Lidé si myslí, že jsem blbec: Svatopluk Skopal žije bez mobilu, v lese má chatu bez vody i elektřiny

V době, kdy celebrity sdílejí každý detail svého života na Instagramu a jsou k zastižení prakticky dvacet čtyři hodin denně, působí Svatopluk Skopal jako přežitek z jiné éry. Je mu čtyřiasedmdesát. Za tu dobu stihl zahrát v nespočtu filmů a seriálů. Přesto zůstává v pozadí. Večírky obchází velkým obloukem, rozhovory poskytuje jen zřídka a žádný skandál jeho jméno nikdy neposkvrnil.

Ke světu moderních technologií si drží výrazný odstup. „Mobily nesnáším, obtěžují mě. Samozřejmě vím, že telefon potřebuji, ale je to pro mě nutné zlo a hned, jak zazvoní, mám vyrážku,“ říká. Doma má klasickou pevnou linku se záznamníkem – večer si ho poslechne, všem zavolá zpátky a má vyřešeno. Víc nepotřebuje.

„Jít na chatě na procházku a mít v kapse mobil, který začne zvonit, je pro mě hororová představa. Chci mít svoje soukromí, které nebude nikdo rušit.“ Lidi mu sice říkají, že telefon může vypnout, ale člověk pak stejně pořád podvědomě myslí na to, jestli zrovna někdo nevolá. Kdysi se prostě rozhodl, že si mobil pořizovat nebude, a zjistil, že bez něj dokáže bez problémů fungovat.

Že by kvůli tomu přišel o zajímavou práci, se příliš neobává. Připouští, že možná ztratil pár zakázek v dabingu, ale když na něj někdo bude myslet s prací, která opravdu stojí za to, najde ho i bez mobilu.

Co se týče sociálních sítí, tam je ještě radikálnější. „Facebook? To na mě mluvíte cizími slovy, nevím, co to je,“ reaguje takřka pobaveně. „Nechápu, proč bych si měl povídat s cizími lidmi. A ještě byl takový blázen, abych se celému světu svěřoval s osobními věcmi. Považuji to za exhibici. Chci se bavit jen s někým, kdo mi je sympatický.“

Když říká, že nemá Facebook, lidé se na něj prý dívají jako na mimozemšťana. V herecké branži, kde platí pravidlo, že kdo nežije na sociálních sítích, jako by nebyl, představuje Svatopluk Skopal výjimku. Tato staromilnost se ale netýká jen technologií.

V pražském Divadle na Vinohradech působí Svatopluk Skopal přes čtyřicet let. Původně rodák z Kutné Hory, vyrůstal ale ve Zlíně v divadelní rodině a dostal se tam po studiích na JAMU v Brně. V Kutné Hoře se sice narodil, ale bylo to čistě náhodou – rodiče byli na návštěvě u babičky v Uhlířských Janovicích, když to na maminku přišlo, a nejbližší nemocnice byla právě v Kutné Hoře.

Divadlo měl v rodině. Tatínek vystudoval učitelství, pak v Brně dramatickou konzervatoř a věnoval se divadelní režii. Dědeček byl také učitel, stejně jako strýc Joža, který uměl sedm jazyků. Maminka pracovala jako nápovědka. Sestra Marika se stala asistentkou režie v Národním divadle.

Že půjde ve stopách rodiny, ale nebylo vůbec jisté. Před maturitou vůbec nevěděl, kam si má dát přihlášku. Otec se ho jednou zeptal, jestli by nechtěl zkusit režii jako on – herectví ho vůbec nenapadlo. Mladý Svatopluk si ale uvědomoval, že na režii nemá dostatek vzdělání. Táta uměl němčinu, latinu, patřil k neuvěřitelně vzdělaným lidem své doby. Připadal si vedle něj nevzdělaný. A tak zkusil herectví. Dostal se, i když ne na DAMU do Prahy, ale na JAMU do Brna.

