Svatba za socialismu byla plná nervů: Hostina v nacpaném paneláku, šaty z Burdy. „Byl to docela děs“

V československém paneláku osmdesátých let vypadalo sobotní ráno před svatbou vždycky stejně. Na stole v obýváku ležel obkreslený střih ze západoněmeckého časopisu Burda, vedle něj tři metry bílé látky a krabička se špendlíky. Máma se sestrou stříhaly, šily na stroji, probíraly každý šev. Za týden byla svatba a šaty ještě nebyly hotové. Tahle scéna se v různých obměnách odehrávala po celém Československu. Svatba za socialismu totiž nezačínala výběrem z katalogu, ale obíháním obchodů, telefonováním známým a doufáním, že zboží ještě neprodali.

Likvidace soukromého podnikání na počátku padesátých let ochromila oblast služeb tak důkladně, že sehnat i ty nejzákladnější věci vyžadovalo kontakty, trpělivost a vynalézavost. Soukromé živnosti nahradily státní podniky a jejich nabídka se dramaticky zúžila. Prstýnky se nedaly koupit jen tak. Zlato bylo nedostatkové zboží a jeho prodej stát reguloval, takže si člověk musel nejdřív obstarat potvrzení, že se bude brát, a teprve s tímhle papírkem šel do klenotnictví. S květinami to bylo podobné. „Měla jsem kytici gerber, no ježišmajrá, to se zašlo do květinářství, tam se to objednalo, já nevim, no určitě čtrnáct dní dopředu. A květiny? No byly jen gerbery, kaly a karafiáty, samozřejmě,“ vzpomínala žena, jejíž svatba se konala v roce 1974.

Pamětníci se v tom shodují. Kvůli přípravám se museli obracet na lidi kolem sebe. Osobní vazby a protislužby fungovaly jako neviditelný motor každé oslavy. A přípravy navíc často probíhaly ve spěchu. Průměrný věk nevěsty při prvním sňatku se po celou dobu socialismu pohyboval mezi jednadvaceti a dvaadvaceti lety. Vlastní byt mladí lidé před svatbou většinou neměli. Byty přiděloval stát a sezdané páry byly na seznamu výš. Řada párů se proto brala co nejdříve. „My jsme se do toho docela hnali, protože, to víte, vzájemný vztah muže a ženy je dost silný a my jsme ten vztah chtěli legalizovat, i kvůli podmínkám, bydleli jsme s rodiči,“ vysvětloval muž ženící se v roce 1954. Termín svatby navíc často urychlilo těhotenství nevěsty, v sedmdesátých letech se šedesát procent prvních dětí rodilo do devíti měsíců po svatbě. „Mně bylo osmnáct let a vdávala jsem se z čistý lásky, nemusela jsem,“ upřesňovala jedna z pamětnic. Samo o sobě to zní nevinně, jenže právě to, že cítila potřebu zdůraznit, že nebyla těhotná, ukazuje, jak samozřejmé tehdy předsvatební těhotenství bylo.

Představa, že si nevěsta zajde do salonu a vybere si z desítek modelů svatebních šatů, by v normalizačním Československu zněla jako pohádka. Nic takového tu nebylo a půjčovny společenských šatů se začaly objevovat až po roce 1990. Podoba svatebních šatů se přitom za čtyřicet let neustále proměňovala. V padesátých letech se řada nevěst vdávala v civilním kostýmku, který byl často k nerozeznání od běžného oblečení, protože režim se tehdy snažil potlačit tradiční obraz svatby jako výjimečné události.

V šedesátých letech se souběžně s uvolňováním politických poměrů vrátil trend bílých šatů, zkrácených nad kolena, s výrazným střihem do tvaru A a krajkou. Jenže s nástupem normalizace po roce 1968 odzvonilo krátkým střihům i odvážnějším modelům a výběr v obchodech se opět zúžil. Nevěsty se ale odmítaly vzdát bílých rób. Ke slovu přišly švadleny ze sousedství. Šití na zakázku patřilo v té době k nejžádanějším řemeslům, jenže profesionálně šít svatební šaty neuměl skoro nikdo. „Většinou se tím živil někdo, kdo to uměl, jenže svatební šaty je na nevyučeného člověka asi velké sousto, co se týče profesní znalosti, takže některý ty šaty vůbec nedopadly dobře, byl to prostě docela děs,“ smála se žena, jejíž svatba proběhla v roce 1986.

