Koncentrační tábor, který šokoval i nacisty: Brutalita v Jasenovci překonala Osvětim

V dubnu 1941, když nacistické Německo a fašistická Itálie napadly Jugoslávii, využili chorvatští ultranacionalisté příležitosti k vytvoření vlastního státu. Vznikl tzv. Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), v jehož čele stanul Ante Pavelić, vůdce fašistického hnutí ustašovců. Nový režim se rychle projevil jako jeden z nejkrvavějších loutkových států druhé světové války.

Již 17. dubna 1941 byly přijaty první zákony na „ochranu“ chorvatského národa. Režim se netajil svými ambicemi: „Zbavíme naše nové Chorvatsko všech Srbů v jeho středu, aby se během deseti let stalo stoprocentně katolické,“prohlásil tehdejší chorvatský ministr školství Mile Budak.

Ustašovské hnutí se zrodilo v době velké frustrace části chorvatské společnosti. Po první světové válce se Chorvatsko stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie), kde mnoho Chorvatů cítilo, že jejich národní zájmy jsou potlačovány.

V této atmosféře založil v roce 1929 Ante Pavelić radikální organizaci Ustaša ("povstalec"). Když německá vojska v dubnu 1941 obsadila Jugoslávii, Pavelić se vrátil z exilu jako vůdce nového státu.

V téměř sedmimilionové zemi tvořili etničtí Chorvati jen asi polovinu obyvatel. Vedle nich zde žily dva miliony Srbů, 750 tisíc bosenských muslimů a desítky tisíc Židů a Romů. Ustašovský režim však tuto různorodost odmítl. Podle jejich ideologie byli pravými Chorvaty pouze katolíci a muslimové, zatímco pravoslavní Srbové, Židé a Romové byli označeni za nežádoucí a určeni k odstranění.

V srpnu 1941 byl založen koncentrační tábor Jasenovac, nedaleko dnešních chorvatsko-bosenských hranic. Na rozdíl od mnoha podobných zařízení v okupované Evropě nebyl spravován nacistickým Německem, ale přímo chorvatskými ustašovci.

Velitelem tábora se stal Vjekoslav Luburić, o němž se dochovalo mnoho záznamů a výpovědí. Dokonce i němečtí nacisté ho hodnotili jako „neurotickou, patologickou osobnost“. Ti, kteří přežili jeho řádění, ho označovali za „krvežíznivého šílence a nejbrutálnějšího sadistu“.

V táboře dokázal vytvořit atmosféru, v níž bylo vraždění vězňů považováno za vlastenecký akt. Jak po válce vypověděl jeden z členů jeho rodiny: „Každý z nich skutečně cítil, že je doslova vyzván, aby zabíjel vězně, a že to je akt vlastenectví.“

Systém tábora Jasenovac zahrnoval celkem osm samostatných lágrů, včetně dětského tábora Sisak. Jasenovacký komplex svou architekturou a organizací připomínal německé vyhlazovací tábory.

Největší částí komplexu byl tábor III, zvaný „Ciglana“ (Cihelna), kde fungovala cihelna a elektrárna. Mnozí vězni byli zde zaživa upalováni. Tábor byl obehnán vysokou zdí a ostnatým drátem pod vysokým napětím, s deseti strážními věžemi.

Každodenní existence v Jasenovaci byla nočním můrou přeživší jen v paměti těch, kdo byli dost silní nebo měli dostatek štěstí, aby odtud unikli. Den v táboře začínal dlouho před východem slunce – už ve 4 hodiny ráno dozorci brutálně budili vězně řevem a údery obušků. Po rychlém probuzení následoval nástup v řadách, často trvající i hodinu, bez ohledu na počasí. V zimě, kdy teploty klesaly hluboko pod nulu, vězni stáli v tenké táborové „uniformě“ – pokud vůbec nějakou měli – a mnozí trpěli omrzlinami. Během nástupu byli vybíráni jedinci pro speciální „úkoly“, což často znamenalo jistou smrt.

Snídaně, pokud se tak dalo nazvat poskytované „jídlo“, sestávala většinou z vodové polévky nebo plesnivého kusu chleba. Příděly jídla se postupem války dále zmenšovaly, až na konci dostávali vězni sotva 700 kalorií denně, což je třetina množství potřebného k přežití při fyzické práci.

Po nástupu vězni odcházeli na 12 až 14hodinové směny do pracovních sekcí tábora. V cihelně pracovali v nesnesitelném horku, v koželužně zase ve zdraví ničících chemikáliích bez jakékoliv ochrany. Normy byly nastaveny tak, aby je bylo téměř nemožné splnit, a ti, kteří je nesplnili, byli vystaveni krutým trestům – od bití až po popravu. Objevily se i případy, kdy byli vězni za trest zaživa upalováni v pecích cihelny.

