Článek
Luděk Sobota, jeden z nejpopulárnějších českých komiků, v posledních letech téměř zmizel z veřejného života. Muž, který po desetiletí plnil divadelní sály a rozesmíval miliony diváků, dnes tráví dny ve své prvorepublikové vile na pražském Smíchově. Společenské akce ho nezajímají. Občas ho manželka přesvědčí k procházce, výjimečně se spolu objeví na nějaké kulturní události, ale jinak volí samotu, knihy a ticho.
Na otázku, proč se stáhl, odpovídá po svém. „Jsem línej. Nikam se mi nechce, takže nikam nechodím,“ řekl. Divadlo ani film ho už nelákají.
Nebylo to ze dne na den. Sobota nikdy nebyl typ společenského člověka a s přibývajícím věkem se stahoval víc a víc do sebe.
Deprese Luďka Soboty začaly už na DAMU
Sobota se narodil 27. května 1943 na pražském Žižkově. Původně vystudoval dopravní průmyslovou školu a teprve po maturitě zamířil na DAMU, kde v roce 1966 absolvoval herectví. Už během studií tíhl ke komickému herectví. Jeho profesorka v něm viděla talent na Hamleta a přesvědčovala ho, aby hrál dramatické role.
Na DAMU se poprvé naplno projevily jeho psychické potíže. Tréma, která ho potom provázela celý profesní život, se začala stupňovat a postupně přerostla v depresivní stavy. Sám o tom v průběhu let mluvil opakovaně.
Po škole krátce pracoval jako metodik v Ústí nad Labem, než získal angažmá v libereckém Studiu Ypsilon pod vedením Jana Schmida, kde hrál od roku 1968. Tam rozvinul svůj improvizační talent a specifický humor, založený na vlastních textech a postavě dobromyslného poplety. V roce 1973 přešel do pražského Semaforu, kde se spojil s Miloslavem Šimkem a Petrem Nárožným. Jejich společné výstupy se zapsaly do dějin české zábavy, jenže právě tady se naplno ukázala i odvrácená strana slávy.
Na vrcholu kariéry přišel kolaps
Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro Sobotu obrovské pracovní vytížení. Film Jáchyme, hoď ho do stroje! z roku 1974 Sobotu katapultoval mezi nejznámější české herce a nabídky se hrnuly ze všech stran. Následovaly komedie Zítra to roztočíme, drahoušku, Co je doma, to se počítá, pánové nebo Já to tedy beru, šéfe. K tomu desítky divadelních představení měsíčně a televizní natáčení.
Tempo, které si nasadil, bylo neúnosné. V rozhovoru pro časopis Instinkt to Sobota popsal. „Býval jsem obrovský trémista, a když jsem toho měl jednu dobu strašně moc, třicet představení do měsíce, do toho jsem točil filmy, hrál v televizi, měl rozvržený program na minuty, uprostřed jednoho představení jsem zkolaboval a skončil na koronární jednotce.“ Kolaps se opakoval asi ještě pětkrát. „Pak přicházely hrozné deprese, nepopsatelné stavy.“
Proti úzkostem a chmurným náladám si pomáhal alkoholem, což situaci jen zhoršilo. „Pár psychiatrů jsem navštívil,“ řekl. Depresí se v průběhu let postupně zbavil, pití ale úplně nepřestal. „Abstinent ze mě asi nikdy nebude. Rád si dám třeba z preventivních důvodů panáka slivovice, protože údajně spaluje bacily. Do hospody už ale nechodím skoro vůbec.“
Rozchod se Šimkem a hledání vlastní cesty
Důležitou roli v jeho životě sehrál i rozchod s Miloslavem Šimkem, se kterým strávil v Semaforu sedm intenzivních let. Sobota se nechtěl omezovat výhradně na Šimkovy texty a chtěl prosazovat vlastní tvorbu. Se Smoljakem dokonce napsal hru Soutěžní obor Luděk Sobota, jejíž uvedení ale vedení divadla zablokovalo. Tvůrčí spor oba komiky poznamenal na dlouhou dobu. V Semaforu Sobota působil až do roku 1990, poté se soustředil na vlastní Směšné divadlo, které provozoval s manželkou.
