Článek
Úspěšní Romové v Česku dlouho zůstávali téměř neviditelní. Veřejná debata o romské menšině se točila kolem nezaměstnanosti a vyloučených lokalit, a lidé, kteří se z těchto podmínek dokázali vymanit, o sobě skoro nemluvili. V posledních letech se to ale začíná měnit. Na pódiu Rudolfina přebírá romský herec Českého lva. O pár měsíců později získává romský novinář nejprestižnější knižní cenu v zemi a romská historička odjíždí na výzkumnou stáž do Washingtonu. Jedno ocenění za druhým nutí ptát se, kolik talentu vlastně zůstalo ležet v systému, který romským dětem po generace nedával šanci.
Úspěšní Romové, kteří začínali od nuly
Lukáši Kotlárovi byly čtyři roky, když se dostal do dětského domova v Uherském Ostrohu na jižní Moravě. Jeho matka měla nastoupit do vězení a z šesti dětí zůstal v ústavní péči právě on, jako jediný ze sourozenců. „Až do puberty jsem měl obavu se s rodinou vůbec seznámit. Přiznám se, že až ve dvanácti letech jsem si uvědomil, že bych rád svou biologickou rodinu poznal,“ popisuje dnes Kotlár. V dětském domově strávil šestnáct let. Díky stipendiu od nadace rodiny Kellnerových se dostal na gymnázium Open Gate, internátní školu pro nadané děti ze znevýhodněného prostředí. Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, kterou britská královská rodina uděluje mladým lidem ze 140 zemí za dobrovolnictví, dostal jako jeden z mála Středoevropanů. Na slavnostní večeři v Londýně byl dokonce jediným Evropanem mezi oceněnými.
Na amsterdamské univerzitě vystudoval politologii, psychologii, právo a ekonomii. Osmým rokem vede časopis Zámeček, jediné médium věnované dětem z dětských domovů, ze kterých sám vzešel, a dnes působí jako ředitel PR agentury.
Kotlár je na svůj romský původ hrdý, přestože v dětském domově romština prakticky nezaznívala. „Romové mají stejné sny jako kdokoliv jiný. Jen si k nim musí projít mnohdy trnitější cestou, ale nakonec se to podaří. Romské úspěchy nejsou výjimkou ani zázrakem, ale výsledkem tvrdé práce a odhodlání,“ je přesvědčený. Svému synovi Tobiášovi doma čte českou i romskou dětskou literaturu a s manželkou navštěvují romské kulturní akce. „Kdybych zůstal v rodině, tak dnes nemůžu dělat to, co dělám. Tím ale neříkám, že bych nemohl být úspěšný, protože samotný úspěch je i o ambicích, a ty v mém životě nikdy nechyběly,“ dodává.
Od romského ghetta k filmové ceně
Marsell Bendig vyrůstal v Hradci Králové. „Byly to dva paneláky a most, víc nic. Pod tím mostem jsme se každý den scházeli a pouštěla se hudba až do rána,“ vzpomíná na tamní romskou čtvrť. Jako malý kluk doma držel ovladač od televize a představoval si, že přebírá hereckou cenu. Připravoval si proslov před zrcadlem. V roce 2006 odešel jeho otec za prací do anglického Liverpoolu a celá rodina se stěhovala s ním. Bendig tam strávil zhruba dva a půl roku, ale touha stát se hercem ho nepustila ani po návratu do Čech.
V osmnácti si zahrál v seriálu Lynč pro Českou televizi, jenže pak se dlouho nic nedělo. „Pro romského kluka je těžké se jako herec uchytit. Obcházel jsem castingy, ale do scénářů se většinou typově nehodím. Doneslo se ke mně třeba to, že Rom nemůže hrát doktora nebo pocházet ze slušné rodiny. Romové jsou spíš odsouzeni pro záporné role,“ popsal Bendig pro Magazín DNES. Všechno se změnilo, když si ho režisér Adam Sedlák vybral do filmu Banger po boku Adama Mišíka. V březnu 2023 za vedlejší roli převzal Českého lva, jako vůbec první Rom v historii této ceny. „Mami, máme to doma!“ Na pódiu Rudolfina to ze sebe dostal se slzami v očích.
Segregované školy a první romská Magnesia Litera
Novináře a podnikatele Patrika Bangu zase formoval Žižkov devadesátých let. Zažil segregované školství i skinheadské násilí na vlastní kůži. „O vzdělané Romy nikdo nestál. Po Žižkově a Karlíně chodili skinheadi. Přišlo třeba sto fašounů a začali Romy nahánět. Nikdo to nechtěl řešit,“ popsal pro Aktuálně.cz. Romské děti v té době většinou končily na zvláštních školách, kde se učivo oproti běžným základkám výrazně lišilo a úroveň výuky zaostávala o několik ročníků. Bangova rodina se ale nevzdala a prosadila, aby všechny děti chodily na normální školu. „Kdyby se naší rodině nepodařilo dostat všechny děti na základní školu, dnes bychom tady neseděli. To bych kopal tady před barákem,“přiznává.
V roce 2023 pak Banga jako první romský autor získal Magnesii Literu za knihu Skutečná cesta ven, v níž se vrací k dospívání na Žižkově a ke všemu, co musel překonat, než se prosadil. Je přesvědčený, že se situace od devadesátých let výrazně posunula. „Dneska už není problém potkat Roma právníka, Roma lékaře, Roma sportovce,“ konstatoval a jako jeden z mnoha připomněl třeba hokejistu Dominika Lakatoše.
