Článek
Původ a historie olašské Romské komunity
Do českých zemí přišli olašští Romové v polovině 19. století z rumunského knížectví Valašsko, odkud pochází i jejich název. Sami si říkají „vlašika Rom“ a mluví vlastním dialektem romštiny. Po zrušení nevolnictví přicházeli do střední a západní Evropy a na českém území kočovali v menších skupinách až do roku 1959, kdy bylo v Československu kočování zakázáno a Olašští Romové byli násilně usazeni.
Dnes tvoří asi 25 tisíc obyvatel České republiky, což představuje přibližně desetinu všech Romů u nás. Dělí se na dvě hlavní skupiny – Lováry, kteří byli původně koňskými handlíři (maďarské slovo „ló“ znamená kůň), a Kalderaše, kteří vyráběli kotle (rumunské slovo „caldera“ znamená kotel).
Uzavřená komunita s vlastními pravidly
Pro olašské Romy je typická uzavřenost a odmítání kontaktů s ostatními romskými skupinami, které nazývají opovržlivě „Rumungre“. K jejich oddělení od ostatních Romů přispívají historické kastovní rozdíly i kulturní odlišnosti. V komunitě se běžně nemísí s jinými skupinami a zachovávají si vlastní identitu.
Tato uzavřenost se projevuje také ve vlastním soudnictví. Na rozdíl od ostatních obyvatel se neobracejí na státní soudní systém, své spory neřeší s policií. Mají vlastní soudnictví založené na rodových zásadách a zákonech, které přísně dodržují. Jakékoli prohřešky se řeší uvnitř komunity na zasedání zvaném „krisi“, kterému předsedá rada starších v čele s olašským králem.
Zlaté šperky a výrazný styl
Olašští Romové jsou na první pohled rozpoznatelní – ženy nosí dlouhé, široké barevné sukně, třícípé šátky na hlavách nebo ramenech, boty na podpatku, a často mají na tváři takzvanou „pihu krásy“. Muži jsou zase ověšení zlatými šperky.
Zlato má pro ně mnoho významů. Vzhledem k jejich dřívějšímu kočovnému způsobu života jsou zvyklí mít svůj majetek stále u sebe. Zlatem také dávají najevo svůj společenský status a bohatství. Romové navíc věří, že je zlaté řetězy a šperky chrání před nemocemi a zlými silami.
Do 50. let 20. století Olašští Romové patřili mezi nejchudší Romy. Muži obchodovali s koňmi a ženy věštily z ruky. Po usazení se začali věnovat obchodování a stali se nejbohatší vrstvou Romů.
Oblečením červených šatů a šátku se dívka symbolicky stává vdanou ženou.
Svatby v patnácti a role ženy
Manželství představuje v olašské komunitě zásadní životní krok, který se často uzavírá velmi brzy. V komunitě je běžné, že se lidé žení a vdávají velmi mladí. Manželství nezačíná svatbou, ale společným soužitím muže a ženy, obvykle u rodičů chlapce. Tento krok se nazývá „útěk“ a nemusí být podpořen žádnou právní formalitou.
Důvod brzkých svateb souvisí s odlišným přístupem k romantickým vztahům. V olašské kultuře neexistuje koncept randění, jak ho známe v majoritní společnosti. Když se chlapci zalíbí dívka, požádá její otce o povolení, aby spolu mohli někam jít, vždy však v doprovodu třetí osoby.
Svatby v olašské komunitě nevypadají jako klasické obřady známé z většinové společnosti. Neplánují je sami snoubenci, ale jejich rodiče. Bývají velkolepé a chaotické, bez omezení počtu hostů. Svatby se nekonají v kostele, protože Olašové nechtějí slibovat celoživotní věrnost, kterou nemusí dodržet.
Pro dívku je významným momentem, když si oblékne červené šaty a šátek, čímž se symbolicky stává vdanou ženou. Na svatbě se nosí tři různé druhy šatů – růžové symbolizují mládí, druhé mají tradiční symboliku a třetí červené znamenají, že se dívka stala ženou.