Právě ke konci osmdesátých let se začal prosazovat časopis Burda. Inspiraci ženy čerpaly i z Praktické ženy nebo Dorky, ale Burda byla královna. Do Československa se dostávala jen v několika výtiscích pro jedinou prodejnu zahraničního tisku v Praze a když mělo přijít nové číslo, před obchodem se od brzkého rána vinula dlouhá fronta. Ženy střihy obkreslovaly, půjčovaly si časopis mezi sousedkami a víkendy trávily u šití. V osmdesátých letech frčely nafouknuté rukávy, široké sukně a volány, které se ze západních časopisů dostávaly i na československé šicí stroje. Někdy se šaty dokonce dědily. Jedna nevěsta z roku 1986 je dostala oklikou ze Švýcarska: „Moje maminka šila u paní Kárské, která měla sestru, co za války emigrovala do Švýcarska, a ona mi od ní přinesla ty šaty po její dceři. A ty byly určitě takový putovní, protože já jsem se vdávala a už za týden byla další princezna, co si je zkusila na svojí svatbě.“

Zatímco nevěstě se celá rodina snažila zajistit co nejkrásnější šaty, ženich to řešil jednoduše. Vytáhl z šatníku svůj nejlepší oblek, připravil bílou košili a kravatu. Tím to pro něj končilo. Jenže obleky z československých obchodů měly svá úskalí. Šily se z látek, které se leskly, snadno se mačkaly a v létě v nich bylo horko k nevydržení. V sedmdesátých letech se nosily užší klopy a široké kravaty, někteří ženichové si přidali košili s nařasenou náprsenkou. V osmdesátých letech přišla širší ramena a kratší saka. Kdo chtěl něco lepšího, musel mít buď příbuzné v zahraničí, bony na Tuzex, nebo si oblek přivézt z východního Německa, kde byl výběr přece jen o něco pestřejší. Oblek odtamtud vypadal jinak, seděl jinak, a na svatebních fotkách to bylo znát. Většina ženichů ale tuhle možnost neměla. Stačí se podívat na dobové svatební fotky a je to znát na první pohled, obleky ženichů vypadají jeden jako druhý.

Samotný obřad měl daleko k dnešním slavnostním ceremoniím. Zákon o právu rodinném z roku 1949 zavedl od roku 1950 povinný civilní sňatek a celý průběh se tím značně zjednodušil. Svatba v kostele sice nebyla přímo zakázána, ale neměla žádnou právní váhu, a teprve v roce 1992 jí byla vrácena oficiální platnost. Snoubenci se tak vydávali na národní výbor, tedy socialistickou obdobu dnešní radnice, kde na ně čekala obřadní síň se státními symboly na stěně a oddávajícím funkcionářem za stolem.

Na průběh dohlížely Sbory pro občanské záležitosti a oddávající měl dopředu napsané, co má říkat. „Uvědomte si, že vaše manželství je spjato těsně se štěstím a spokojeností celé naší společnosti,“ stálo v příručce pro oddávající z roku 1988. Výměna prstýnků, podpis do matriky a hotovo. Na řadě čekaly další páry.

Svatba bývala v sobotu, ale v kuchyni už od čtvrtka vládl ruch. Na sporáku se vařil vývar, na lince v řadě stály mísy s vlašským salátem a na stole zbývalo tak akorát místo na krájení cibule. Suroviny se sháněly pod pultem, tedy přes prodavačky, které žádané zboží schovaly pro vybrané zákazníky. Kvalitnější salám nebo majonéza zmizely z regálu dřív, než se člověk nadál, a bez dobrých kontaktů se slušná hostina dala dát dohromady jen těžko.

Kulturní domy, budované od konce padesátých let jako centra společenského života, sloužily také ke svatebním oslavám. Kdo nemohl slavit v kulturáku, zvolil místní restauraci. Řada novomanželů ale uspořádala hostinu jednoduše doma. „Bydleli jsme v dvoupokojovém bytě a na svatební hostinu nás bylo 27 a prakticky byla domácí strava a babička myla i nádobí, nikoho k ruce jsme neměli,“ popisovala žena provdaná v roce 1977. Na stole se objevilo to nejlepší, co se podařilo dát dohromady. Chlebíčky, jednohubky, utopenci, šunka v aspiku a nejrůznější druhy majonézových salátů. Jako hlavní chod nesměla chybět svíčková na smetaně nebo vepřový řízek. Zapíjelo se sektem a pivem, za slavnostnější se považovalo ruské šumivé víno, které si rodiny schovávaly na přípitek novomanželům.

