Zpovědi sexuálních otrokyň ISIS: Jak žijí dnes jezídské ženy, které přežily brutální zajetí

Slunce nemilosrdně pálilo 2. srpna 2014 na sklizená pole v severním Iráku, kde jezídové slavili konec půstu. Atmosféra byla neklidná, teploty stoupaly nad 40°C a mezi obyvateli vesnic kolem hory Sindžár se šířily znepokojivé zvěsti. Za soumraku se začala objevovat neznámá vozidla a s příchodem tmy sílil pocit zlé předtuchy. Když ISIS v následujících dnech dobyl region, nastala pro jezídskou komunitu katastrofa nepředstavitelné rozměry.

Leilin osud se začal měnit 3. srpna 2014, stejně jako osud tisíců dalších jezídů. Tato pětadvacetiletá farmářská dcera s jemným obličejem a laskavým vystupováním se se svou rodinou ocitla v pasti. Její mladší sestra z vesnice Siba Sheikheder ještě stihla varovat rodiče telefonátem: „Utíkáme – ISIS se blíží.“ Leila s rodinou se pokusila zachránit v Sindžáru, ale město bylo již samo pod útokem. Schovali se v křovinaté oblasti za městem, kde je obklíčili bojovníci ISIS vedení mužem s rudým obličejem a vousy, jehož ostatní oslovovali jako „emíra“. Pod pohrůžkou násilí jim sebrali vše cenné – peníze, zbraně, zlato a telefony – a odvezli je do ústředních vládních kanceláří v Sindžáru.

V budově, kde se kdysi vydávaly občanské průkazy, se tísnily tisíce žen a dívek v přízemí, zatímco muži byli shromážděni v patře. Večer s příchodem tmy přinesli ozbrojenci dovnitř lucerny a v jejich chvějivém světle začali systematicky prohlížet tváře tisíců shromážděných žen a dívek. Nastala panika, ženy se choulily k sobě, aby se chránily, ale výběr začal. Když strážci s lucernou došli k Leile, zachvátil ji tak silný, ochromující strach, že ztratila vědomí a zhroutila se k zemi – tento okamžik ji zachránil před odvlečením té noci. Její sestřenice, které zůstaly při vědomí, takové štěstí neměly a zmizely s únosci. Leilin příběh, přestože s dočasným štěstím, byl jen jedním z tisíců podobných osudů. O rozsahu systematického teroru svědčí zprávy z postižených oblastí: „Zpočátku hledaly svobodné ženy a dívky starší osmi let,“

Podle irácké poslankyně Vian Dakhilové bylo odhadem 6 000 jezídů – většinou žen a dětí – zotročeno a transportováno do věznic ISIS, vojenských výcvikových táborů a domovů bojovníků napříč východní Sýrií a západním Irákem, kde byli znásilňováni, biti a prodáváni.

Jezídové, odvěcí obyvatelé severního Iráku, představují kurdsky mluvící náboženskou skupinu s méně než milionem příslušníků celosvětově. Staletí pronásledování ze strany muslimských vládců, kteří je označovali za nevěřící a nutili ke konverzi, formovalo jejich identitu a kolektivní paměť.

Matky a babičky předávaly svým dcerám ústně prastaré příběhy o tom, jak se jezídské ženy v minulosti bránily - příběhy, které se náhle staly děsivě aktuálními, když ISIS začal z jejich dcer dělat sexuální otrokyně, stejně jako to dělali dobyvatelé před stovkami let.

Z půl milionu iráckých jezídů jich většina žila v oblasti Sindžár v provincii Ninive. Mnozí ze Sýrie a Turecka uprchli do sousedních zemí nebo do Evropy, zejména do Německa, kde jejich komunita čítá kolem 25 000 osob.

Ve srovnání s jinými teroristickými skupinami vynikal Islámský stát v mnoha ohledech - jedním z nich bylo systematické sexuální otroctví, které považoval za integrální součást své náboženské praxe a ideologie. Jejich postup na oblasti obývané jezídy nebyl jen územním výbojem, ale pečlivě naplánovanou operací s cílem získat sexuální otrokyně. „Když teď máme chalífát, tak můžeme mít otrokyně chalífátu!“ prohlásil britský džihádista Abú Baraa, odhalujíc skutečné motivy ISIS, které se opíraly o zvrácenou interpretaci islámského práva.

Na ovládnutých územích islamisté okamžitě zahájili rozdělování obyvatel podle pohlaví a věku. Mladé chlapce nutili svléknout se do půl těla - pokud jim již rostlo podpaždní ochlupení, byli zařazeni mezi muže a hromadně popraveni za vesnicemi. Ženy naložili do autobusů a transportovali nejprve do Mosulu a dalších velkých měst, později do menších lokalit s trhy specializovanými na obchod s otrokyněmi.

