Článek
Svatby mrtvých patří v odlehlých čínských vesnicích k věcem, o kterých se nemluví, ale všichni o nich vědí. Pokud syn odejde na druhý svět bez manželky, jeho duch nenajde klid a jednoho dne se vrátí. Jediná cesta, jak tomu předejít, je najít mu nevěstu, i kdyby měla být dávno mrtvá.
Číňané tuto tradici znají jako mínghūn. První zmínky pocházejí z doby dynastie Šang, zhruba 1600 let před naším letopočtem. Podle filozofie jin a jang potřebuje každý člověk k rovnováze protějšek, a to i po smrti. Muž bez ženy je neúplný, jeho duch nemá klid a dává to najevo. Antropolog Chris K. K. Tan z univerzity Soochow, který rituál roky zkoumal přímo v čínských vesnicích, popisuje, jak se duch zemřelého zjevoval ve snech matce a dožadoval se nevěsty. Jindy se na rodinu valilo jedno neštěstí za druhým a nepřestalo, dokud mrtvému synovi nenašli ženu.
Syn válečníka, který zemřel ve třinácti
Nejstarší podrobně zdokumentovaná svatba mrtvých se odehrála v roce 208 našeho letopočtu a zachycují ji Letopisy Tří království. Cao Čchung, syn mocného válečníka Cao Caoa, zemřel jako třináctiletý chlapec. Otec mu nechal vyhledat mrtvou dívku z klanu Čen a uspořádal pro oba společný pohřeb. Ve starověku totiž svatba mrtvých neprobíhala jako samostatný obřad, ale splývala s pohřbem. Stačilo uložit oba do jednoho hrobu a posmrtný svazek se považoval za uzavřený.
Tradice ale sahá pravděpodobně ještě hlouběji, do doby, kdy nešlo o sňatek, ale o pohřební oběť. Holandský sinolog Jan Jakob Maria de Groot v roce 1892 napsal, že svatby mrtvých se vyvinuly jako humánnější náhrada za starší zvyk, při němž byly živé manželky mrtvých mužů usmrceny a vloženy k nim do hrobu. Manželky nebyly jediné. U města An-jang v provincii Che-nan archeology dodnes nacházejí sťaté otroky a služebníky, kteří měli panovníkům dynastie Šang sloužit i pod zemí.
Obřad s figurínami z bambusu a papíru
V provinciích Šan-si, Šen-si a Che-nan na severu Číny se svatby mrtvých konají dodnes. Samotný obřad se za staletí proměnil, ale jeho jádro ne. Když rodině zemře syn bez manželky, najme si dohazovače, který hledá nedávno zesnulou ženu. Ptá se na její věk, vzdělání, společenské postavení, někdy chce vidět fotografii. Jako by šlo o námluvy mezi živými. Ženichova rodina za nevěstu zaplatí a celou svatbu i společný pohřeb hradí ze svého.
Místo novomanželů stojí při obřadu buď náhrobní destičky s jejich jmény, nebo figuríny z bambusu a papíru s vymodelovanými hlavami. Při jedné singapurské svatbě mrtvých, kterou Tan zaznamenal, měl ženich v kapse svého papírového obleku svazek napodobených bankovek, kolem páru stáli papíroví služebníci a místnost byla plná miniaturního nábytku, lednice, stolů se židlemi a dokonce papírového amerického automobilu. Po obřadu se všechny papírové předměty venku spálily, aby novomanželé dostali svou výbavu do duchovního světa. Po staletí šlo o podivnou, ale neškodnou kulturní zvláštnost. Obě rodiny se dohodly dobrovolně, nikdo nemusel zemřít a žádné tělo nebylo ukradeno.
Černý trh s mrtvými nevěstami
Po roce 1949 se komunistická vláda pokusila svatby mrtvých vymýtit jako zastaralou pověru, jenže na venkově se obřady dál konaly potají. Situaci navíc zhoršilo další rozhodnutí téže vlády. Od roku 1979 směla každá rodina mít jen jedno dítě. Rod v tradiční čínské společnosti pokračuje přes syny, a tak rodiny, které čekaly dceru, těhotenství často ukončily. V zemi dnes žije o desítky milionů víc mužů než žen, a tím roste i počet těch, kteří zemřou svobodní. Jejich rodiny za mrtvou nevěstu zaplatí čím dál víc. V devadesátých letech stálo ženské tělo kolem 5 000 jüanů, v tehdejším přepočtu asi 16 000 korun. Kolem roku 2010 už základní sňatek vyšel na 100 000 jüanů, zhruba 280 000 korun. V roce 2016 jeden z dohazovačů pro South China Morning Post řekl, že „za 150 000 jüanů si dnes nekoupíte ani kosti.“
Takové peníze přitáhly organizovaný zločin a s ním přišlo násilí. Analýza 260 soudních případů z odborného časopisu Religions (2023) ukázala, že krádeže těl tvoří většinu trestných činů spojených se svatbami mrtvých. Už v roce 2007 farmář Jang Tung-jen ze Šen-si koupil živou ženu, kterou původně chtěl prodat jako nevěstu, ale když zjistil, že za mrtvou dostane víc, zavraždil ji a tělo prodal za 2 077 dolarů. Později zavraždil další ženu a policie nevyloučila, že počet obětí mohl být vyšší.
