Brutální nacista z Auschwitzu podlehl židovské vězeňkyni: Jejich láska oběma zachránila život

Na jaře 1942 přijely do Osvětimi transporty s prvními ženami ze Slovenska. Helena Citronová byla mezi nimi. Mladá dívka s hezkým hlasem, dcera kantora, která se ocitla v pekle na zemi. Stejně jako ostatní netušila, že právě její hlas jí jednou zachrání život.

Každý den v demoličním komandu byl pro Helenu bojem o přežití. Tahala těžké kameny, ruce měla do krve rozedřené. Večer usínala s myšlenkou, že zítra to možná bude její poslední den. Proto se rozhodla risknout všechno. Potřebovala lehčí práci, jinak by neměla šanci vydržet.

Slovenka, která v táboře pracovala už déle, jí nabídla bílý šátek po zemřelé vězeňkyni. Takové šátky nosily jen dívky v „Kanadě“ - ve skladech, kde se třídily věci po lidech, které poslali do plynu. Druhý den nashromáždila Helena veškerou svou odvahu, nasadila si bílý šátek a místo do fyzicky vyčerpávajícího demoličního komanda se rozhodla jít ke skladům. Mezi vězeňkyněmi to bylo riskantní gesto. Dozorkyně ji však okamžitě odhalila a bez váhání jí oznámila tvrdý trest: za tento přestupek půjde zítra do trestného komanda, což v reáliích Osvětimi znamenalo prakticky jistou smrt.

Téhož dne slavil narozeniny Franz Wunsch, dvacetiletý rakouský esesák, který měl na starosti sklad. Vedoucí vězeňkyně, známá jako kápo, se rozhodla potěšit mladého dozorce a hledala někoho, kdo by mu zazpíval. Vyzvala vězeňkyně, zda některá zná německou píseň. V tu chvíli Helena překonala svůj strach a přihlásila se.

Helena se postavila před esesáka. Oči sklopené k zemi, srdce bušící až v krku. Začala zpívat německou píseň, hlas se jí třásl. Nechtěla se na nacistu ani podívat, tak moc ho nenáviděla. Když dozpívala, nastalo ticho.

Wunsch se na ni dlouze zadíval. Něco v jejím zpěvu ho zasáhlo. „Zítra přijde pracovat sem,“ přikázal dozorkyni a ukázal na Helenu. Nemohl tušit, že tímhle rozhodnutím jí zachránil život. Ani ona to tehdy nechápala. Věděla jen, že vyvázla z trestu a dostala práci, o kterou se snažila.

„Na začátku jsem ho nemohla ani vidět,“ vzpomínala později Helena. Byl to esesák, jeden z těch, kteří zabíjeli jejich rodiny.

Franz ale nebyl jako ostatní. Začal jí nechávat jídlo. Když dostala horečku, sehnal jí léky. Nosil jí zprávy z venku. A hlavně - nezneužíval svou moc nad ní, jak to dělali jiní dozorci. V táboře přitom měl pověst sadisty, který neváhal zabít. K Heleně se však choval hezky a zahrnoval ji pozornostmi.

Wunsch ve svých snahách pokračoval. Vymýšlel si důvody, aby si ji mohl předvolat do své kanceláře. Jednou ji dokonce požádal, aby mu upravila nehty, jen aby ji mohl nerušeně pozorovat. Helena jeho návrh rázně odmítla. Takový odpor vůči esesákovi byl krajně nebezpečný a mohl skončit smrtí. Ve Wunschovi zřejmě probíhal vnitřní zápas mezi narůstajícími city a jeho pozicí nacistického dozorce. Ve vzteku vytáhl zbraň a vyhrožoval jí smrtí. Helena mu odpověděla, ať klidně střílí. Zaskočený Wunsch nakonec svou hrozbu neuskutečnil a Helena odešla.

„Časem jsem si všimla, jak se na mě kouká,“ řekla Helena po letech při rozhovoru. Podle jejích slov v tom nebyl ten odporný chtíč, jaký viděla u jiných. Díval se na ni s laskavostí a něhou. Začali si posílat lístečky. Občas prohodili pár slov, když se nikdo nedíval. Byl to tanec na hraně smrti - kdyby je někdo načapal, zabili by je oba. Spoluvězeňkyně to viděly různě. Některé jí záviděly, že díky němu má lepší podmínky. Jiné chápaly, že to nebyla její volba. Nikdo tam neměl na výběr.

