Článek
V Severní Americe žije skupina lidí, jejichž každodenní život působí, jako by zůstal stát v čase. Amišové jsou křesťanská denominace vycházející z učení Jakoba Ammanna. Jejich komunity najdeme především v USA a Kanadě. Jejich počet se pohybuje kolem čtvrt milionu, největší komunity najdeme v Pensylvánii, Ohiu, Indianě, Iowě, Illinois a Kansasu. V roce 1920 jich bylo už jen 5000, dnes je jejich počet mnohonásobně vyšší. Tento nárůst je dán především vysokou porodností (průměrně 6,8 dětí na rodinu) a nižší dětskou úmrtností ve srovnání s americkým průměrem.
Život podle přísných pravidel
Humilita, rodina, komunita a oddělení od světa. To jsou základní pilíře amišského života. Každodenní život Amišů určuje soubor pravidel, kterému říkají Ordnung. Tyto hodnoty ovlivňují každou stránku jejich existence.
Muži a chlapci nosí široké černé klobouky, tmavě zbarvené obleky, rovně střižené kabáty bez klop, kalhoty, šle, jednobarevné košile a černé ponožky a boty. „Ženaté amiše rozpoznáte díky jejich typickému plnovousu, který si začínají pěstovat od svatby. Kníry ovšem zavrhují – byly totiž běžnou součástí vizáže vojáků minulých staletí a symbolem násilí.“ Ženy a dívky nosí čepce, dlouhé šaty s pláštěnkami přes ramena, šály a černé boty a punčochy.
Takzvaní „tradicionalisté“ mezi Amiši odmítají jakoukoli techniku novější než z 19. století. Neuvidíte je za volantem, netelefonují a doma nemají žárovky ani jedinou zásuvku. Místo automobilů používají koňské povozy, které musí být vybaveny výstražným trojúhelníkem, aby mohly jezdit po veřejných silnicích. Tyto restrikce nejsou samoúčelné. Odrážejí jejich neochotu ke změnám, respekt k tradici a interpretaci biblických varování proti přizpůsobování se způsobům světa.
Hospodářství a práce
Amišové jsou považováni za vynikající zemědělce, pěstují a skladují většinu svého jídla a v obchodech nakupují pouze základní potraviny jako mouku a cukr. Odmítají používat většinu moderní zemědělské techniky a preferují pot vlastního čela před pohodlím moderních vymožeností. Jsou proslulí svými „barn raisings“, společným stavěním stodol. Kooperativní stavební akce často zahrnují stovky mužů a desítky žen, které pracovníky živí. Tyto stodoly jsou neustálou připomínkou amišské tradice, komunity, píle a řemeslného umění.
Kromě zemědělství si amišské rodiny zajišťují živobytí také prodejem rukodělných výrobků. Vyrábějí nábytek, pečivo a další řemeslné produkty, které nacházejí odbyt především mezi turisty a sběrateli. Zvláště ceněné jsou amišské quilty, tradiční prošívané přikrývky, které ženy vytvářejí při společných setkáních. „Quilting bees jsou formou socializace a relaxace pro amišské ženy, a skupinové úsilí odráží amišské ctnosti komunity a spolupráce,“ vysvětluje Donald B. Kraybill, přední odborník na amišskou kulturu.
Vzdělávání a mladí lidé
Vzdělávací systém amišů je přizpůsoben jejich životnímu stylu a potřebám komunity. Děti navštěvují malé venkovské školy s jediným učitelem, a to jen do dokončení osmé třídy. Tato praxe je v USA legální od roku 1972, kdy ji Nejvyšší soud uznal jako přijatelnou výjimku ze standardních vzdělávacích požadavků. Výuka probíhá v angličtině a zahrnuje základní předměty jako čtení, psaní a matematiku, ale také praktické dovednosti potřebné pro život v amišské komunitě - hospodaření, řemesla a vedení domácnosti. Pro amiše není důležité vyšší vzdělání, ale praktická příprava na život v jejich uzavřené společnosti.
„Podle tradice rumspringa mohou mladí lidé (od šestnáctých narozenin) ‚ochutnat svět‘, tedy život v okolní společnosti. Rodiče doufají, že jejich děti si nakonec ‚vyberou správně‘ a že okolní svět je přestane lákat a děti se navrátí k životu ve společenství amišů,“ uvádí profesor Donald B. Kraybill ve své knize o amišské mládeži. Označení rumspringa má kořeny v německém výrazu „herumspringen“, což bychom česky nazvali „poflakování“ nebo „potulování“. V tomto období mladí Amišové odkládají tradiční oděv, oblékají džíny a trička, sem tam si vypůjčí automobil, navštěvují veřejné školy a tráví čas s vrstevníky mimo uzavřenou komunitu.
