Mladá Helena Růžičková byla krásná: Ze štíhlé baletky se stala herečkou s řadou milenců a nevěr

V červnu 1936 se v pražské porodnici U Apolináře narodila Helena Málková, která později proslula jako jedna z nejvýraznějších českých hereček Helena Růžičková. Číslo třináct prostupovalo její příchod na svět – narodila se třináctého, krátce po třinácté hodině. Tato číselná souhra ji později provázela jako talisman štěstí. Dcerka Dragy a Aloise Málkových netušila, že se jednou stane neodmyslitelnou součástí československé kinematografie.

V dětství Helena bojovala s řadou nemocí. Její imunitní systém čelil výzvám od planých neštovic po spálu, ale jak zdravotníci poznamenávali, byla to „malá bojovnice“. Umělecké sklony možná zdědila po dědečkovi z matčiny strany, který se věnoval architektuře a malířství.

Osudový podzimní den roku 1939 změnil směr Helenina života. Jako tříletá překročila práh baletní školy vedené primabalerinou Národního divadla. Ačkoliv byla mezi žákyněmi nejmladší, její nebojácnost a odhodlání udělaly na učitelku dojem. Tanec se brzy stal její vášní a netrvalo dlouho, než získala sólové role.

Ve čtyřech letech už podepisovali rodiče smlouvy s divadly a malá Helena vystupovala na významných scénách. Ve stejném věku debutovala před filmovou kamerou v adaptaci „Babičky“ Boženy Němcové. Právě během těchto raných divadelních angažmá získala překvapivý návyk – cigarety. Když viděla dospělé umělce kouřit v zákulisí, zatoužila je napodobit. První cigaretu si zapálila jako čtyřletá a tento rituál ji doprovázel po zbytek života.

Po studiu na různých typech škol - nejprve v soukromé jazykové, pak v církevní instituci a později na osmiletce - vystudovala Helena zdravotnickou školu, obor zubní laborantka. Přestože získala v tomto oboru maturitu, svému řemeslu se věnovala pouze krátce. Od dětství ji totiž přitahovalo umění a divadelní svět.

Touha stát se herečkou přivedla Helenu ke zkouškám na DAMU. Ačkoli ji nepřijali, osud jí připravil jiné překvapení – setkání s Jiřím Růžičkou, studentem herectví. Mladý muž, kterého potkala při šermířském tréninku s šavlí v ruce, se stal její životní láskou. S ironií později vzpomínala, že zatímco komise kritizovala její „šavlovité nohy“, Jiřímu právě tento detail učaroval.

Svatební zvony zazněly v létě 1955. Devatenáctiletá nevěsta měla svatební den rozdělený – dopoledne civilní obřad v tyrkysovém kostýmku, odpoledne církevní ceremony v tradičních bílých šatech. Svědkyní byla její přítelkyně a pozdější herecká kolegyně Jiřina Bohdalová. Už za půl roku přivítali manželé na svět syna, kterého pojmenovali po otci.

Jirka dostal angažmá jako herec v Mladé Boleslavi, zatímco Helena pracovala jako zubní laborantka a zároveň po večerech dojížděla do divadla, kde dostala práci choreografky. Denně dojížděla z Prahy a o malého Jiřího pečovala její matka. Později, když manžel přestoupil do příbramského divadla, Helena tam začala pracovat jako osvětlovačka. K herectví se dostala náhodou – při zkoušce spontánně předvedla scénu, která režiséra tak ohromila, že ji obsadil.

Vztah Heleny a Jiřího trval téměř půl století, ale nebyl bez zajímavostí. Ačkoli zůstali manželi až do smrti, jejich definice věrnosti byla nestandardní. Helena podle přátel zastávala filozofii, že tělesná rozkoš mimo manželství není zradou, pokud nezahrnuje city.

Jejich manželství vydrželo až do konce, ale mělo svá specifika. Podle kamarádky Marie Formáčkové měla Helena na nevěru svůj vlastní názor: „Za.ukat si, to jo! Ale být nevěrná manželovi, to nikdy,“ říkávala prý. Pro ni sex bez citů nebyl zradou.

Tenhle přístup k životu převzala po svém otci. „Měla to po tatínkovi Málkovi. Ten měl taky milenky, ale manželku to nesmělo nikdy ohrozit. Řídil se tím, že když milence zlato, tak manželce diamanty,“ prozradila Formáčková. Helena tedy považovala občasné románky za normální, pokud neohrozily stabilitu rodiny.

Na muže působila jako magnet, a to navzdory tomu, že nebyla štíhlá jako modelka. Uměla si je získat svým humorem, energií a sebevědomím, se kterým nosila svou postavu. Jedním z nich byl herec Josef Hlinomaz, s nímž údajně prožila několikaletý románek. Upřednostňovala muže robustnější postavy před štíhlými elegány, které údajně označovala nelichotivými přezdívkami.