Ubytování v chatrných přístřešcích bylo primitivní – na palandách určených pro jednoho člověka se tísnilo často pět i více vězňů. Neexistovala žádná izolace, v zimě tak vězni trpěli mrazem, v létě zase nesnesitelným horkem. Sociální zařízení prakticky neexistovalo – k dispozici byly pouze primitivní latríny, které přetékaly. Absence základní hygieny vedla k rychlému šíření nemocí, především tyfu, úplavice a tuberkulózy. Jen v letech 1942-1943 zemřelo na tyfus přibližně 1800 vězňů za jediný měsíc.

Mezi vězni panovaly složité vztahy. Dozorci často vybírali některé z nich do pozic pomocníků, což jim sice přinášelo mírné výhody, ale stavělo je do obtížné pozice vůči ostatním. V táboře III byl zřízen oddělený úsek pro romské vězně, které posílali na nejtěžší práce. Často nebyli ani evidováni, ale rovnou po deportaci zabíjeni.

Ženský koncentrační tábor fungoval ve vesnicích Mlaka a Jablanac. Ženy byly umístěny na srbských statcích, které byly přeměněny na táborové hospodářské provozy. Podle dochovaných záznamů dozorci nepřistupovali k ženám o nic mírněji než k mužům.

V táboře Stara Gradiška, který tvořil součást jasenovackého komplexu, fungovala oddělená mužská, ženská a dětská část. V dětském táboře Sisak panovaly otřesné podmínky. Pod vedením dr. Antuna Najžera zde byly prováděny experimenty na zadržovaných dětech, mnohé byly záměrně vyhladověny k smrti. Z přibližně 13 tisíc dětí přežilo jen několik set.

Z archivu Muzea Jasenovac dnes víme, že táborem hrůzy prošlo na poslední cestu přes 83 tisíc lidí, jejichž jména jsou zapsána v pamětních knihách.Většinu obětí tvořili Srbové (přibližně 47 tisíc), dále 16 tisíc Romů, 13 tisíc Židů a 4 tisíce Chorvatů (převážně politických odpůrců režimu). Mezi oběťmi byli také homosexuálové a svobodní zednáři.

Jedním z těch, kdo přežil tábor, byl Milan Štekovič. V roce 1941 mu byly pouhé tři roky, když jeho rodina musela opustit svou vesnici Petrinja. Po smrti otce a ztrátě sourozenců byl umístěn do dětského tábora v Sisaku.

„Mého bratra, kterému bylo devět měsíců, vytrhli dozorci matce z náruče a mlátili s ním o betonovou zídku, dokud nepřestal plakat…“ vzpomínal po letech Milan. O podmínkách v dětském táboře vypověděl: „Byl to areál bývalé továrny, žádná hygiena, chodili jsme po výkalech, všichni jsme měli tyfus a tuberkulózu. Ze třinácti tisíc dětí nás přežilo tři sta.“

V srpnu 1942 došlo v Jasenovaci k události, která šokuje svou krutostí. V noci z 29. na 30. srpna uspořádali dozorci soutěž o to, kdo dokáže zabít více vězňů. Hlavním nástrojem byl speciálně upravený nůž zvaný „srbosjek“.

„Vítězem“ této děsivé soutěže se stal Petar „Pero“ Brzica, bývalý student františkánské koleje. Podle některých svědectví zabil tu noc až 1360 vězňů. Dozorce Mile Friganović o té noci vypověděl: „Františkán Pero Brzica, Ante Zrinušić, Sipka a já jsme se vsadili, kdo zabije více vězňů. Zdálo se mi, jako bych byl v sedmém nebi. Nikdy v životě jsem necítil takovou blaženost.“

Za své „vítězství“ byl Brzica odměněn zlatými hodinkami a stal se „králem podřezávačů hrdel“. Po válce uprchl do Spojených států, kde údajně zemřel kolem roku 2010, aniž by byl kdy souzen.

S blížícím se koncem války začali ustašovci v dubnu 1945 tábor likvidovat. Staré a nemocné vězně povraždili, ostatní museli nastoupit na pochod smrti, známý jako „Křížová cesta“. Dne 22. dubna 1945 se asi 600 vězňů pokusilo o útěk, z nichž 84 přežilo. Těsně před příchodem Jugoslávské lidové armády prchající ustašovská vojska 2. května 1945 tábor zapálila.

Velitel Luburić po válce uprchl do exilu. Žil ve Španělsku, kde byl v dubnu 1969 zavražděn ve svém domě, pravděpodobně jugoslávskou tajnou policií UDBA. Jeho zástupce Dinko Šakić byl v roce 1998 vydán z Argentiny do Chorvatska a odsouzen na 20 let vězení. Zemřel ve věznici v roce 2008, nikdy neprojevil lítost.

Dnes je na místě Jasenovace Pamětní muzeum s bezplatným vstupem. Hlavním symbolem místa je skulptura „Květ v Jasenovci“. Na pietní vzpomínkové ceremonii v dubnu 2011 chorvatský státník důrazně odsoudil zvěrstva spáchaná v táboře a zdůraznil, že „takové zločiny se nikdy nesmí opakovat.“

Zdroje: cs.wikipedia.org, plus.rozhlas.cz, slovacky.denik.cz, magazin.pametnaroda.cz