Kdo mluví o dostupném bydlení za socialismu, dobu nezažil nebo zapomněl: rozhodovaly úplatky

V socialistickém Československu nebyl byt majetek, ale příděl. Stát jej přiděloval podle bodovacího systému a politických preferencí, rodiny čekaly na bydlení desítky let. To vytvořilo prostor pro rozsáhlý černý trh, kde se s byty obchodovalo stejně jako s nedostatkovou elektronikou nebo džíny.

Když se v osmdesátých letech Petr chystal dokončit vysokoškolské studium v Praze, vyvstala před ním stejná otázka jako před tisíci dalšími mladými lidmi. Kde bude po škole bydlet? Pocházel z menšího města na západě Čech a celou dobu studia bydlel na kolejích. Kvůli pracovnímu uplatnění chtěl zůstat v hlavním městě, jenže věděl, že právě tady je získání vlastního bydlení téměř nemožný úkol.

A pak přišlo nečekané štěstí. Jeho známý se po mnohaletém čekání konečně stěhoval s rodinou do většího podnikového bytu a Petrovi nabídl svůj malý byt v Karlíně. Petr byl ochoten zaplatit poměrně vysokou částku, kterou kdysi zaplatil jeho známý předchozím obyvatelům. Byla jediná podmínka. Petr se musel do bytu přihlásit k trvalému pobytu. Po určité době společného užívání domácnosti by národní výbor byt oficiálně přepsal na něj.

Takové fiktivní i skutečné soužití bylo za socialismu jednou z mála cest, jak vůbec získat střechu nad hlavou. Platilo to ovšem jen tehdy, pokud člověk neměl známosti na správných místech nebo nebyl ochoten dát úředníkovi úplatek.

V roce 1965 natáčel Československý filmový týdeník reportáž o bydlení. Jedna z dotazovaných žen popsala, jak bydlí se svým manželem a dvěma syny ve věku patnácti a deseti let v jedné větší místnosti s malou kuchyňkou. Starší syn proto žil u babičky na venkově a tam také chodil do školy. Když přijel domů na víkend, nastával problém.

„To zase musím poslat menšího kluka k druhé babičce,“ říkala žena před kamerou. Kdyby neměla oba prarodiče, nevěděla by si rady.

Podobně žily tisíce rodin. Mladí manželé zůstávali u rodičů nebo prarodičů, protože na vlastní byt neměli šanci. Už po válce byla situace špatná. V roce 1946 bylo v celé republice dokončeno jen 4140 bytů. Po odsunu Němců se sice uvolnily byty, ale „často se nacházely v obcích, které nebyly nikdy dosídleny. Spousta bytů proto zůstala neobydlená a rychle chátrala,“ vysvětluje Vlastimil Nigrin z Hypoteční banky.

Po únorovém převratu v roce 1948 komunisté zrušili soukromé vlastnictví a většinu bytů přebrala do vlastnictví vláda. Krizi to ale neřešilo. Státní subvence i fondy na opravy byly mizerné, takže byty dál chátraly.

Oficiální ceny bydlení vypadaly za komunistického režimu jako sen. Podle vyhlášky z roku 1964 se za jeden metr čtvereční státního bytu platily pouhé dvě koruny a padesát haléřů. Tato vyhláška pak zůstala prakticky beze změny až do sametové revoluce v listopadu 1989. Průměrná rodina žijící v bytě 3+1 o sedmdesáti metrech čtverečních tak měsíčně zaplatila 175 korun, což ročně činilo něco přes dva tisíce korun.

Na konci osmdesátých let si průměrný Čechoslovák vydělal měsíčně kolem 3170 korun hrubého. „Sazba nájmu na metr čtvereční byla stejná pro celou Československou republiku. Byt 3+1 v Praze stál stejně jako v Ústí nad Labem,“ říká Nigrin. Po sametové revoluci vzrostly nájmy během deseti let o více než dvě stě procent.

