Vyfotil podvyživené dítě a odešel. Krátce poté si vzal život: Jeho fotografie změnila svět

V březnu 1993 přistál malý letoun OSN na prašné ranveji u súdánské vesnice Ayod. Vystoupili z něj jihoafričtí fotografové João Silva a Kevin Carter. Na pozvání Roberta Hadleyho z organizace UN Operation Lifeline Sudan přijeli zachytit následky hladomoru, který sužoval oblast jižního Súdánu. Místní lidé ji nazývali Hunger Triangle a tvořily ji komunity Kongor, Ayod a Waat. Celý region byl tehdy zcela odkázán na potravinovou pomoc UNESCO a dalších humanitárních organizací.

Podle údajů z ledna 1993 trpělo čtyřicet procent dětí mladších pěti let podvýživou, zatímco v samotném Ayodu podle odhadů denně umíralo na vyčerpání a hlad deset až třináct dospělých lidí.

Pro dvaatřicetiletého Cartera znamenala cesta do Súdánu mnohem víc než běžnou reportážní zakázku, jak později vzpomínal jeho kolega Greg Marinovich, který Cartera dobře znal z let společné práce v Bang Bang Clubu. Carter se cítil být uvězněný v osobních problémech a viděl v súdánské misi možnost, jak se z nich vymanit a zároveň posunout svou kariéru fotografa na volné noze do mezinárodního kontextu. Jeho život do té doby nebyl jednoduchý, pocházel sice z johannesburské střední třídy, ale už během vojenské služby v letectvu se snažil utéct ze zajetí uniformy. Později jako člen Bang Bang Clubu dokumentoval brutality jihoafrického apartheidu, které na něm zanechávaly stále hlubší stopy. Podle Marinoviche byl Carter před odjezdem do Afriky na vzestupu, motivovaný a nadšený, protože cítil, že by to mohlo být to, co jeho fotografické práci a životu dodá nový smysl.

Hned po přistání v Ayodu se Carter se Silvou okamžitě rozdělili, aby mohli dokumentovat co nejvíce scén z humanitární katastrofy. Vesničané už čekali u ranveje na zásilku potravin a matky, které se připojily k davu, nechávaly své děti ležet na rozpálené písčité zemi nedaleko. Carter během prvních hodin v Ayodu pořizoval snímky vyhladovělých lidí a občas se vracel k Silvovi, aby mu popsal, co právě zachytil. Potom se vydal kousek za tábor, kde zaslechl tiché sténání. Na zemi před ním leželo dítě, které se pokoušelo dojít do centra s potravinami, ale zůstalo ležet vyčerpané v prachu. Carter si klekl a začal ho fotografovat.

V tu chvíli přiletěl sup s kapucí a posadil se pár metrů za ním. Fotograf zůstal bez hnutí na místě, vyčkával dvacet minut, až pták zaujme správnou pozici, teprve pak zmáčkl spoušť a odehnal ho. Jak později vzpomínal Silva pro časopis Time, byl Carter tím výjevem hluboce zasažený. „Přepadla ho deprese. Opakoval, že chce obejmout svou dceru.“ Carter si pak odešel sednout pod strom, zapálil si cigaretu a plakal. Nevěděl ještě, že právě pořídil snímek, se kterým už se nikdy nevyrovná.

O fotografii z Ayodu měl zájem deník The New York Times. Uveřejnil ji 26. března 1993 s poznámkou, že dítě zesláblo hladem na cestě k centru s potravinami a poblíž něj přistál sup. Snímek se brzy objevil v novinách po celém světě a stal se tváří hladomoru v Súdánu. Pomohl také získat peníze na humanitární pomoc.

Do redakce The New York Times začaly proudit stovky telefonátů a dopisů. Všichni čtenáři se ptali na totéž — co se stalo s dítětem? Noviny byly nuceny 30. března vydat speciální redakční poznámku. „Fotograf uvádí, že dívka se dostatečně vzpamatovala, aby mohla pokračovat v cestě poté, co byl sup odehnaný. Není známo, zda se dostala do centra.“

Nikdo tehdy netušil, že teprve v roce 2011 se podaří novinářům dohledat otce dítěte. Ten prozradil, že to ve skutečnosti nebyla holčička, ale chlapec jménem Kong Nyong. Dostal se do distribučního centra OSN, kde se o něj postarali. Hladomor přežil, ale v roce 2007 zemřel na horečku. Informace o přežití dítěte však přišla příliš pozdě na to, aby Cartera zachránila.

Profesní úspěch snímku byl v roce 1993 nesporný, veřejná reakce však přinesla nejen obdiv, ale také vlnu kritiky, která Cartera postupně sžírala zevnitř. Do redakce The New York Times volaly a psaly stovky lidí s jedinou otázkou: proč fotograf dítěti nepomohl, proč prostě neodložil fotoaparát a nezvedl ho ze země? Floridský list St. Petersburg Times v této souvislosti napsal slova, která Cartera dlouho pronásledovala: „Muž, který jen nastaví objektiv tak, aby zachytil ten správný moment jejího utrpení, může být také predátor, další sup na scéně.“

Carter se pokoušel vysvětlovat, že fotožurnalisté v Súdánu dostali přísné instrukce nedotýkat se obětí hladomoru kvůli nebezpečí šíření infekčních nemocí. Jak ale později vzpomínala kolegyně Judith Matliff, byl trýzněn tím, co mu lidé vytýkali. Výčitky svědomí ho už nikdy neopustily. V jednom z rozhovorů řekl: „Je mi opravdu strašně líto, že jsem to dítě nezvedl,“ přičemž tato slova odhalovala hloubku jeho vnitřního konfliktu s tím, co v Ayodu udělal a neudělal. Snímek sice upozornil svět na humanitární katastrofu v Súdánu a pomohl získat finanční prostředky pro tamní obyvatele, pro Cartera samotného však znamenal začátek psychického utrpení, které ho už neopustilo.