S odstupem na to vzpomíná s humorem. Napsali mu, že ho berou do Brna, protože v Praze mají přebytek talentovaných kluků, zatímco v Brně jich je nedostatek. A pak se ukázalo, že ti „netalentovaní“ byli Zedníček, Trávníček a Donutil. Teprve v Brně skutečně propadl herectví, když se spolužáky jako Eliška Balzerová, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek nebo Bolek Polívka začal hrát v Divadle na provázku.

Dobré vzpomínky má i na pedagogy. Hereckou improvizaci je učil Miroslav Horníček, kterého vyhnali z Prahy. Absolvoval v představení režírovaném Evaldem Schormem, který měl Prahu zakázanou.

Na Vinohradech začínal po boku osobností jako Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Ilja Racek nebo Jaromír Hanzlík. „Když jsem dostal nabídku na Vinohrady, říkal jsem si, že tu zase pobudu tři roky a půjdu dál. A takhle jsem dopadl,“ vzpomíná s úsměvem. Zpočátku hrával vedlejší postavy. „Těch jsem se nahrál! A kolik jsem se u toho naučil!"pochvaluje si. Teprve později přišly větší role jako Othello, Oidipus, Oldřich nebo Starbuck v Obchodníkovi s deštěm.

Atmosféra v divadle byla pro něj klíčová. „Je pro mě hrozně důležité pracovat mezi lidmi, kteří nejdou proti sobě, chápou divadlo jako týmovou práci, což tady celou dobu bylo. Když přišel někdo, kdo to tu chtěl rozhádat, většinou dlouho nevydržel.“ Po padesátce už se mu nechtělo začínat jinde. Stejný přístup k práci si zachoval i při výběru filmových a seriálových rolí.

Na rozdíl od mnoha kolegů trvá na tom, že musí znát postavu dopředu a do detailu. Aby mohl někoho hrát, musí si umět představit, jakou má postava povahu, koho má ráda, kdo má rád ji. Proto odmítá role v seriálech, které se píší za pochodu, kde herci dostávají scénáře den předem. Nedávno mu nabídli roli a dali k ní jen jeden list papíru – okamžitě odmítl. Je si vědom, jak na něj druzí hledí. „Možná vypadám jako blbec ze staré školy, ale je mi to jedno.“

Když ho na konci prvního desetiletí tohoto století tvůrci kultovního seriálu Vyprávěj oslovili, poslali mu scénáře všech dvaceti dílů první řady. To bylo rozhodující. Roli hlavy rodiny Dvořáků přijal i díky symbolické shodě – seriálový Pepa Dvořák se narodil v roce 1919, stejně jako jeho vlastní otec. Při natáčení často přemýšlel, jak by se táta v té době zachoval. Měl i dědečka legionáře, který prošel Sibiří a vracel se do Československa přes Vladivostok.

Popularita Vyprávěj byla obrovská a Skopal to poznal způsobem, jaký by nečekal. Když ho lidé zastavovali na ulici a ptali se, proč opustil svou seriálovou manželku, divil se tomu, že někteří diváci ztotožňují figuru s hercem. Několikrát se mu stalo, že mu v krámě nechtěli ani prodat rohlík, protože si v roli nevzal nějakou holku.

V roce 2020 dostal v komedii Poldové a nemluvně roli Karla Mlejnka, bývalého šéfa kriminálky, který ani v důchodu nedokáže přestat pracovat. Tehdy mu tvůrci poslali sedm dílů scénáře. Role mu byla blízká i osobně, protože sám byl několik let v důchodu. Karel Mlejnek je policista v penzi, nemá žádné výrazné koníčky a plete se svým synům do jejich případů. V seriálu ho žena a snacha vysílají na procházky s malou Eliškou v kočárku. On ale místo klidné procházky vezme dítě a táhne s kočárkem hledat nábojnice a další stopy v policejních případech. Je to neposlušný penzista, má své mouchy a nedostatky, ale je férový.