Nečekanou úlevu od psychických potíží našel Sobota ve filozofii. Ponořil se do četby Friedricha Nietzscheho a dalších myslitelů, začal cvičit jógu a zajímat se o buddhismus. V rozhovoru pro Lidové noviny popsal i jedno konkrétní místo, které mu pomohlo. „Když jsem na tom byl nejhůř, odjel jsem na chalupu do Svatého Jana pod Skalou, kde žil v jeskyni poustevník Ivan. Ne že bych bydlel přímo v jeskyni, ale takové místo má zvláštní auru a za čtrnáct dní jsem byl v pořádku.“
V novém tisíciletí se Sobota na obrazovky vrátil ještě jednou. Posledním výrazným televizním počinem pro něj byl seriál Okresní přebor z roku 2009 a navazující celovečerní film. Role zapšklého předsedy fotbalového klubu Václava Orla byla něčím úplně jiným než jeho dosavadní komické postavy. Sobota v ní potvrdil dramatický talent, který v něm jeho pedagogové na DAMU rozpoznali už za studií. V rozhovoru pro Novinky kolem svých osmdesátin pak konstatoval, že hraní ho už moc nebaví. Stěžoval si také na neduhy, které mu lékaři nedokázali diagnostikovat, a posílali ho proto k psychiatrovi. „Přeci jenom ten stres a nervy z představení, všechno se to sečetlo, a tak říkal, že nejlepší je odejít včas,“ shrnula později Adriana.
Manželka Adriana jako celoživotní opora
Sobota měl za sebou první manželství už v osmnácti. Ke svatbě ho nepřivedla láska, ale fakt, že jeho partnerka Jana čekala dítě. Nejdřív se narodil syn Pavel, po něm Robert. Jenže po čase vyšlo najevo, že Pavel není Sobotův biologický syn. Jana ho počala s jiným mužem a sňatek byl pro ni způsob, jak se vyhnout stigmatu svobodné matky. Manželství se rozpadlo po pár letech a s Pavlem se Sobota přestal stýkat. S Robertem má naopak blízký vztah, syn vystudoval žurnalistiku a živí se jako novinář.
Životní lásku Sobota potkal až při natáčení filmu Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, kde osmnáctiletá Adriana pracovala jako klapka. Vzali se v roce 1981 a mají spolu syna Ladislava, který se živí jako tenisový trenér.
Adriana postupně převzala roli prostřednice mezi svým introvertním manželem a okolním světem. Na podzim 2025 popsala, jak omezení pracovního tempa jejímu muži prospělo. „Můj muž vždycky řešil zdraví, byl hypochondr. Myslím, že to bylo spíš nervové, protože to měl určitě povoláním jako komik. Stálo ho to dost zdraví, hlavně psychického. Ale jak to všechno omezil a odmítá to, tak se mu vlastně všechno opravilo. A ve svých 82 letech je úplně zdravý, což je úžasné.“ Na konci roku 2025 pro web eXtra.cz dodala: „Je mu lépe, akorát už prostě nechce nic dělat. Říká, že už toho udělal dost a je rád, že má klid, může si číst a dělat věci, na které předtím neměl čas.“
Stáří v ústraní a ztráta blízkého přítele
I přes zlepšení zdravotního stavu přinesl rok 2025 manželům Sobotovým bolestnou ztrátu. Zemřel herec Jiří Krampol, se kterým se manželé posledních pět let o Štědrém dnu pravidelně procházeli po Petřínských terasách. Na Krampolově pohřbu se Sobota ještě objevil, ale fotografové zaznamenali, že nevypadal úplně ve formě. Spekulace o jeho zdravotním stavu se rozběhly nanovo.
V prosinci 2025 ale Adriana obavy o jeho zdraví vyvrátila. Podle ní si Sobota stále něco píše, pravidelně chodí na procházky a v jeho věku ho nic nebolí.
Hraní hodně omezili a jestli se k němu Sobota ještě vrátí, zatím nikdo neví. On sám to ale nepovažuje za nutnost. Navzdory všemu mají ale Sobotovi v plánu cestovat. „Už to máme zamluvené, opět poletíme do Senegalu,“ prozradila Adriana na přelomu roku 2025 a 2026. Chtějí se tam vrátit po dobré zkušenosti z minulé návštěvy. Cesta ale nebude jednoduchá, protože přímý let už neexistuje a budou muset přestupovat v Istanbulu. „Potřebuji, aby mi pomohly. Luděk je na tom dobře, tak doufám, že to ještě dá,“ uvedla s tím, že s nimi poletí i dvě kamarádky.
Když se ho v jednom z posledních rozhovorů zeptali, jestli ho lidé na ulici ještě poznávají, Sobota se nad tím zamyslel. „Potkávám lidi a ti mě zdraví, což dřív nedělali. Asi vidí, že jsem už starej a brzo nebudu.“