V létě 1944 přišel transport z Maďarska. A v něm Helenina sestra Roza s manželem a dvěma dětmi. Helena se o jejich příjezdu dozvěděla od kamarádky, která viděla, jak je odvádějí z rampy.

Poprvé Franze o něco přímo požádala. On věděl, že riskuje všechno. Když se Helena dozvěděla, že její sestra a děti jsou na cestě ke krematoriu, přes zákaz běžela za nimi. O tom, co se snaží udělat, se dozvěděl Wunsch a podařilo se mu ji včas zastavit. Aby si ostatní dozorci nevšimli, že jsou si bližší, než by měli, srazil ji na zem, křičel, že porušila zákaz vycházení, a dokonce ji bil.

Wunsch se dozvěděl důvod Helenina zoufalého běhu ke krematoriu. Poté se rozhodl jednat a vydal se do svlékárny před plynovými komorami. Našel Rozu mezi ženami čekajícími na smrt a prostě ji vytáhl ven. Její malé děti tam zůstaly a zemřely.

Roza na tom pak byla dost špatně. Nemohla přestat myslet na své děti. Helena jí namluvila, že jsou v nedalekém dětském domově. Zoufalá matka stále vyžadovala, aby je mohla navštívit, a tak jí jednou jiné vězenkyně řekly pravdu. Zhroutila se a nebýt Heleniny péče, nepřežila by.

Záchrana Heleniny sestry hluboce změnila její vztah k Franzovi. To, že riskoval vlastní život, aby zachránil Rozu, v Heleně probudilo silnější city. Postupně mezi nimi vzniklo hlubší pouto.

V táboře se ale tajemství šíří rychle. Podle svědectví ostatních vězeňkyň jejich blízkost neunikla pozornosti. Jednoho dne byli oba zatčeni a odděleně vyslýcháni kvůli podezření z nepovoleného vztahu. Pět dnů je každý den vyšetřovali, oba však vytrvale popírali, že by mezi nimi bylo něco víc než běžný vztah dozorce a vězeňkyně. Bez přímých důkazů je nakonec propustili, ale museli být ještě opatrnější než dříve.

Začátkem roku 1945 se blížila Rudá armáda k Osvětimi. V táboře vládl chaos. Nacisté horečně pálili dokumenty a balili si věci. Každý věděl, že je konec blízko.

Během jednoho z těch posledních dnů našel Franz Helenu v koutě skladu. Věděl, že musí zmizet. Bylo to jejich poslední setkání. Žádné velké gesto, žádná slova lásky. Dal jí adresu své matky, aby šla k ní, protože z rodiny se pravděpodobně nebude mít ke komu vrátit. Helena však papírek zahodila.

Následující den začali Němci vyklízet Osvětim. Tisíce vězňů nahnali na pochody smrti v krutém mrazu. Franz Wunsch Heleně i její sestře pomohl, když se připravovaly na evakuaci. Zatímco jiní vězni se ve sněhu brodili v dřevácích vycpaných novinami, Franz sestrám Citronovým zajistil teplé boty. Helena a Roza však patřily mezi ty šťastnější vězně, kteří se dokázali vyhnout zhoubnému pochodu smrti a dočkali se osvobození tábora Rudou armádou.

Po osvobození Osvětimi však nebezpečí pro Helenu a Rozu zdaleka neskončilo. Stále jim hrozila smrt. Tentokrát ne z rukou nacistů, ale opilých vojáků Rudé armády, kteří hledali ženy a znásilňovali je.

„Slyšela jsem jejich křik, dokud úplně neutichly a neopustily je síly,“ vzpomínala později Helena. „Často je při znásilnění i zabili. Uškrtili je. Otáčela jsem hlavu, protože jsem to nechtěla vidět, protože jsem jim nedokázala nijak pomoct. Bála jsem se, že znásilní i mou sestru a mě. Byla to zvířata.“

Sestry se schovávaly do stodol a rozbombardovaných domů. Nejednou byly svědky brutálních útoků. Helena se v takových chvílích schovávala pod sestru, která byla o deset let starší, v naději, že nebude terčem jako mladá dívka. Jednou ji však přece jen jeden voják napadl. Bojovala s ním jako lvice, ale silnému muži se nemohla ubránit. Zachránilo ji až to, když mu ukázala číslo vytetované na ruce. V tu chvíli pochopil, koho napadl, a utekl.

