Článek
Když se v roce 1933 Adolf Hitler chopil moci v Německu, přišel s vizí čisté a silné árijské rasy. Ironií však zůstává, že zatímco navenek prosazoval zdravý životní styl a bojoval proti „dekadenci“ Výmarské republiky, v pozadí nacistického válečného úsilí stály právě drogy - stimulanty, které poháněly jak samotného Hitlera, tak jeho vojáky.
Protidrogová politika nacistické strany
Nacistická strana původně vystupovala ostře proti drogám. Německo se po první světové válce potýkalo s rozšířeným užíváním morfinu a kokainu, což Hitler označoval za další znak „morálního úpadku“ Výmarské republiky. Němečtí občané před Hitlerovým nástupem k moci skutečně drogy užívali ve velkém měřítku - jak uvádí Norman Ohler ve své knize „Totální rauš“, Německo bylo v letech 1925-1930 zodpovědné za 40 % světové produkce morfinu.
Hitler sám propagoval zdravý životní styl, odmítal alkohol a cigarety. Podle dostupných informací dokonce po první světové válce zahodil balíček cigaret do řeky a nikdy více nekouřil. Jeho postoj k drogám však prošel dramatickou změnou, když se seznámil s doktorem Theodorem Morellem.
Hitlerův osobní lékař Morell
V roce 1936 byl Theodor Morell představen Hitlerovi poté, co úspěšně vyléčil přítele nacistického vůdce a oficiálního fotografa strany Heinricha Hoffmanna z gonorrhey. Hitler, který již dlouho trpěl žaludečními problémy a střevními potížemi, se svěřil do Morellovy péče. Zpočátku mu Morell předepsal experimentální léčbu bakteriemi Mutaflor, což Hitlerovi pomohlo. Byl to však teprve začátek. Postupem času začal Morell Hitlerovi podávat čím dál silnější látky. Hitler dostával injekce steroidů, vitamínů, glukózy, kokainu proti bolesti v krku a zejména Eukodal - opiát podobný heroinu. Tyto látky měly dramatický efekt na Hitlerovo chování a výkonnost.
Ernst-Günther Schenck, lékař SS, který později napsal knihu teoretizující o Hitlerově Parkinsonově chorobě, získal jeden z vitamínových balíčků, které Morell každé ráno Hitlerovi podával, a nechal jej laboratorně otestovat. Ukázalo se, že Morell vpichoval Hitlerovi metamfetamin.
V hlavním stanu Felsennest byl v červnu 1940 zachycen celý Hitlerův štáb. Mezi vojenskými uniformami je v brýlích dr. Morell, Hitlerův osobní dodavatel drog, čtvrtý zprava.
Efekt drog na Hitlera byl dobře patrný například při jeho setkání s Benitem Mussolinim v létě 1943. Hitler byl před setkáním vážně nemocný a trpěl bolestivou zácpou. Po injekci Eukodalu však nejen že ožil, ale mluvil během setkání hodiny bez přestávky. Vyčerpaný Mussolini jen seděl, vzdychal a otíral si čelo kapesníkem. Italský diktátor se původně chtěl s Hitlerem setkat, aby vyjednal vystoupení Itálie z války, ale kvůli Hitlerově drogovému monologu se vůbec nedostal ke slovu.
„Jeho generálové vytrvale opakovali, že je potřeba válku ukončit, že Německo prohraje, že se řítí do propasti. A on to nechtěl slyšet. Měl přece svého doktora Morella, který mu podával drogu, navozující pocit nepřemožitelnosti,“ uvádí Norman Ohler, který strávil pět let intenzivním studiem archivů v Německu a USA a rozhovory s pamětníky, aby odhalil skutečný rozsah užívání drog v nacistickém Německu.
Pervitin jako zázračná tabletka pro vojáky
Zatímco Hitler osobně užíval opiáty a další látky, německá armáda se spoléhala především na Pervitin. Tato německá verze metamfetaminu byla patentována farmaceutickou společností Temmler v roce 1937 a zpočátku byla volně dostupná v lékárnách až do roku 1939. V Berlíně se stala velmi populární, podobně jako dnes káva - lidé ji užívali pro povzbuzení a zlepšení nálady.
Temmler pro Pervitin vytvořil rozsáhlou marketingovou kampaň podle vzoru Coca-Coly. Reklamy na Pervitin bylo možné vidět všude v Berlíně - na sloupech nádraží i na autobusech. Firma také zaslala vzorek drogy každému lékaři v Berlíně, v naději, že lékařská komunita povede veřejnost k užívání Pervitinu vlastním příkladem.
„Stejně jako dnes lidé pijí například kávu pro povzbuzení, tak brali tehdy všichni pervitin. Firma, jež jej vyráběla, dokonce chtěla, aby se pervitin stal jakýmsi konkurentem Coca-Coly,“ popisuje Ohler.
Armáda rychle rozpoznala potenciál látky, která dokázala udržet vojáky vzhůru a v pohotovosti po několik dní. Wehrmacht (oficiální název pro německé ozbrojené síly v období 1935-1945) vyzkoušel účinky metamfetaminu poprvé při invazi do Polska v roce 1939. Vojáci drogy nadšeně přijali a jejich velitelé psali pozitivní hlášení doporučující její použití. V předvečer dalších vojenských operací si Wehrmacht objednal 35 milionů tablet Pervitinu. Droga byla masově distribuována během invaze do Francie v roce 1940. Vojáci ji nazývali „Panzerschokolade“ (tanková čokoláda) a její účinky výrazně přispěly k úspěchu bleskové války (Blitzkrieg).