ISIS ospravedlňoval zotročování jezídských žen jako cestu k jejich konverzi na islám a považoval to za nedílnou součást své expanzivní ideologie. „Patří to mezi největší čest islámu a jeho práva šaría, neboť jasně potvrzuje nadřazenost lidí šaríi, velikost jejich záležitostí, dominanci jejich státu a sílu jejich moci,“ psali v nechvalně známém pamfletu obhajujícím otroctví.

Obchodování s unesenými ženami a dívkami probíhalo s děsivou systematičností – ISIS si vedl přesné záznamy, třídil zajatkyně podle věku a vzhledu, a bezohledně s nimi nakládal jako s obyčejným zbožím. Postupně vznikla specializovaná skupina obchodníků, jakási „kasta velkoobchodníků“, kteří od bojovníků nakupovali ženy ve velkém množství a dále je přeprodávali. Teroristé vytvořili katalogy s fotografiemi, kde byly zajaté ženy a dívky prezentovány jako zboží na prodej pro potenciální kupce.

Navzdory islámskému právu šaría, které vyžaduje přísné zahalení žen, byly otrokyně na trhu s lidmi vystavovány pohledům potenciálních kupců a musely se před nimi předvádět, zcela nezahalené. Kupci se jich ptali na intimní detaily, například na poslední menstruaci, aby zjistili, zda nejsou těhotné - sex s těhotnou otrokyní totiž Korán zakazuje. Prodej probíhal různými kanály: na trzích, v halách a vězeních v předem stanovených časech, ale také elektronicky přes mobilní aplikace, kde bojovníci sdíleli fotografie a přidělená čísla otrokyň.

Po prvotním chaotickém rozdělení byla Leila převezena do Tel Afaru, kde byla škola přeměněna na věznici. Ženy byly namačkány v bývalých učebnách pod dohledem strážců, kteří si mezi nimi vybírali ty nejkrásnější, aby sloužily jako otrokyně.

Zahra, dcera farmáře z vesnice Koja, popsala příjezd na farmu poblíž Rakky v Sýrii: „Když jsme dorazili, viděli jsme čtyři nebo pět autobusů plných členů ISIS s dlouhými vlasy a vousy. Byli jako zvířata. První den přišli mezi nás a začali si vybírat dívky. Dva nebo tři z nich chytili dívky, zavázali jim oči a násilím je odvlekli do auta. Dívky plakaly a křičely, ale jim to bylo jedno.“

Z dvoupatrové farmářské usedlosti na břehu řeky Eufrat mohly dívky vidět vodní tok, ale okolní stromy a ploty je ukrývaly před zraky případných svědků nebo zachránců. „Byly jsme jako ovce, když se k nim pastýř přiblíží a ovce se rozprchnou; tak jsme byly my, utíkaly jsme před nimi,“ dodala Zahra, popisující paniku a bezmoc.

Khulka, třicetiletá žena z města Tel Qasab, vylíčila děsivé podmínky ve vězení: „Neustále nás bili a měly jsme průjem ze strachu. Nesprchovaly jsme se měsíc a měly jsme ve vlasech vši. Po dvou měsících nás vyvedli ven, ale nemohly jsme stát, protože jsme tak dlouho neviděly slunce.“ Fyzické i psychické utrpení bylo nesnesitelné.

Jezídské ženy nalézaly nečekané cesty k odporu. Khulka si propašovanou jehlou vytetovala na tělo jména manžela a otce směsí mateřského mléka a popela. Kdyby zemřela, mohli by její tělo alespoň identifikovat. Stejnou jehlou pak vyšívala telefonní čísla příbuzných do spodního prádla - svého i ostatních žen.

Takové metody přežití nebyly nové. Už během první světové války, když z oblasti dnešního Turecka uprchly jiné jezídky, dělaly totéž - mazaly dcerám tváře popelem, stříhaly jim nakrátko vlasy, vydávaly je za chlapce.

„To, jak se bránily, skutečně ukazuje neuvěřitelnou inteligenci, odvahu a sílu,“ poznamenala právnička v oblasti lidských práv Sherizaan Minwalla.

Některé ženy a dívky se rozhodly ukončit své utrpení sebevraždou - podřezáním zápěstí, oběšením nebo skokem z budov. Pro mnohé to v dané chvíli byla jediná cesta, jak uniknout neustálému znásilňování a ponižování, zachránit si alespoň vnitřní svobodu.