Po válce obě sestry emigrovaly do Izraele, kde si založily nové rodiny a začaly nový život. Vztah mezi nimi byl složitý - Roza celý život částečně obviňovala Helenu za smrt svých dětí, což vytvořilo napětí, které mezi nimi zůstalo navždy. Franz se mezitím vrátil do Vídně. Téměř dva roky se pokoušel najít Helenu prostřednictvím Mezinárodní pátrací služby Červeného kříže. Helena však na jeho pokusy o kontakt odmítla reagovat.

Dne 25. srpna 1971 přišla rána z čistého nebe. Rakouské úřady zatkly Franze a obvinily ho z válečných zločinů. Hrozilo mu doživotí.

Jeho manželka, která znala příběh o židovské vězeňkyni, poslala Heleně dopis. Prosila ji, aby pomohla jejímu manželovi. Napsala, že jí Franz říkal, že je Helena dobrý člověk.

Ten dopis ležel u Heleny na stole tři dny. Nemohla ho ani otevřít. Nakonec o všem řekla svému manželovi. I o věcech, o kterých nikdy předtím nemluvila. Po týdnu přemýšlení napsala rakouskému soudu a v dubnu 1972 letěla do Vídně svědčit.

Soudní síň byla plná. Franz seděl na lavici obžalovaných, starší, zarostlejší, ale stále se stejnýma modrýma očima. Helena vypověděla pravdu - o jeho pomoci jí a její sestře, ale nezamlčela ani jeho krutost k mužským vězňům. Když prý svou dávnou lásku viděl, rozplakal se, i když vedle něj v soudní síni seděla jeho žena a syn.

Helena později uvedla, že nemohla lhát. Připustila, že byl Franz součástí toho systému, ale podle jejích slov udělal, co mohl, aby je zachránil. Franz byl díky jejímu svědectví osvobozen a propuštěn. Po soudu si krátce promluvili. Oba měli rodiny, jiné životy. Nebylo moc co říct.

Franz Wunsch zemřel ve Vídni 23. února 2009, Helena o pár let později. Podle mnohých přeživších neměl na zastání a osvobození nárok, protože ho znali jako sadistu, který neváhal vraždit.

Před smrtí Helena souhlasila s natáčením dokumentu o jejich příběhu. V dokumentu uvedla, že celý život přemýšlela, co to mezi nimi vlastně bylo. Zamýšlela se nad tím, jestli to byla láska, a připustila, že v Osvětimi byly city tak zamotané se snahou přežít, že to nejde oddělit.

Když se jí jednou po válce někdo zeptal, jestli ho milovala, Helena odpověděla: „Jak čas plynul, přišel moment, kdy jsem ho skutečně milovala. Riskoval pro mě svůj život víc než jednou.“ To přiznání bylo už daleko od její počáteční reakce, že by „raději zemřela, než být s někým z SS.“ Říká se, že Franz fotku Heleny uchovával u sebe až do konce života.

Některé příběhy lásky nemají jasný konec. Ten Helenin a Franzův zůstává otázkou bez odpovědi. Možná je to tak správně. Některé věci nejde jednoduše vysvětlit.

Dokument „Love It Was Not“ (Láska to nebyla) od izraelské režisérky Mayi Sarfaty ukazuje, jak složité jsou lidské vztahy v extrémních podmínkách. Vznikl jako izraelsko-rakouská koprodukce a získal řadu ocenění. Připomíná, že každý by v takové situaci volil přežití. A že ani po osmdesáti letech nemůžeme soudit lidi, kteří prožili něco, co si nedokážeme představit.

Zdroje: https://en.wikipedia.org, https://www.auschwitz.at, https://auschwitz.net, https://www.timesofisrael.com

MACADAM, Heather Dune a Caroline MOOREHEAD. 999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi. Přeložil Wanda DOBROVSKÁ. Praha: Euromedia Group, 2020. ISBN 978-80-242-6637-

REES, Laurence. Osvětim: nacisté a „konečné řešení“. Vydání čtvrté. Přeložil Zlata KUFNEROVÁ, přeložil Jana JEBÁČKOVÁ. Praha: Euromedia Group, 2018. ISBN 978-80-7549-827-4.