Doma se po jídle tančilo v obýváku, kde hrál magnetofon nebo gramofon. Kazety s oblíbenými písničkami se na svatbu pečlivě vybíraly a mezi rodinou se půjčovaly. Kdo slavil ve větším, třeba v kulturáku nebo restauraci, mohl si dovolit živou kapelu, a to byl úplně jiný zážitek.

S živou hudbou to ale nebylo jednoduché. Každá skupina, která chtěla veřejně vystupovat, musela projít takzvanými přehrávkami před komisí místního kulturního odboru. Bez schválení nemohla legálně hrát a komise posuzovala nejen hudební kvalitu, ale i to, zda písničky vyhovují požadavkům státu. Řada bigbeatových kapel tak žila ve zvláštním dvojím režimu. Na přehrávkách předvedla přijatelný program z lidovek a povolených šlágrů, zatímco na veselkách hrála to, co si lidé přáli slyšet. Rock, pop, taneční hity ze Západu. V menších městech a na vesnicích, kam kontrola dosahovala méně, si kapely mohly dovolit ještě víc.

Šaty, jídlo, hudba, všechno se dalo nějak vyřešit. Co se ale vyřešit nedalo, byla atmosféra doby. Stát chtěl z každé svatby udělat jednotvárnou úřední záležitost. Jenže právě proto se lidé stahovali do soukromí. Svatby se odjakživa slavily veřejně, na ulici, před kostelem, za účasti celé obce. Za socialismu se tahle otevřenost postupně vytratila a oslavy se přesouvaly z ulic do bytů a za zavřené dveře.

V padesátých letech ještě pomáhali se svatbou sousedé z celého domu. Někteří novomanželé tehdy po civilním obřadu absolvovali i ten církevní, byť už bez právní platnosti. „Když jsme přicházeli z toho kostela, tak nám rozbili talíř a vrazili nám do ruky smetáček a lopatičku, a já jsem to musel zamést. Prostě to byl celej barák, všichni se sešli a koukali, my jsme byli ten barák jako jedna velká rodina,“ vzpomínal muž, který se ženil v roce 1954. Ale už tehdy se hostina odehrávala jen mezi svými. V dalších desetiletích se tato tendence jen posilovala. Svatební den se rozdělil na veřejný obřad na národním výboru a oslavu v rodinném kruhu, kde se rodina mohla bavit podle svých představ, bez obav z udání nebo nežádoucí pozornosti.

Od roku 1989 se změnilo skoro všechno. Nevěsta si dnes vybírá šaty v salonu z desítek modelů, květiny objedná u floristky a obřad může uspořádat v kostele, na zámku i na louce. Průměrný věk nevěsty vystoupal z jednadvaceti na téměř jedenatřicet let a do prvního manželství vstoupí jen něco přes polovinu lidí.

Za socialismu se svatby schovávaly za zavřené dveře, protože lidé nechtěli slavit na očích režimu. Dnes se schovávat nemusí nikdo, a přesto jsou komorní svatby na zahradě nebo na chalupě čím dál oblíbenější. Jenže tehdy to za těmi dveřmi vypadalo úplně jinak. Sjela se široká rodina, blízcí i vzdálení příbuzní, tři generace u jednoho stolu, děti pobíhající mezi dospělými. Na některých svatbách se sešlo i sto padesát hostů a slavilo se od pátku do pondělí. Rodiny tehdy držely pohromadě, jak vzpomínala jedna z pamětnic, „jako klan“. Dnes se ten kruh zúžil. Na svatbě se potkají kamarádi novomanželů, ale strýcové a sestřenice z druhého konce republiky často chybí.

Zdroje: cesky.radio.cz, alaindelon.cz, jsns.cz, nespechej.cz, poznatsvet.cz, antropoweb.cz, zpravy.kurzy.cz, autorský text