Ženy z jezídské komunity nebyly jedinými oběťmi systematického sexuálního otroctví ISIS. Organizace zotročovala i sunnitské muslimky - ženy stejné víry, kterou se zaštiťovala. Stačilo je obvinit z „odpadlictví“, často na základě vykonstruovaných záminek. Hanan, 26letá sunnitka, byla zadržena v Hawiji poté, co jejímu manželovi se podařilo uprchnout. Když odmítla nucený sňatek s místním velitelem ISIS, vyjádřila to jasně slovy: „Raději mě zabijte, protože to nikdy neudělám.“ Následovala brutální odplata v podobě znásilňování.

Nejlepší šance na útěk byla paradoxně během prvních chaotických dnů zajetí. Mnoho jezídek se protáhlo za soumraku přes blátivé pole, držely se příkopů a úvozů, aby se vyhnuly hlídkám ISIS. Spoustu jich tehdy zachránili pešmergové, kurdské ozbrojené síly. Ti, kteří zůstali déle v zajetí, se uchylovali k jiným metodám; schovávali pod oblečením mobily - alespoň tak mohli riskantně zavolat rodině a popsat přesně, kde se nacházejí, když se naskytla alespoň sebemenší příležitost.

Vznikla neformální síť záchrany. Místní podnikatelé, většinou jezídé, se stali pašeráky zajatých žen. Mnozí k tomu měli osobní důvod - ISIS jim unesl vlastní příbuzné. Abdullah, který pomohl Leile uprchnout, se stal pašerákem poté, co ISIS unesl 50 členů jeho rodiny. Ti, kteří měli možnost pomoci, často riskovali vlastní životy.

A.K.H. se svou sestrou využily povolené cesty na nákup k útěku. Na trhu se jim podařilo půjčit si mobil a zavolat příbuzným, kde se nacházejí. S pomocí jednoho z místních se dostaly až na hranici Turecka, odkud je příbuzní propašovali zpět do bezpečí Kurdistánu.

V některých vzácných případech pomohli otrokyním i samotní bojovníci ISIS, ačkoliv jejich motivace byly zvrácené. Jak uvedla pětadvacetiletá žena, její majitel jí jednoho dne nečekaně přinesl zalaminovaný papír o propuštění. „Vysvětlil mi, že právě dokončil výcvik, aby se stal sebevražedným atentátníkem,“ vzpomínala žena, která pak s dokumentem podepsaným „soudcem“ ISIS putovala v relativním bezpečí ze Sýrie do Iráku. Pro ni to byl nepochopitelný, ale život zachraňující zvrat.

Trauma ze zajetí je pro přeživší celoživotním břemenem, hluboké rány na duši se nezacelují. „Nikdy se nevdám. Po tom, co jsem prožila, se mi při pomyšlení na muže dělá zle,“ svěřila se A.K.H., zatímco její sestra dodala: „Nemůžu už ani plakat. Všechny city jsem ztratila.“

Mnohé z těchto žen později ukončily život vlastní rukou. Hanba a tíha toho, co prožily, byla prostě příliš velká. Lidskoprávní organizace upozorňují, že velké množství přeživších bojuje s myšlenkami na sebevraždu, i přes to, že se více než tisícovce žen podařilo z pekla vytvořeného ISIS uniknout.

Mnoho vesnic zůstalo opuštěných. Většina rodin se bála vrátit do svých domovů, kde zažily takové hrůzy, a raději zvolily život v uprchlických táborech. Většina přeživších hledala útočiště v uprchlických táborech nebo pronajatých bytech v Kurdistánu. Značný počet jezídů také odešel do zahraničí, zejména do Německa, kde vznikla aktivní diasporální komunita.

Přežívající ženy marně hledaly odbornou pomoc - lékaři a psychologové, kteří by rozuměli jejich traumatu, zoufale chyběli. Postupem času vznikaly specializované programy zaměřené na psychologickou podporu a reintegraci do společnosti. Tyto iniciativy pomáhají ženám vyrovnat se s traumatem a postupně obnovovat svůj život.

Návrat k běžnému životu po takových hrůzách je nesmírně obtížný. Ilustruje to i příběh Leily: Když se po svém útěku dostala do bezpečí Kurdistánu k rodině, zhroutila se. Byla v takovém šoku, že prvních několik týdnů měla problém s komunikací. Její mysl zůstala uvězněna v prožitých hrůzách.

Přeživší ženy našly způsob, jak bojovat s traumatem - svým hlasem. Mnohé z nich vystupují na veřejnosti, kde popisují, co se jim stalo, aby svět nezapomněl na utrpení jezídů a aby ti, kdo tyto hrůzy způsobili, byli jednoho dne potrestáni.

Zdroje: www.blesk.cz, tn.nova.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, www.theguardian.com