Sexuální násilí v převýchovných táborech: Ujgurky popisují kruté praktiky ze strany čínských dozorců

V severozápadní čínské provincii Sin-ťiang se odehrává jedna z největších humanitárních krizí současnosti. Místní úřady označují svá zařízení jako „centra odborného vzdělávání“, ale zpovědi bývalých vězeňkyň odhalují, že se jedná o místa brutálního útlaku.

Tursunay Ziawudunová se třese, když vzpomíná na noční zvuky v cele. Kroky v chodbě, otevírání dveří, tiché povely. „Přicházeli vždycky kolem půlnoci, několik mužů, vždy v rouškách. Na sobě měli obleky, ne policejní uniformy. Přišli do cely, aby si vybrali ženy, které zrovna chtějí, většinou mladé, a odvedli je chodbou do temné místnosti bez kamer,“ popisuje pro BBC žena, která strávila devět měsíců v převýchovném táboře v Sin-ťiangu.

„Sexuální znásilnění nestačilo. Používali další mučicí nástroje. Mnoho žen přišlo o rozum,“ dodává s bolestí v hlase. Její výpověď představuje jedno z nejotřesnějších svědectví o sexuálním násilí v čínských internačních táborech, které mezinárodní komunita označila za největší libovolné zadržování etnických a náboženských menšin od druhé světové války.

Čtyřicetiletá Ujgurka, která dnes žije v USA, prožila peklo během pobytu v rozlehlém a přísně střeženém komplexu. „Tohle bude pro mě nezapomenutelná jizva. Je mi těžko z toho, že taková slova vůbec vypouštím z úst,“ svěřuje se novinářům. Podle nezávislých odhadů je v těchto zařízeních drženo více než milion lidí, především příslušníků ujgurské menšiny.

Ziawudunová sdílela prostor s dalšími čtrnácti ženami v cele, kde hygienické podmínky byly naprosto nedůstojné. Místo toalet používaly kbelík nebo díru v zemi. Popisuje, jak ji napadli tři muži současně a podrobili ji nejhorším formám fyzického i sexuálního násilí, včetně různých forem mučení. Brutální týrání mělo jediný cíl, úplně zničit ducha každé ženy.

Druhá žena, která poskytla svědectví BBC, odhalila ještě děsivější rozměr tohoto násilí. Gulzira Auyelkhanová, Kazaška ze Sin-ťiangu držená v táboře osmnáct měsíců, byla nucena stát se součástí tohoto systému. Pracovala jako uklízečka, její každodenním úkolem však bylo připravovat vybrané ženy pro čínské muže.

„Mým úkolem bylo svléknout oblečení do pasu a dát jim pouta, aby se nemohly hýbat,“ popisuje na kameru a ukazuje, jak ženy musely mít ruce nad hlavou a byly připoutány k posteli. „Pak jsem je nechala v místnosti a vstoupil muž – nějaký Číňan zvenčí nebo policista. Mlčky jsem seděla vedle dveří, a když muž opustil místnost, vzala jsem ženu do sprch.“

Odmítnutí spolupráce znamenalo krutý trest pro ni i pro ostatní vězně. Auyelkhanová viděla, jak některé ženy odvádějí a už se nikdy nevrací.

To, co popisuje Auyelkhanová, potvrzuje i Ziawudunová ze své vlastní zkušenosti. Mnohé z těch, které byly v noci odvezeny z cel, se nikdy nevrátily. Ty „šťastnější“ pak o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi, mluvit nesměly. Psychický nátlak měl zničit vůli každého vězně.

Když poprvé viděla, jak její dvacetiletou spoluvězeňkyni odvádějí v noci z cely, nechápala proč. „Jakmile vstoupila do vedlejší místnosti, začala křičet. Nevím, jak vám to vysvětlit, myslela jsem si, že ji mučili. Nikdy mě nenapadlo, že by znásilňovali,“ vzpomíná na okamžik, kdy jí došla pravda.

Mladá žena se po návratu do cely zcela změnila. „Dívka se poté stala úplně jinou, s nikým nemluvila, tiše seděla a zírala, jako by byla v transu. Duševní trauma bylo viditelné na každém kroku,“ popisuje Ziawudunová dlouhodobé psychické následky násilí.

Později přišla řada i na samotnou Ziawudunovou. Traumatický zážitek si pamatuje dodnes v nejmenších detailech.