Hodně se spekulovalo o jejím románku s americkým fešákem Deanem Reedem. Tento atraktivní zpěvák a herec, přezdívaný „Rudý kovboj“ kvůli svému kontroverznímu přesídlení do východního bloku, se s Helenou seznámil během natáčení. Podle blízké přítelkyně Heleny Marie Formáčkové se Dean do Heleny strašně zamiloval.

Významnou kapitolou jejího života bylo pracovní angažmá v Německu v polovině sedmdesátých let. Zde prý měla řadu obdivovatelů. Helenin přítel z branže vzpomínal: „Ona tam byla takový tři roky. To bylo kolem roku 1975. Různí krasavci mu (manželovi) ji i záviděli. Byli z ní celý pryč. Měla neuvěřitelný temperament.“

Pozoruhodná byla Helenina schopnost udržet si autoritu nad svými nápadníky. Její přítel vzpomínal na situaci, kdy po intimní noci s mladým číšníkem dokázala ráno předstírat, že ho vůbec nezná: „Vždycky ty chlapy uměla korigovat. Pamatuji si na jednoho krásnýho mladýho číšníka z hotelu. V noci mezi nimi něco proběhlo, on do ní byl blázen. Ráno se sedělo u snídaně a on říká: A Helenka si dá co? A Helena vyfoukla kouř, podívala se na něj: My se nějak blíž známe?“

V jiném případě údajně strávila noc s mladým hercem, aby ho následující den veřejně kritizovala za neprofesionální přístup. Tato schopnost oddělovat různé sféry života jí umožňovala žít podle vlastních pravidel.

Helena Růžičková nikdy neměla stálé divadelní angažmá, prakticky celý život byla herečkou na volné noze. To ale neznamenalo, že by se jí nedostávalo příležitostí - právě naopak. Ve druhé polovině 60. let hostovala v pražském Činoherním klubu, kde excelovala v roli Hejtmanky v Gogolově Revizorovi. S touto inscenací se soubor dostal až do Londýna, kde britští kritici nešetřili chválou.

Po krátkém angažmá v Divadle Na zábradlí (1971-1973) se však její divadelní kariéra násilně přerušila. Podobně jako mnoho jiných umělců i ji postihl zákaz činnosti. Traduje se, že důvodem bylo obvinění z opilosti během představení, ale Helena to vždy popírala. „Tvrdila, že to na ni kdosi navlékl, že jí někdo dal do kávy omamnou látku. Byla přesvědčená, že ji kdosi chtěl otrávit, ale špatně si vypočítal dávku, takže jenom vypadala jako opilá,“ říkávala o této události.

V 70. a 80. letech si proto přivydělávala na estrádách a ve vlastních zábavných programech. Se synem Jiřím vystupovala jako Duo Kix a jezdila s estrádním programem po republice. Její legendární role v trilogii o rodině Homolkových a později v sérii Slunce, seno… jí zajistily popularitu u diváků, ale odborná kritika ne vždy tyto filmy hodnotila kladně.

V soukromí byla Helena náruživou karbanicí a vášnivou kuchařkou. „Výborně vařila a nedala dopustit na česnek, ten dávala snad do všeho a tvrdila o něm, že je to zázrak,“ vzpomínali její přátelé. V bytě ve Volyňské ulici měla vždy otevřené dveře pro návštěvy. Na stole stála připravená káva a talířek s občerstvením. Lidé k ní často chodili nejen na kus řeči, ale i pro výklad z karet nebo numerologický výklad.

Když onemocněla rakovinou, neztrácela elán. Během dvouleté nemoci napsala několik knih, včetně třídílného Deníku mezi životem a smrtí. Její další tituly zahrnovaly knihy jako Věštírna, Snář, Bylinář nebo Dopisy Heleně.

Helena Růžičková se po roce 1989 aktivně věnovala také charitě. V roce 1991 stála u zrodu nadace Slon. Zajímavostí je, že v roce 1996 dokonce neúspěšně kandidovala do Senátu za KSČM. Poslední roky života strávila v jihočeské Slatině, kde si koupila domek. I během nemoci si dopřávala malé radosti - nakupovala knihy a dárkové předměty. Její boj s nemocí se však ztížil po smrti syna (1999) a manžela (2003). V lednu 2004 svůj zápas s rakovinou prohrála. Odešla, ale zůstala nesmazatelně vrytá do paměti českých diváků.

Zdroje: www.fdb.cz, artstarvip.cz, www.krajskelisty.cz, cs.wikipedia.org