V následujících letech se situace zhoršovala. Jen v jednom městě v provincii Šan-si bylo mezi lety 2013 a 2016 z hrobů ukradeno 27 ženských těl. V roce 2016 zavraždil Ma Čchung-chua dvě mentálně postižené ženy a jejich těla prodal jako posmrtné nevěsty. Za tyto vraždy byl v únoru 2021 popraven. Také v roce 2016 se v provincii Che-nan odehrál případ, ve kterém ale oběť přežila. Zločinci podali mentálně a fyzicky postižené ženě silná sedativa, aby vypadala jako mrtvá, a její zdánlivě bezvládné tělo prodali rodině, která hledala nevěstu pro zemřelého syna. Rodina kupce ji v dobré víře uložila do hrobu, ale žena se v rakvi probrala a hlasitým bušením na víko přivolala pomoc.
Jak rozsáhlý byznys kolem svateb mrtvých existuje, naznačila studie profesora Lo Tit-winga z hongkongské City University, který v roce 2022 prošel 84 soudních případů. Téměř polovina odsouzených nebyli žádní nováčci, ale recidivisté, kteří s mrtvými těly obchodovali opakovaně. Klíčovou roli v celém řetězci hrají mistři feng-šuej. Protože je rodiny zvou k pohřbům, vědí dřív než kdokoli jiný, kde leží čerstvě mrtvá žena a kde truchlí rodina s neprovdaným synem. Stačí obě strany propojit a vzít si svůj podíl.
Popel influencerky ukradený z krematoria
Dlouho se černý trh soustředil na venkovské hřbitovy. V říjnu 2021 ale případ módní blogerky ukázal, že obchod s ostatky pronikl i do městských krematorií. Blogerka s přezdívkou Luoxiaomaomaozi spustila živé vysílání na platformě Douyin, čínské verzi TikToku. Před kamerou řekla, že dlouho trpí depresemi, a vytáhla láhev pesticidu. Někteří diváci ji v chatu povzbuzovali, ať pije. Zemřela krátce po převozu do nemocnice.
Její tělo bylo zpopelněno v odlehlé části provincie Šan-tung a rodina převzala urnu s popelem. O několik týdnů později ale vyšlo najevo, že zaměstnanec krematoria rodině podstrčil falešný popel a originál si ponechal. Společně se dvěma kolegy ho pak nabídl k prodeji rodině, která hledala nevěstu pro posmrtný sňatek. Popel mladé ženy přitom může mít na černém trhu hodnotu 50 000 až 70 000 jüanů, v přepočtu asi 170 000 až 235 000 korun. Obchod ale nestihl dokončit, protože všechny tři zadržela policie.
Na sociální síti Weibo vyvolal případ rozsáhlou vlnu rozhořčení. Jeden z komentářů, který získal tisíce sdílení, vystihl frustraci čínských žen: „Pokud mi ještě někdo bude vyčítat, že jsem se ve vyšším věku neprovdala, řeknu mu, že ženy tu provdávají i po smrti.“ Několik trendujících hashtagů spojených se svatbami mrtvých bylo z Weiba záhy odstraněno a čínská cenzura se zjevně pokusila vlnu protestů utlumit.
Tradice, kterou nezastavil ani zákon
Čínské právo svatby mrtvých výslovně nezakazuje a kriminalizovány jsou pouze krádeže a zneuctění ostatků, za které hrozí maximálně tři roky vězení. V praxi je průměrný trest ještě nižší a činí jen něco přes rok. Právní experti opakovaně volají po zpřísnění postihů nejen pro prodejce těl, ale i pro dohazovače a kupce. V roce 2019 začaly hřbitovy v provincii Che-nan instalovat bezpečnostní kamery a zalévat rakve do betonu, aby těla nešla snadno vykopat, ale černý trh s mrtvými nevěstami to nezastavilo.
Proč tomu tak je, vysvětluje Tan prostřednictvím konceptu antropologa Feje Siao-tchunga, který čínské venkovské společenství popsal jako systém „vztahové etiky“. V tomto modelu závisí morálnost činu na tom, zda ho posuzuje člen rodiny, nebo cizí člověk. Tan tento koncept aplikuje na svatby mrtvých. Otec, který koupí ukradené tělo pro zemřelého syna, si podle něj řekne: „Co na tom, že tělo bylo ukradené? Postaral jsem se o syna a v očích příbuzných a sousedů jsem dobrý otec. To je vše, na čem záleží.“