Z dochovaných zpráv z fronty je patrné, jak vojáci vnímali účinky drogy: „Všichni muži jsou svěží a v dobré náladě, disciplína na vynikající úrovni. Pozorujeme mírnou euforii a zvýšenou chuť do akce. Psychické povzbuzení je velmi patrné. Žádné nehody se neobjevily. Účinek přetrvává dlouho. Po užití čtyř tablet se dostavuje dvojité vidění a barevné halucinace.“
Jiná zpráva uváděla: „Pocit hladu zcela ustupuje. Mimořádně přínosná je zejména náhlá energická chuť do práce. Účinek je tak zřetelný, že nemůže jít o pouhé zdání.“
Zázračná tabletka i pro civilní obyvatelstvo
Pervitin nebyl pouze vojenskou drogou - pronikl hluboko do každodenního života běžných Němců a stal se součástí německé kultury. Farmaceutická společnost Temmler, která stála za jeho vývojem, zahájila jednu z nejagresivnějších marketingových kampaní své doby. Droga byla představována jako „zázračná pilulka“ schopná vyřešit prakticky jakoukoli běžnou potíž.
Pro ženy v domácnosti byl Pervitin propagován jako revoluce zvládání péče o domácnost. Reklamy slibovaly, že metamfetamin dokáže proměnit vyčerpanou hospodyni v energickou a produktivní sílu. Lékaři ho předepisovali proti poporodní depresi novorodičkám, které pak mohly fungovat i s minimem spánku. Zejména pikantní byla propagace Pervitinu jako řešení „frigidity“ u žen - metamfetamin zvyšoval sexuální apetit a odstraňoval zábrany, čímž údajně řešil manželské sexuální problémy.
V berlínských kavárnách se kromě kávy běžně podával „povzbuzující čaj“ obohacený o Pervitin. Německé ženy si doma připravovaly čokoládové pralinky plněné metamfetaminem, označované jako „Hausfrau-Schokolade“ (čokoláda pro hospodyňky), které si dávaly během vyčerpávajících dnů strávených péčí o domácnost. Novináři ho užívali pro zvládnutí termínů, úředníci pro zpracování složité byrokracie a studenti při zkouškách.
Užívání Pervitinu bylo v německé předválečné společnosti natolik normalizované, že se stal součástí národní identity - být produktivní, efektivní a neúnavný bylo považováno za patriotický ideál. Nacistická propaganda nenápadně podporovala jeho užívání, ačkoli oficiálně prosazovala čistotu těla. Když ekonomičtí experti zjistili, že Pervitin je levnější než káva a jeho účinky trvají déle, droga se stala nejen společenským, ale i ekonomicky výhodným řešením pro udržení pracovní síly v chodu.
Závislost a její důsledky
V roce 1941 byl Pervitin oficiálně zakázán a označen za nelegální drogu na základě zákona o říšském opiu. Leo Conti, nacistický říšský zdravotní vůdce, varoval, že „Německo se stává závislým na drogách“ a že „znepokojivé následky plně vymazávají zcela příznivý úspěch dosažený po použití… Vytvoření tolerance k Pervitinu by mohlo paralyzovat celé části populace.“ Distribuce drogy v armádě přesto pokračovala, jen byla držena v tajnosti. Po zákazu Pervitinu v roce 1941 se stává sledování jeho užívání mnohem obtížnější. Oficiální dokumenty z této doby už o drogách v armádě příliš nehovoří. Když německé archivy procházel Norman Ohler, zjistil, že zatímco před zákazem existovala podrobná dokumentace, po roce 1941 nacističtí úředníci o tématu nápadně mlčí. O skutečném rozsahu užívání vypovídají především soukromé dopisy. Vojáci psali domů dopisy, v nichž zoufale žádali o další dávky Pervitinu.
Jeden podplukovník, který velel tankové divizi, popsal masové užívání drogy zcela otevřeně: „Pervitin byl dodán oficiálně před zahájením operace a distribuován důstojníkům až po velitele rot pro jejich vlastní použití a k předání jednotkám pod nimi s jasným pokynem, že má být použit k udržení jejich bdělosti v nadcházející operaci. Existoval jasný rozkaz, že tanková jednotka musí používat Pervitin.“
Stejný důstojník si po čtyřech týdnech užívání drogy stěžoval na srdeční potíže a uvedl, že jeho „krevní oběh byl před užíváním Pervitinu naprosto normální.“ Zdravotní důsledky byly devastující. Mnoho vojáků, kteří se stali na droze závislými, zemřelo na srdeční selhání, spáchalo sebevraždu nebo zahynulo v důsledku vojenských chyb způsobených mentální únavou. Dlouhodobé účinky metamfetaminu na lidské tělo jsou katastrofální - závislost, deprese, halucinace, dehydratace a neustálá nevolnost.
Závislý vůdce, závislý národ
S postupem války se Hitlerova závislost na drogách prohlubovala. V roce 1944, když se válečná situace pro Německo rapidně zhoršovala, užíval Hitler stále vyšší dávky Eukodalu, který ho přiváděl do euforie v době, kdy realita byla daleko od optimismu.
Podle Ohlera bylo „užívání drog v nacistickém Německu šokující“ a to, co jej během jeho výzkumu nejvíce překvapilo, byla „dlouhodobost a intenzita Hitlerovy drogové závislosti.“
Pervitin zůstal v Německu dostupný dokonce i po prohrané válce, a to až do 80. let 20. století. Fenomén stimulantů se neomezoval pouze na německou armádu. Ohlerův výzkum ukazuje, že i další válčící strany objevily „přednosti“ farmakologické podpory svých vojáků. Spojenci, zejména britské jednotky, také sáhli po amfetaminech, a tuto praxi převzali i Američané. Stimulanty se staly běžnou součástí vojenského arzenálu i v poválečných konfliktech - například během korejské války v 50. letech byl podle Ohlera farmakologický doping mezi americkými letci téměř normou.