V dubnu 1994, pouhých třináct měsíců po cestě do Súdánu, získal Carter Pulitzerovu cenu za nejlepší dokumentární fotografii. Pro fotografa, který jako člen Bang Bang Clubu dokumentoval v letech apartheidu násilí v černošských předměstích, to byl vrchol kariéry. Jeho starší práce už předtím otřásly světem. Byl prvním fotografem, který zachytil veřejnou popravu pomocí necklacingu, kdy oběti nasadili na krk pneumatiku politou benzínem a zapálili ji. Tehdy o svých pocitech mluvil poměrně pragmaticky: „Byl jsem zděšen tím, co dělali. Ale pak se lidé začali o těch obrázcích bavit a já pocítil, že možná mé činy nebyly vůbec špatné. Být svědkem něčeho tak hrozného nemuselo být nutně tak špatné.“

Po súdánské fotografii však Carter nenašel podobné vnitřní ospravedlnění a navzdory prestižnímu ocenění se jeho život rychle hroutil. Finanční problémy se prohlubovaly, vztahy se rozpadaly, závislost na drogách sílila. Havaroval autem do domu, což vedlo k jeho zatčení a k rozchodu s partnerkou. Kolegyně Judith Matliff vzpomínala, že byl „trýzněn“ tím, co mu lidé vytýkali. „Lidé mu volali kvůli zakázkám a on prostě nebyl schopen vstát z postele,“ popisovala Matliff v dokumentu o Carterově životě. Když se přece jen dostal do práce, dělal chyby – například při jedné reportáži v Mosambiku po návratu domů zjistil, že nevyvolané filmy nechal v letadle. „To je ono, nemůžu žít, nemůžu to už dělat,“ svěřil se tehdy příteli Reedwanu Vallymu.

Necelé čtyři měsíce po převzetí Pulitzerovy ceny, konkrétně 27. července 1994, nasedl Kevin Carter do svého auta a odjel k malé řece na předměstí Johannesburgu, kde připevnil hadici k výfuku a druhý konec zavedl dovnitř vozu. V rozlučkovém dopise, který zanechal, stála slova plná zoufalství: „Opravdu, opravdu se omlouvám. Bolest života převyšuje radost do té míry, že radost neexistuje, pronásledují mě živé vzpomínky na zabíjení a mrtvoly a zlobu a bolest, hladovějících nebo raněných dětí, impulzivních šílenců, často policistů, zabijáků popravčích.“

Závěrečná věta dopisu odkazovala na nedávnou tragédii: „Odcházím se připojit ke Kenovi, budu-li mít to štěstí,“ napsal s odkazem na kolegu Kena Oosterbroeka z Bang Bang Clubu, který padl při reportáži.

Arcibiskup Desmond Tutu k tomu později řekl: „Víme, jak těžké mohou být následky takového vypětí. Některé to dovedlo až k sebevraždě. Byli to obyčejní lidé, kteří dělali svou práci v podmínkách, jaké si většina z nás neumí představit.“

Carterova smrt znovu otevřela otázku, kde končí práce fotografa a začíná lidská povinnost pomoci.

Carterova sebevražda vrátila do popředí diskusi o morálních dilematech, která provázejí fotografickou žurnalistiku od jejího počátku, zejména o tom, kdy má fotograf přestat dokumentovat a začít jednat. Jeho sestra Patricia Gird Randburg se k bratrově smrti vyjádřila v dopise adresovaném časopisu Time a napsala v něm: „Bolest z jeho poslání otevřít světu oči vůči tolika problémům a nespravedlnostem, které drásaly jeho vlastní duši, ho nakonec zničila,“ přičemž Pulitzerovu cenu vnímala jako důkaz, že „všechna jeho práce stála za to.“

O několik let později se k fotografiím zachycujícím lidské utrpení vyjádřila také kulturní spisovatelka Susan Sontag ve své knize z roku 2003, kde nastolila otázku, kdo má právo takové snímky vůbec konzumovat: „Při pohledu na detail skutečné hrůzy cítíme stud i šok. Možná jediní lidé, kteří mají právo dívat se na obrazy takového extrémního utrpení, jsou ti, kteří by s tím mohli něco udělat, nebo ti, kteří se z toho mohou poučit. My ostatní jsme voyeři, ať si to připouštíme nebo ne.“

Carterovi věnovala skladbu i velšská rocková skupina Manic Street Preachers, když na album Everything Must Go v roce 1996 zařadila píseň Kevin Carter s textem od kytaristy Richeyho Edwardse, který ji napsal krátce před vlastním zmizením. Slova písně vrství drsné obrazy fotografovy psychické agónie: „Ahoj, časopise Time, ahoj, Pulitzerova ceno, kmenové jizvy v technikoloru, Bang-Bang Club, hodina AK-47, Kevin Carter.“

Snímek z Ayodu vzbudil pozornost světové veřejnosti a pomohl získat prostředky pro súdánské hladovějící, Cartera však stál život. Dodnes se vedou spory o to, zda měl tehdy odložit kameru a dítě zachránit. Jeho sebevražda ukázala, jak těžké následky může mít práce lidí, kteří denně dokumentují lidské utrpení.

Zdroje: idnes.cz, dailymail.co.uk, en.wikipedia.org, en.wikipedia.org