Po svatbě se žena stěhuje k manželovi a jeho rodině, kde ji často vede tchyně, která ji učí, jak být dobrou manželkou. Od žen se očekává mnohem více než od mužů.
Rozdělení rolí a nevěra
V olašské komunitě existují přísně rozdělené role mužů a žen. Stále je zde zakořeněný patriarchální systém, kde se dívky učí vařit, uklízet a starat se o děti, zatímco chlapci se učí vydělávat peníze a zastávat tradiční mužské role.
Ženy to mají těžší, hlavně pokud se dlouho nevdají, což je vnímáno jako ostuda. Když je dívce 20 let a není vdaná, je to považováno za neobvyklé.
Zajímavé je také pojetí nevěry, která je v olašské společnosti vnímána jinak než v majoritní. Mužům je nevěra do jisté míry tolerována, zatímco ženy mezi sebou dodržují nepsaná pravidla a respektují partnerské svazky ostatních.
Manželství v olašské komunitě není jen o lásce, ale i o dohodě mezi rodinami. Tento systém poskytuje určitou stabilitu, protože vazby mezi rodinami brání rozpadu manželství. O nevěře se zkrátka nahlas nemluví. „Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ říkají si olašské ženy a raději předstírají nevědomost. Problémem se stává jen tehdy, když si o ní začnou šuškat sousedé.
Stáří se mezi olašskými Romy ctí.
Výchova dětí a předávání hodnot
„Tady se děcka vychovávají jinak,“ popisuje jeden z místních romských patriarchů. Rodiče je od malička učí, že starší se nepřerušují, do hovoru dospělých se nemluví a stáří se ctí. Kdo by v Česku dal dědečka do domova důchodců? U Olašů by taková rodina byla navždy zostuzena.
Jazyk je pro olašské Romy posvátný - jejich identita stojí na romštině, kterou si předávají z generace na generaci. Zatímco v jiných romských komunitách mateřština ustupuje češtině, tady se drží pevně. Výzkumníci z Prahy zjistili, že v 97 procentech olašských domácností se mluví výhradně romsky. „Kdyby Rom neučil své děti náš jazyk, byl by z komunity vyhoštěn,“ vysvětluje jedna z informátorek. Všechno se učí ústně - slovníky neexistují.
Chlapec a dívka - dva odlišné světy. Zatímco dívky se od dětství učí vařit, chlapci se připravují na roli živitelů. „My nevychováváme zaměstnance, my vychováváme podnikatele,“ říkají hrdě. Zejména klukům se vštěpuje, že nemají otrocky poslouchat cizí příkazy, ale samostatně myslet a spoléhat na vlastní úsudek.
Olašské chlapce učí být samostatnými podnikateli, ne poslušnými zaměstnanci.
Tradice v moderním světě
Čas běží i v olašské komunitě. Některé rodiny se drží všech zvyků jako klíště, jinde už staré pořádky ustupují. Za posledních deset let se podle místních změnilo víc než za padesát předchozích.
Přesto zůstává romština pevnou kotvou. Učí se ústním předáváním, bez učebnic či slovníků. „Když potkám olašského Roma ve Finsku, domluvíme se spolu, i když neznáme místní jazyk,“ vzpomíná jedna z lektorek romštiny.
V každé olašské rodině najdete jiný mix starého a nového. Někde dívky stále nesmí nosit kalhoty, jinde už jsou pravidla volnější. Přes veškerou modernizaci si však tato pozoruhodná komunita uchovává svébytnost, která ji činí výjimečnou.
„My jsme hrdí na to, co jsme,“ říkají olašští Romové. V době, kdy většina kultur zapomíná své kořeny, oni drží pohromadě. Učí děti dvěma jazykům od kolébky a vytvářejí ostrov tradičních hodnot v moři uniformity.