Jeden ze strážných, který souhlasil s výpovědí pro BBC, ale odmítl vystoupit na kameru i pod příslibem anonymity kvůli strachu o svůj život, potvrdil rutinní povahu těchto praktik. Popisuje podmínky, kde jsou ženy drženy v celách po dvanácti až šestnácti, pod neustálým dohledem kamer. Musí studovat knihy o Si Ťin-pchingovi a učit se je nazpaměť v čínštině. Pokud v testech neuspějí, následuje trest.

Zpovědi od osvobozených vězňů však malují zcela odlišný obraz. Kayrat Samarkand, kazašský občan, který migroval ze Sin-ťiangu, byl zadržen v jednom z internačních táborů po dobu tří měsíců za návštěvu sousedního Kazachstánu. Po propuštění Samarkand vzpomíná na nekonečné hodiny, kdy musel sedět nad komunistickými texty a učit se je nazpaměť. Každý den začínal a končil zpěvem oslavných písní na čest Si Ťin-pchinga. „Vděčnost“ a „přání dlouhého života“, tato slova se mu vryla do paměti jako symboly ponížení, kterému byl vystaven.

Mihrigul Tursunová si pamatuje každý detail své cesty domů. Bylo to v roce 2015, kdy se po letech v Egyptě rozhodla navštívit rodinu v Sin-ťiangu. Věděla, že to může být riskantní, ale touha vidět blízké byla silnější. Vzala s sebou trojčata, sotva tříměsíční miminka. Na letišti ji čekala policie. Bez vysvětlení, bez obvinění. Jen příkaz nastoupit do auta. Děti jí vzali. Tursunová je už nikdy neviděla všechny tři zdravé.

Po třech měsících věznění se vrátila domů a našla hrůzu. Jedno z dětí bylo mrtvé. Zbývající dvě byla nemocná, podvyživená. Lékaři na ni nechtěli mluvit. Několik měsíců poté přišli pro ni znovu. Tentokrát byla zadržena na dlouhé měsíce. Elektrošoky, bití, výslechy. Tursunová vzpomíná na mučení elektrickým proudem a fyzické násilí.

„Pokaždé, když jsem byla zasažena elektrickým proudem, celé mé tělo se prudce otřáslo a cítila jsem bolest v žilách. Nepamatuji si zbytek. Z úst mi vytekla bílá pěna a začala jsem ztrácet vědomí. Poslední slova, která jsem je slyšela říkat, byla, že být Ujgurkou je zločin,“ vzpomíná na výslech.

Propustili ji až s podmínkou: vezme děti do Egypta, ale bude se muset vrátit. V Káhiře však kontaktovala americké úřady. V září 2018 odletěla do USA a už se nevrátila.

Násilí v táborech mělo mnoho podob. Jednou z nejkrutějších byla kontrola nad reprodukcí ujgurských žen. Gülbahar Haitiwajiová, francouzská občanka ujgurského původu, byla v roce 2016 nalákána zpět do Číny pod záminkou vyřízení předčasného důchodu. V lednu 2017 už nebyla na svobodě a následující dva roky strávila v různých zařízeních, než byla v srpnu 2019 propuštěna díky diplomatickému tlaku Francie.

Podobný osud potkal i Kalbinur Sidikovou, která pracovala v táborech od března 2017 do počátku roku 2018 jako učitelka čínštiny. V květnu 2019, více než rok po skončení práce v táborech, byla předvolána k nucené sterilizaci. „Bylo to velmi zastrašující. Stálo tam, že pokud ji nepodstoupíme do čtyř dní, bude to mít následky pro celou naši rodinu,“vzpomíná Sidiková na výhrůžku, kterou obdržela.

V květnu 2019 obdržely tisíce dalších ujgurských žen podobné výzvy k dostavení se do nemocnice na údajnou gynekologickou kontrolu.

„Šla jsem proto na kliniku plánovaného rodičovství s rodným listem mé dcery a řekla jsem jim, že nechci mít žádné další děti,“ vysvětluje Sidiková svou snahu vyhnout se zákroku. Ale ani to nestačilo. „Řekli mi, že i přesto musím jít do nemocnice. Vyšetření byla jen záminka.“

O tom, co se skutečně stalo, se Sidiková dozvěděla až později. „Položili mě na lehátko, jako při běžné kontrole, píchli mi injekci a já jsem omdlela. Pak si pamatuju akorát to, jak se mnou doktor cloumá, aby mě probudil. Řekl mi jen, že jsem hodně krvácela,“ vzpomíná na okamžik, kdy jí byla provedena nucená sterilizace.