Romská vědkyně, která nechce být výjimkou
Historička Renata Berkyová se zase celou kariéru potýkala s tím, že okolí pochybovalo o jejích schopnostech. Pochází ze středního Slovenska a vystudovala romistiku na Karlově univerzitě. Dnes pracuje v Pražském fóru pro romské dějiny při Akademii věd. Věnuje se výzkumu holokaustu Romů a Sintů. Podílela se i na dokumentárním filmu Lety o koncentračním táboře v jihočeské obci, kde za války čeští Romové trpěli a umírali. Než se ale k téhle práci dostala, musela se prosadit přes předsudky, které ji provázely od školy. „Přihlásila jsem se do literární soutěže. Učitelka mi vyčítala, že jsem to určitě nenapsala já, že to není moje práce. To v člověku na jedné straně sráží sebevědomí, ale na druhé straně je dobře vybavený do světa,“ vzpomíná pro ČT24. Na začátku roku 2024 odjela na prestižní stipendium Randolpha a Elizabeth Brahamových do washingtonského Muzea holokaustu. Čtyři měsíce tam pracovala s archivy svědectví přeživších a dokumenty z celé Evropy. Její disertace se věnuje tomu, jak se v Československu za komunismu utvářel pohled na romský holokaust.
Berkyová ale nechce být vnímána jako výjimka potvrzující pravidlo. „Přála bych si, aby nás tu bylo víc. Abych já nemusela zažívat pocit prvenství. Raději bych byla součástí větší skupiny romských vědců, vědkyň,“ poznamenala. Richard Samko ale připomíná, že bariéry nikam nezmizely. „Pořád je segregované školství. Pořád máte jako Rom složité a problémové sehnat bydlení,“ upozorňuje.
Odebírání romských dětí za komunismu
Že se právě tihle lidé prosadili, není samozřejmost. Celé generace romských dětí vyrůstaly v dětských domovech, kam je komunistický režim cíleně umísťoval po odebrání z rodin. Romský způsob života byl pro režim nepřijatelný. Děti v ústavech měly vyrůst jako „řádní socialističtí občané“, bez romštiny a bez vazeb na vlastní komunitu. Po únoru 1948 počet dětí v ústavní péči prudce narůstal. Z původních zhruba 1 400 svěřenců jich na přelomu padesátých a šedesátých let bylo už přes 20 000. Více než čtvrtina z nich ještě nedosáhla tří let. Ještě na počátku osmdesátých let tvořily romské děti 42 % všech svěřenců. Ve většině případů přitom nešlo o děti z rodin, které by o ně nestály. Šetření z roku 1951 ukázalo, že skutečný nezájem rodičů byl na vině jen ve 4 % případů. Stát je odebíral pod záminkami jako „zaměstnání rodičů, které brání řádné výchově“ nebo „selhání ve výchovné péči“. Formulace natolik vágní, že se pod ně dalo schovat prakticky cokoliv.
Růženě Ďorďové bylo v roce 1971 sedm let. Do dětského domova v Krupce u Teplic ji se sestrou odvezli pod záminkou, že jedou za maminkou do práce. První okamžiky v ústavu přirovnává k šoku. „Strčily nás do koupelny, svléknout do naha. A vychovatelky zavolaly všechny děti, ať se na nás jdou podívat. Pak nám hodily nějaké tepláky a ostříhaly nás dohola,“ vypráví pro Paměť národa. V domově platil přísný zákaz mluvit romsky. „Ještě jednou promluvíš tou řečí a opravdu poznáš, co je to děcák,“ vyhrožovaly vychovatelky. Matka obou dívek se ale s jejich odebráním nesmířila, najala si právníka a soud nakonec rozhodl, že umístění bylo protiprávní. Celý proces ale trval dva roky a když se Růžena vrátila domů, cítila se tam jako cizí. Romštinu už prakticky ztratila.
Stejný osud jako Růženu Ďorďovou potkal desetitisíce dalších dětí. Aby se něco podobného neopakovalo, musí mít romské děti přístup ke vzdělání. Právě o to se snaží stipendijní program organizace ROMEA.
Stipendia pro romské studenty a nová generace vzdělaných Romů
Koordinátor Štefan Balog pro server Romano fórum popsal, že v loňském roce program podpořil celkem 101 studentů. „Díky komplexnosti má program vysokou úspěšnost – 99 % studentů dokončí školní rok a téměř všichni maturanti se dostávají na vysoké školy,“ říká Balog. Zdaleka nejde jen o obory, které bývaly pro romské studenty typické.
Samotná stipendia nejsou velká, pro středoškoláky představují zhruba 600 až 700 eur ročně. I tak ale rodině pokryjí cestu do školy nebo účet za elektřinu. A právě to mnohdy rozhoduje, jestli student ve studiu vydrží. Peníze ale nejsou to jediné, co program nabízí. Součástí je mentoring a síť absolventů, kteří si navzájem pomáhají. Když jedna ze stipendistek přišla o ruku při nehodě, ostatní studenti spontánně nabídli, že jí věnují peníze ze svých stipendií na bionickou ruku. Nakonec se prostřednictvím veřejné sbírky podařilo vybrat 1 400 000 korun za necelý měsíc. „Většinová společnost si začíná uvědomovat, že existuje romská inteligence a máme romské studenty, kteří už nestudují jen sociální práci či speciální pedagogiku, ale také architekturu, medicínu, chemii a podobné obory,“ míní Balog.
Právě o tom nakonec píše i Patrik Banga ve své oceněné knize. „Skutečná cesta ven je být individualita. A jestli po mně někdo chce, jestli mně někdo chce vidět dřív jako Roma než jako Patrika, je to jeho problém, a ne můj.“
Ti, kteří to zvládli, dnes dělají něco, co tu dlouho chybělo. Ukazují romským dětem, že mají stejné možnosti jako kdokoliv jiný.
