bílí z Balkánu nebo Kavkazu spravovali ostatní části paláce. Mezi kastráty a ženami se odehrával každodenní život plný soupeření o přízeň, závisti a nenávisti.

Ne všechny ženy zůstaly otrokyněmi navždy. Pokud se konkubína stala sultánovou oblíbenkyní a porodila mu dítě, získávala status umm al-walad – matky dítěte. Po smrti pána se stávala svobodnou. Její děti, pokud je sultan uznal, měly stejná práva jako potomci ze svobodného manželství včetně nároku na dědictví. Bývalá moravská otrokyně tak mohla skončit výš než svobodná měšťanka v rodné vlasti.

Většina takové štěstí neměla. Sloužily jako služky, snášely opakované znásilňování a žádná naděje na změnu se jim nenaskytla. Některé skončily v prostituci. Islamské právo ji sice zakazovalo, ale pasáci našli skulinu v zákoně – prodali otrokyni klientovi, který ji po jednom nebo dvou dnech vrátil s výmluvou na nespokojenost. Fungovalo to jako legální prostituce.

Štefan Pilárik starší sloužil v Senici jako farář, než ho třetího září 1663 zajali Tataři. Měl štěstí – přežil. O dvacet let později, v roce 1684, vydal knihu Turcico-Tartarica crudelitas. Je to jeden z mála zachovaných osobních záznamů Moravana z tureckého zajetí.

„Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien. Bolo počuť žalostný nárek a krik: Ó beda! Ó beda nám! Ó veľké nešťastie!“ píše farář o prvních dnech.

Znásilňování probíhalo veřejně před očima ostatních zajatců. Nezáleželo na věku ani na tom, jestli byla žena těhotná. „Keď nejaká samodruhá mala rodiť a dieťa ešte len prichádzalo na svet, vyrvali tieto hrozné medvede takéto dieťa násilím, mrštili ho o zem alebo o skalu, vrhli sa na prsia rodičky, vycicali mlieko až do krvi, napokon odrezali prsia, odhodili a pripaľovali rozžeraveným železom alebo uhlíkmi.“

Brutality pokračovaly i po skončení bojů. Tataři nutili zajatce jíst syrové koňské maso a pít vodu z bahnitých močálů. V noci je spoutávali a přikovali ke kopytům koní, na záda jim kladli sedla a sami si pak na ně lehali. Za každý pohyb přišlo bití, i za pokus o modlitbu.

Během tureckého tažení v roce 1663 bylo zajato na sto tisíc lidí. Z Uherskobrodska jich odvlekli nebo zabili víc než čtyři tisíce. Ze Světlovského panství, které zahrnovalo i Starý Hrozenkov, odvlekli pouze osmdesát jedna obyvatel – díky statečnosti dvou set Valachů, kteří celou noc zadržovali tureckou přesilu v průsmyku.

Domů se vrátili jen jednotlivci. Osmané záměrně posílali zajatce na opačné konce své obrovské říše. Moravanku mohli odvléct do Egypta, jejího manžela do Aleppa, děti do Istanbulu. Žádná rodina nezůstala pohromadě. Každý skončil někde jinde, mezi cizími lidmi, v cizím světě. Osmané to dělali záměrně – izolovaný zajatec se nemá kam vrátit, nemá komu utéct.

Někteří se po letech přece jen dostali na svobodu. Buď je vykoupila rodina, pokud měla dost peněz, nebo přijali islám a postupně stoupali na vyšší pozice. Osmanská říše totiž fungovala jinak než křesťanská Evropa. Ve stavovské společnosti se každý narodil do své vrstvy a tam zůstal – sedlák zůstal sedlákem, šlechtic šlechticem. V Osmanské říši však mohl bývalý otrok vystoupat až na nejvyšší posty. Záleželo na schopnostech a loajalitě, ne na původu. Byl to svět, kde zotročený Moravan mohl velet vojskům nebo spravovat celé provincie.

Rok 1683 přinesl zlom. Po neúspěšném obléhání Vídně začala osmanská expanze slábnout. V bitvě na Kahlenbergu se významně zasloužili i moravští a čeští šlechtici, mezi nimi Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, který tímto činem vrátil své rodině čest ztracenou účastí v protihabsburském odboji.

Ještě dlouho po ukončení tureckého nebezpečí však zůstávaly Turecko a Orient v lidové představivosti symbolem něčeho vzdáleného, exotického a nebezpečného. Etnograf Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici říká: „Po celé 18. a ještě i 19. století bylo Turecko v lidovém prostředí obrazem Orientu, něčeho vzdáleného, romantického, zvláštního. Cokoli k nám přišlo z Východu a bylo jiné, než obyvatelé znali, bylo označeno přízviskem turecký.“

Památka na padlé obránce i oběti tureckých nájezdů se uchovávala v lidových písních a pověstech. U Starého Hrozenkova lidé postavili kapličku připomínající hrdinnou smrt dvou set Valachů. Loni na podzim, v říjnu 2025, byl na místě bitvy slavnostně odhalen nový památník podle návrhu akademického sochaře Jiřího Beránka. Pět metrů vysoké dubové kříže ve tvaru františkánských křížů ze 17. století symbolizuje útok na křesťanství. „Jeden kříž je zlomený a kácí se, ale ostatní vytrvaly a neochvějně stojí dál,“ vysvětluje Ladislava Kotačková z Muzejního spolku Aloise Jaška v Bojkovicích.

Tisíce moravských žen odvlečených v roce 1663 do otroctví nemají jména. Nezanechaly dopisy, deníky ani hroby. Zůstala jen čísla v účetních knihách istanbulských obchodníků, ceny v kurusech, záznamy o prodejích. A jejich osud vypráví o době, kdy se ženy stávaly zbožím a krása znamenala rozdíl mezi přežitím a smrtí.

Zdroje:

ct24.ceskatelevize.cz, idobryden.cz, zlatyfond.sme.sk, en.wikipedia.org, idnes.cz, dergipark.org.tr