Čínské statistiky potvrzují systematickou povahu těchto praktik. Zatímco mezi lety 2015 a 2018 poklesla v celé zemi porodnost o 4,2 procenta, v Sin-ťiangu byl pokles vyšší než 60 procent. Agentura AP přinesla důkazy o gynekologických prohlídkách stovek tisíc žen, u kterých bez jejich svolení docházelo k interrupci nebo sterilizaci.

Čínská komunistická strana však odmítá, že by prováděla nucené sterilizace. Naopak nechala vypracovat vlastní studii, která nižší porodnost vysvětluje emancipací ujgurských žen a propagací genderové rovnosti, díky níž už podle režimu nejsou ženy jen stroje na výrobu dětí.

Ale ani propuštění z táborů neznamená svobodu. Mnohé ženy zůstávají pod trvalým dozorem čínských úřadů. Anar Sabitová si myslela, že nejhorší už má za sebou. Kazaška z města Kuytun se v roce 2017 vrátila domů pohřbít otce. Netuštila, že se stane terčem čínských úřadů jen proto, že několik let žila v zahraničí. Zadrželi ji na měsíce. Po propuštění ji ale nepustili z dohledu. Stala se tím, čemu úřady říkají „focus osoba“, někdo, kdo musí být neustále sledován.

Město Kuytun se změnilo k nepoznání. Kamery na každém rohu, senzory, policejní hlídky, úředníci z rezidenčního výboru, kteří kontrolují každý krok obyvatel. Sabitová říká, že město připomíná obrovskou věznici, jen bez zdí.

Mezinárodní komunita je rozdělena. Více než třicet sedm zemí včetně Ruska, Saúdské Arábie, Kuby a Venezuely vyjádřilo podporu čínské vládě. Naopak více než čtyřicet zemí včetně Kanady, Německa a Japonska vyzvalo Čínu k respektování lidských práv ujgurské komunity.

Před čtyřmi lety, v lednu 2021, americké ministerstvo zahraničí prohlásilo čínské činy za genocidu. Podobně učinily zákonodárné sbory v několika dalších zemích.

Dokumenty, které se dostaly z čínských soudů, odhalují skutečnou podstatu toho, co se v táborech děje. Texty z let 2017 a 2018 mluví o „transformaci prostřednictvím vzdělávání klíčových skupin“. Za touto byrokratickou frází se však skrývá brutální realita.

Jeden dokument z okresu Künes popisuje celý proces otevřeně: „mytí mozků, očišťování srdcí, posilování spravedlnosti a odstraňování zla.“ Slova, která by mohla pocházet z dystopického románu, jsou součástí oficiálních směrnic čínských úřadů.

Adrian Zenz se věnuje čínskému Sin-ťiangu už roky, ale tato svědectví ho šokovala. „Je to jeden z nejstrašnějších důkazů, jaké jsem kdy viděl,“ říká. Výpovědi žen podle něj překračují i ty nejhorší předpoklady o tom, co se v táborech děje. Sexuální násilí a mučení dosahuje rozměrů, které si dosud nikdo nedokázal představit.

Peking už roky trvá na tom, že žádné tábory neexistují. Když se mezinárodní tlak stupňoval, čínští představitelé změnili taktiku. Přestali popírat, ale začali vysvětlovat. Xinhua, hlavní tisková agentura režimu, vydala sérii článků o „centrech odborného vzdělávání“, kde se údajně Ujguři učí užitečné dovednosti a zbavují se „extremistických myšlenek“.

Jak absurdní může být čínská propaganda, ukázal incident z ledna 2021. Velvyslanectví v Washingtonu zveřejnilo na Twitteru prohlášení, že ujgurské ženy už nejsou „stroje na výrobu dětí“ a díky vládní politice se staly „sebevědomějšími a nezávislejšími“. Reakce byla tak bouřlivá, že příspěvek během hodin zmizel. Twitter dokonce zablokoval účet ambasády.

Situace v Sin-ťiangu se od té doby pravděpodobně nezměnila. Ženy, které uprchly z táborů, nemají přímý kontakt s nikým v regionu a nevěří, že by se tábory zavřely. Podle expertů na lidská práva představuje situace Ujgurů v Sin-ťiangu největší systematické pronásledování etnické menšiny od druhé světové války. Joanne Smith Finleyová z univerzity v Newcastlu označuje situaci za pomalou, bolestivou a plíživou genocidu.

Ziawudunová se domnívá, že jejich cílem je zničit všechny Ujgury a že všichni to vědí.

Zdroje: youtube.com, irozhlas.cz, zpravy.aktualne.cz, seznamzpravy.cz, en.wikipedia.org