Oficiální cesta přes pořadník s bodovacím systémem trvala roky, často i desetiletí. Člověk se ale mohl v pořadníku posunout výrazně výš formou úplatku příslušnému úředníkovi bytového hospodářství. Koncem osmdesátých let představoval černý trh s uživatelskými právy k bytům jednu z nejčastějších forem hospodářské kriminality. Veksláci často disponovali dekrety k více bytům. Ti využívali menší bytové jednotky jako takzvané šmajchlcimry, tedy místa pro mimomanželské zálety, nebo jako skladiště nelegálního zboží. Mezi další vrstvy s nadstandardním přístupem patřili řezníci, zelináři nebo manažeři socialistických podniků s možností cestovat na Západ. Samostatnou kapitolu tvořila politická angažovanost. Příslušníci Veřejné bezpečnosti, Československé lidové armády nebo funkcionáři komunistické strany se k bytům dostávali přednostně, přestože jim podle oficiálního bodování nárok nevznikal.

Jedna z respondentek z pražských sociologů vzpomíná na případ z Dejvic. „O ten nejlepší (byt) přišla nejstarší sestra tím, že v době, kdy stát de facto přebíral dispoziční práva na byty, v něm nebydlela. Nakonec nám do něj nastěhovali nějakou přízeň ministra Kopeckého.“

Protože centrální plánování nedokázalo uspokojit poptávku po bydlení, vznikla v roce 1959 na základě zákona instituce stavebních bytových družstev, kde se rozhodujícím kritériem pro získání bytu již nestala potřebnost, ale dostatek peněz nutných pro vstup do družstva. Suma, kterou bylo třeba zaplatit, rozhodně nebyla zanedbatelná. Dobový inzerát z Doubravy uvádí, že byt 1+2 vyžadoval členský podíl 11 039 korun, zatímco za byt 1+3 museli zájemci zaplatit 14 386 korun, což při průměrné mzdě kolem tří tisíc korun představovalo částku odpovídající čtyřem až pěti měsíčním výplatám.

Mnohem výhodnější pozici měli zaměstnanci velkých průmyslových podniků, které stavěly byty pro své lidi v rámci takzvané stabilizační výstavby, jež měla zajistit, aby pracovní síla zůstala v daném regionu a neopouštěla zaměstnavatele. „V rámci stabilizace zaměstnanců uhradí členský podíl zaměstnavatel,“ zněl typický inzerát v dobovém tisku, což pro zaměstnance znamenalo obrovskou úlevu. Získali tak byt bez nutnosti několik let spořit a dát dohromady částku, která se pro většinu rodin rovnala téměř půlročnímu příjmu.

Symbolem socialistického bydlení se stala panelová sídliště, která během šedesátých až osmdesátých let obkroužila jako bílý pás většinu velkých měst. Nejvíce bytů bylo zkolaudováno v roce 1975. Konkrétně šlo o 96 tisíc, což je dodnes rekord. I v současnosti žije v panelákových bytech více než třetina Čechů. Největším symbolem mohutné výstavby se stalo pražské Jižní Město. Stavba začala prvního září 1971 a nakonec tam našlo nový domov téměř osmdesát tisíc lidí. Více než dnes žije v krajském městě Zlíně.

Kvalita bytů v panelácích nebyla vysoká. Byty nebyly dostatečně izolovány, takže domácnost mohla slyšet, jak se sousedé hádají nebo chodí na záchod. Stávalo se, že v nových bytech netěsnil kohoutek, upadla dvířka skříňky nebo nedoléhala okna. Noví nájemníci si některé věci po nastěhování dodělávali vlastními silami. Typický obývací pokoj byl předmětem nejvyšší estetické péče. Středem se stal televizor, který v roce 1976 vlastnilo devadesát osm procent domácností. Stál uprostřed obývací stěny jako na oltáři. Ve vitrínách okolo stály kousky keramiky, suvenýry z Bulharska či Rumunska nebo zdobené skleničky na víno.

Krásně zařízený obývák ale nic nevyřešil, když se něco pokazilo. V té době neexistovaly hobbymarkety a instalatérský materiál se takřka nedal sehnat. Nájemník se musel obrátit na Obvodní podnik bytového hospodářství, aby mu do bytu poslal řemeslníka. Zkušenější občané proto chodili na OPBH s nějakým dárkem. Úřednicím se běžně nosily bonboniéry nebo čokolády, ideálně z Tuzexu. Spolehlivým urychlovačem byla také láhev kvalitní lihoviny. Fungoval i systém protislužeb, výhodu měl například zubař.

