Článek
Komedie Vesničko má středisková, natočená v roce 1985 v režii Jiřího Menzela podle scénáře Zdeňka Svěráka, se postupem času stala jedním z nejzářivějších děl československé kinematografie. Podstatnou měrou k tomu přispěl slovenský herec Marián Labuda v roli družstevního řidiče Karla Pávka, který trpělivě snáší eskapády svého mentálně zaostalého závozníka Otíka Rákosníka v podání maďarského herce Jánose Bána.
„Roli Karla Pávka z Vesničky mé střediskové bych na Slovensku nedostal. Tady se totiž jinak, tradičněji kouká na hrdiny. Ten, koho obdivuje Otík, by podle slovenských režisérů musel být chlapák. Zavalitého člověka by nemohl obdivovat. Jen génius jako režisér Jiří Menzel věděl, že když tam obsadí mě, bude to zajímavější. Nejkrásněji to vyslovil jeden slovenský doktor: Ve Vesničce jste hrál jako Lino Ventura. Kdybych nedostal jinou pochvalu, tak mi to stačí,“ svěřil se kdysi Labuda v rozhovoru pro Blesk.
Film, který se natáčel v obci Křečovice a jejím okolí, získal celou řadu ocenění - od ceny ekumenické poroty a zvláštní ceny poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu až po nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů. János Bán získal cenu pro nejlepšího herce na filmovém festivalu v Paříži, a snímek bodoval i na festivalech ve Francii a Španělsku. Milovníci kvalitní československé kinematografie si tento kultovní film budou moci připomenout v sobotu 19. dubna ve 21:10 a v pondělí 21. dubna 2025 ve 14:40 na programu ČT1.
Role Pávka ve filmu Vesničko má středisková
Děj filmu sleduje osudy řidiče Pávka a jeho závozníka Otíka. Pávek projevuje obdivuhodnou trpělivost, která ale má své meze. Když kvůli Otíkovi při couvání zbourá sloupek vrat vlivnému pražskému chalupáři, rozhodne se požádat předsedu družstva o Otíkovo přeložení. Jediným dalším řidičem je však cholerický vztekloun Turek v podání Petra Čepka. Mezitím dostane Otík nabídku, aby svou chalupu vyměnil za byt na pražském sídlišti, netušíc, že na jeho domek si brousí zuby ředitel pražského chalupáře. Aby nemusel pracovat s Turkem, raději přijme nabídku na stěhování do velkoměsta. Svědomí ale nakonec Pávkovi nedovolí nechat Otíka odejít a na poslední chvíli ho zachrání.
Nejúspěšnější role Mariána Labudy
Úspěch ve Vesničce mé střediskové nebyl pro Labudu prvním vkročením do české kinematografie. Jeho filmová kariéra začala naplno v 80. letech, kdy si ho všimli čeští režiséři. Juraj Herz mu svěřil hlavní roli v komedii Buldoci a třešně (1981), postupně přišly nabídky od Dušana Kleina a Jiřího Krejčíka. Po nezapomenutelné roli Pávka následovaly snímky jako Anděl svádí ďábla, Dobří holubi se vracejí, Konec starých časů nebo Žebrácká opera.
Pravidelně se objevoval také v pohádkách - nezapomenutelný byl v Lotrandovi a Zubejdě a symbolicky jeho poslední rolí byl anděl ve druhém dílu Anděla Páně. „Co říct? Je to symbolické, ale ve svém posledním filmu, naší pohádce Anděl Páně 2 od nás dostal klíč od brány očistce… Univerzální. Takže si může vybrat,“ poznamenal po jeho smrti režisér Jiří Strach.
Za svou práci získal Labuda i prestižní filmové ocenění Český lev za snímek v česko-slovenské koprodukci Zahrada. Od roku 1990 byl členem Slovenského národního divadla v Bratislavě, hostoval ale i v českých divadlech - v Národním divadle v Brně, Městském divadle Zlín a Divadle na Vinohradech.
Skrytý boj Mariána Labudy s cukrovkou
Zatímco na plátně rozdával radost a diváci obdivovali jeho herecké umění, v soukromí Marián Labuda vedl léta nelehký boj s cukrovkou, která mu ztrpčovala život. Nemoc pečlivě tajil a v rozhovorech o ní mluvil jen zřídka, přestože postupně vedla i k vážným srdečním problémům. Když už o svém zdravotním stavu promluvil, většinou to souviselo s vysvětlením jeho občasných náhlých změn nálady.
„Někomu se to tak mohlo jevit. Já to ale spíš připisuji tomu, že jsem diabetik. Problém byl v tom, že my herci obvykle nenajdeme čas se pravidelně najíst. A když nám cukrovkářům poklesne cukr, máme nepřiměřené reakce,“ přiznal v jednom z mála rozhovorů, kde se o své nemoci zmínil otevřeněji. Za touto výpovědí se však skrýval mnohem složitější vztah k léčbě, než dával najevo.