Pro seriál Bratři a sestry dostal nabídku na roli dědy Nekudy. Přijal ji, i když už původně nechtěl nic natáčet. Říkal si, že toho už bylo dost, ale tato role ho opravdu oslovila. „Děda Nekuda je mi velmi podobný a úplně mi mluví z duše. Poláme se, i já mám za sebou několik operací a pajdám. Zároveň jsme oba trochu nevrlí,“ vysvětluje, proč mu postava přirostla k srdci. Stabilitu a klid ale nenašel jen v profesním životě.

S manželkou Lenkou se seznámili už na JAMU, ale teprve na Vinohradech během zkoušek Romea a Julie mezi nimi přeskočila jiskra. Ona hrála Julii, on Tybalta. „Úplně jsem se do ní zbláznil. Na tabuli ve zkušebně jsem maloval srdíčka, všichni si ze mě dělali legraci, že se to mělo jmenovat Tybalt a Julie.“ Oba se rozvedli ze svých předchozích manželství a od té doby jsou spolu. V roce 1982 se jim narodil syn František.

Herectví pro syna rozhodně neplánoval. Přísahá, že to nechtěl – už ve čtyřech letech ho dal na hokej, aby odvedl jeho pozornost od divadla. Divadlo ho ale nakonec chytlo a nepustilo. František nakonec vystudoval DAMU a vydal se po rodičovských stopách. Sám Svatopluk ale pravé odpočinku hledá jinde.

Když potřebuje odpočinout od natáčení a divadla, uchýlí se na místo, kde se po něm doslova slehne zem. Má po tátovi dřevěnou chatu na Vysočině uprostřed lesa. Chata je bez elektřiny a ještě před několika lety tam nebyla ani voda. Museli chodit do studánky. Když ale nastala suchá léta, nechali vyvrtat studnu s ruční pumpou.

Občas tam tráví čas se psem svého syna. Je to kříženec retrívra s labradorem jménem Henry, podle fotbalisty Thierryho Henryho. „Je úžasně rozumnej a chytrej, kolikrát si s ním rozumím lépe než s lidmi,“ říká o Henrym. Když se na chatu uchýlí, opravdu se stáhne a vědí o něm jen nejbližší. „Prostě zmizím ze světa. Co chtít víc?“ Ráno otevře dveře a vyplaší srnku nebo zajíce. K herectví má přitom stejně promyšlený přístup jako k životu.

O herectví přemýšlí jako o precizním řemesle vyžadujícím znalost základů. Několik let učil na DAMU a snažil se studentům předat především tyto základní principy. Šlo mu o to naučit je mluvit, chodit, vytvořit pointu a napětí. Když tohle někdo neumí, nemůže se dál herecky rozvíjet. Jako se malíř musí napřed naučit malovat obličej a pak může experimentovat.

S tím, jak současná kritika oceňuje především experimentální přístupy, příliš nesouhlasí. „Naše profese je jemná hodinářská práce, zdejší kritika bohužel oceňuje jen rány sekerou. Dokud Hamlet není ufon a Večer tříkrálový se nehraje ve skafandrech, tak to je nuda. Přitom v té jemné herecké práci je takové bohatství! Nejde o vnější efekty, ale o to, jak zahrát situace jinak. Ne je postavit na hlavu.“

Na place je považován za vyrovnaného člověka, sám o sobě říká, že je kliďas. Vytočí ho jen situace, kdy má za sebou náročný den a produkce neúměrně prodlužuje natáčení. Sice nekřičí, ale udělá velmi kyselou tvář. Když má pocit, že je v právu, v klidu řekne, že končí a odchází z natáčení pryč. Tato zásadovost se promítá do celého jeho života.

Nad otázkou, na co je v životě nejvíc pyšný, váhá. „Jestli vůbec na něco, tak že jsem snad nikomu neublížil. Lsti vymýšlet neumím, nikdy jsem je k životu nepotřeboval. Taky mám kolem sebe rád rovné lidi. Když se něco slíbí, tak to platí.“

Svatopluk Skopal žije v době neustálé online dostupnosti podle vlastních pravidel.A tenhle přístup se u něj nemění ani s časem, ani s okolnostmi.

Zdroje: novinky.cz, denik.cz, idnes.cz, idnes.cz, tv.nova.cz