„Příslušným řemeslníkům jsem slíbila ranní a odpolední svačinu, oběd, lahvové pivo a cílovou prémii, stokorunu. A to když nebudou utíkat na další fušky,“ vzpomínala později Vladimíra Chadrabová. Kdo se zachoval podobně, měl hotovo do tří dnů. Ostatním to trvalo výrazně déle.

Další možností bylo sehnat si takzvané meloucháře, kteří si přivydělávali mimo pracovní dobu. V takovém případě fungovaly ceny téměř tržní a nájemník musel sáhnout hlouběji do kapsy.

Lidé s byty obchodovali, prodávali je, darovali nebo předávali v rámci rodiny, ačkoliv to oficiálně nebylo možné. Obchod s užívacími právy měl zjevné tržní rysy. Ceny zohledňovaly kvalitu a polohu bytu, poměr poptávky a nabídky. Běžný byl pronájem státních bytů bez vědomí vlastníka. Úprava a modernizace státních bytů na vlastní náklad patřila k rozšířené praxi. Nájemníci si úpravy dělali bez povolení. Tyto postupy vytvořily paralelní systém, který fakticky nahradil nefunkční oficiální mechanismy přidělování bytů.

Po listopadu 1989 začali lidé kupovat byty do osobního vlastnictví. Část bytů se ale vracela původním majitelům v rámci restitucí, a to i s nájemníky, kteří v nich žili. Ti vnímali návrat původních vlastníků jako problém. Za socialismu si přece byty často opravovali na vlastní náklady, protože stát do údržby neinvestoval téměř nic.

Jedna respondentka vzpomíná na svou bývalou učitelku. „Nadává na majitelku domu, ve kterém bydlí, a vzápětí na své nájemníky v domě, který nedávno restituovala. Že jí ta baba leze do vlastního bytu a že jí nájemníci nechtěj ani pustit přes práh, a to v jejím vlastním baráku.“

Běžnou součástí restitucí se stalo odstupné. Vlastníci domů nabízeli nájemníkům finanční kompenzaci za to, že byt uvolní. Jiná respondentka vzpomíná, jak restituent nabídl její sestře dva miliony jako odstupné, aby mohla celou nemovitost prodat za vyšší cenu.

Nejmarkantnějším příkladem byl trh s užívacími právy. V novinách se hemžily inzeráty realitních kanceláří. „Často mám ve schránce nabídky realitek, že koupí můj byt. Pak jsem ale četla reklamu jiné realitky, kde nabízí, že zajistí převod užívacího práva na obecní byt za příslušný obnos, a svitlo mi,“ vzpomíná další žena.

Ekonomové odhadují, že právě obchod s byty přinášel ve stínové ekonomice největší zisky. Státní rozpočet přicházel o více peněz kvůli neohlášenému pronájmu bytů a zprostředkování prodeje nemovitostí cizincům než kvůli padělanému alkoholu a ilegálním topným olejům.

Po třiceti letech se z bytů stala opět investiční komodita v plném tržním režimu. Dnes za bydlení vydá průměrná česká domácnost téměř sedmnáct procent svých čistých příjmů. Rozdíly v nákladech napříč Českem jsou obrovské, nejdráže se bydlí v Praze. Za bydlení včetně energií přijde průměrnou domácnost 5626 korun měsíčně.

Systém postavený na rovnosti fungoval ve skutečnosti na známostech, úplatcích a vzájemných službách. Lidé si proto vytvořili vlastní pravidla, jak se k bytu dostat a jak s ním nakládat. Část těchto zvyklostí přežila dodnes. Stačí si otevřít inzertní noviny a najdete tam nabídky na převod užívacího práva k obecním bytům, které oficiálně prodejné nejsou.

Zdroje: seznamzpravy.cz, idnes.cz, denik.cz,cefres.cz