Trpké zklamání v rodné vsi
Kromě zdravotních problémů musel Labuda řešit i komplikovaný vztah ke svým kořenům. Přestože pocházel ze slovenské vesnice Hontianske Nemce, jeho vztah k rodišti procházel složitým vývojem. „Býval jsem na tu ves vázaný. Ale pak přišly roky 1991 a 1992 a já jsem zjistil, že místní vesničané jsou proti mým názorům,“ svěřil se v rozhovoru. Jako zastánce společného československého státu a člověk, který nebrojil proti Maďarům, se stal terčem kritiky svých krajanů. „Byl jsem pro společný stát s Čechy, nebrojil jsem proti Maďarům, a tak mi krajané začali dávat najevo, že jsem odrodilec. Nejvíc se mě dotklo, že proti mně používali v rámci politického boje i nefér prostředky. Třeba naznačovali, že jsem vlastně cizák, Žid!,“ vzpomínal s hořkostí.
Navzdory těmto rozporům se do rodné obce vracel a udržoval kontakt se svými starými přáteli. Podle vzpomínek jeho spolužáků byl Labuda už od školních let výraznou osobností plnou humoru. S mnohými z nich zůstal v kontaktu i po odchodu do Bratislavy a udržoval s nimi přátelské vztahy. S některými si byl natolik blízký, že mu pomáhali i se stavbou jeho chaty.
Lékaře ignoroval
Jak obtížné bylo pro Labudu dodržovat lékařská doporučení, prozradila po jeho smrti rodina. Navzdory vědomí vážnosti svého stavu ignoroval přísná dietní opatření. Když mu někdo odmítl dát potraviny, které by jako diabetik neměl jíst, dokázal si je jít koupit sám. Jeho blízcí často nedokázali odolat jeho smutným pohledům a dovolili mu i to, co lékaři výslovně zakázali - rozhodnutí, které možná přispělo k jeho předčasnému odchodu.
Příznaky problémů a poslední přání
S postupem času se hercovo zdraví zhoršovalo, což ovlivnilo i jeho profesní život. V posledních letech trápil Mariána Labudu nejen zhoršující se zdravotní stav, ale i nedostatek práce. „Už ho tolik neobsazovali a to mu přirozeně chybělo, když byl celý život aktivní,“ prozradil hercův přítel Jozef Kracina. Jeho velkým přáním bylo dostat ještě jednu pořádnou hereckou příležitost.
Poprvé byl kvůli zdravotním komplikacím hospitalizován v roce 2012. O čtyři roky později, v roce 2016, zkolaboval přímo před svým domem. Tehdy se spekulovalo o mrtvici, skutečným viníkem však byla dlouhodobě zanedbávaná cukrovka.
Marián Labuda zemřel nečekaně ve vteřině
Osudného 5. ledna 2018 začínal Labudův den jako kterýkoli jiný. Stihl pogratulovat k svátku manželce svého syna Andrejce a poté se rozhodl, že svou ženu odveze do města. Jakmile usedl do auta, náhle zkolaboval a upadl do bezvědomí. Jeho manželka pohotově přivolala lékařskou pomoc. Než dorazili profesionální záchranáři, pomohl jí náhodný kolemjdoucí, který pod telefonickým vedením dispečera poskytl herci první pomoc a zahájil resuscitaci. V oživování ho pak vystřídali záchranáři, ale bohužel neúspěšně.
Hercovi přátelé a rodáci z Hontianských Nemcí byli jeho náhlým odchodem šokováni. Podle jejich svědectví se Labuda po prvním kolapsu postupně zotavoval a jeho zdravotní stav se zlepšoval. Proto pro ně přišla zpráva o jeho smrti jako blesk z čistého nebe - nikdo z jeho blízkých nečekal tak náhlý konec.
Smrt oblíbeného herce vyvolala vlnu soustrasti mezi kolegy. „Jeho herectví i lidský vklad byly mimořádné. Hrál v mém ROMingu a vždycky rozdával spoustu radosti a smíchu. To si pak říkáte, že někdo takový by neměl odcházet… Bude mi po něm smutno,“ řekl režisér Jiří Vejdělek. Herec Vladimír Javorský, který s Labudou hrál v Andělech všedního dne, dodal: „Potkali jsme se vícekrát, mimo jiné jako andělé ve filmu Alice Nellis Andělé všedního dne. Je pro mě moc smutné cokoli říkat, protože je to příliš čerstvá zpráva. Měl jsem ho moc rád,“
Sedm let po hercově smrti, zůstává Marián Labuda nezapomenutelným nejen jako řidič Pávek, ale jako herec, který dokázal autenticky ztvárnit obyčejné lidi s jejich slabostmi, vášněmi i touhami. I když nedbal rad lékařů a ignoroval varování ohledně své nemoci, zanechal za sebou nesmazatelnou stopu v československé kinematografii.
Zdroje: www.blesk.cz, tn.nova.cz, www.idnes.cz, cs.wikipedia.org, www.denik.cz