Náboženství a bohoslužby
V náboženské nauce se amišové příliš neliší od mennonitů. Svaté přijímání se slaví dvakrát ročně a praktikuje se umývání nohou. Amišská osada si vždy volí vlastní duchovní vedení zahrnující biskupa, dvojici kazatelů a pomocného diakona. Nechybí ani vlastní škola, zpravidla jen s jednou třídou, kam docházejí všechny místní děti. Amišové se scházejí k bohoslužbám jednou za dva týdny, přičemž se setkání konají střídavě v domácnostech jednotlivých členů. Náboženské obřady se vedou ve vysoké němčině a doma se hovoří pensylvánskou němčinou, která je směsí vysoké němčiny, různých německých dialektů a angličtiny.
Ve většině amišských domovů je vyhrazeno zvláštní místo vedle Bible pro knihu Martyr's Mirror (Zrcadlo mučedníků), knihu dokumentující amišskou historii a uctívající mnoho amišských, mennonitských a anabaptistických předků, kteří zemřeli pro svou víru.
Genetická zvláštnost
Jak je možné, že se Amišové často dožívají vysokého věku? Důvodů je jistě víc, vědci ale zjistili, že ve prospěch Amišů hraje jedna genetická zvláštnost. Výzkumy ukazují, že u značné části amišské populace se vyskytuje mutace v genu SERPINE1, kdy jedna jeho kopie nefunguje. Tito jedinci vykazují výrazně vyšší pravděpodobnost dlouhověkosti, přičemž se jejich průměrný věk může přibližovat až k 85 rokům.
Tento gen ovlivňuje několik zdravotních procesů v lidském těle. Pokud má člověk jednu nefunkční kopii genu SERPINE1, získává zdravotní výhodu vedoucí k delšímu životu. „Lidé se dvěma nefunkčními kopiemi genu mají ale problém. Při poranění jim hrozí silné krvácení,“ upozorňují odborníci.
Stinná stránka uzavřené komunity
Amišská kultura má bohužel i svou temnou stránku. „Je to kultura, která od začátku, ode dne, kdy se narodíte, zejména jako žena, vás vychovává, abyste se stali obětí. Patriarchální struktura, hierarchie, to je jeden obrovský problém,“ říká Torah Bontrager, která z amišské komunity utekla. „Manželka musí doslova slíbit v den své svatby, že bude poslouchat svého manžela po zbytek svého života.“
Biblický příkaz „cti své rodiče“ je v amišské kultuře vykládán jako „poslouchej své rodiče bez ohledu na cokoli“ a neustále vynucován. „Nikdy nemáte říkat ‚ne‘ svým rodičům nebo ‚ne‘ dospělým, zejména ne dospělým v pozicích autority, jako jsou tety, strýcové, prarodiče, učitelé a kazatelé.“
Amišové odmítají vzdělávat své děti i o základech sexuality, takže děti nejsou naučeny rozpoznávat známky sexuálních návrhů a predátorského chování. Amišské autority dokonce odmítají varovat své děti před lidmi v komunitě, kteří jsou známí tím, že se dopouštějí sexuálního násilí. Předstírají, že tato rozsáhlá napadení, která se vyskytují téměř v každé komunitě, neexistují. „Amišský postoj k sexuálnímu násilí je tak špatný, že když je žena znásilněna, je potrestána za to, že byla ‚příliš lákavá‘ pro muže, a je povinna požádat útočníka o odpuštění za to, že ho pokoušela.“
Vztah Amišů k okolnímu světu
Amišové se izolují od mainstreamové společnosti, avšak často mají „anglické“ (Englischer) sousedy. Nejsou zapojeni do státní ani národní politiky a jako pacifisté neslouží v armádě. Odmítají také sociální pojištění a většinu typů pojištění, často sdružují své zdroje, aby pomohli amišským rodinám v nouzi.
Mír komunity výjimečně naruší i vnitřní problémy nebo kontakt se zákony vnějšího světa, někdy značně kuriózní. Deset dní natvrdo si v roce 2023 vysloužila skupina amišských mužů z Kentucky, když odmítla připevnit na své bryčky zářivé reflexní trojúhelníky, protože živé barvy jsou příliš rouhačské. Drobné pokuty ani přímluvy úředníků nepomohly a muži nakonec nastoupili do vězení ve svých nejlepších nedělních šatech.
Amišové žijí podle svých pravidel. Moderní svět je míjí, ale oni se drží svých tradic. Ne proto, že by se báli změn, ale z hluboké víry ve správnost svého způsobu života. Tato každodenní rozhodnutí oddělují jejich poklidný venkovský život od uspěchané konzumní společnosti. Jsou fyzicky přítomni v dnešní době, duchovně však patří do jiného času.
